10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl třicátý devátý - řidičem

Praga V3S Ilustrační fotografie

<<< Předchozí dílDíl třicátý osmý - Srnčí palouk Následující díl >>>Díl čtyřicátý - třeťák

Coby žák učňovského zařízení se zaměřením na obor mechanik a opravář silničních motorových vozidel, jsem získal jednu velikou výhodu. Řidičské průkazy jsme jako automechanici mohli obdržet ještě před před dovršením zákonného věku s tím, že platit nám začnou až poté, ale vyřešit si je můžeme hned. Protože učiliště mělo i vlastní autoškolu, obdrželi jsme nabídku výrazných slev. Takový řidičský průkaz něco stojí, jeho cena přesahovala moje finanční možnosti, naštěstí mi v tom ale pomohli naši. Tedy hlavně máma. Někdy krátce po polovině ročníku druhého jsem s přihláškou do výcviku na skupinu M vyrazil k lékaři. Ten po zvážení mého zdravotního stavu udělil glejt na patřičné místo a po zaslání potřebných peněz na požadovaný účet jsem mohl nastoupit ke svému prvnímu řidičskému výcviku. Skupina M dodnes označuje oprávnění pro řízení malého motocyklu. Ve druháku jsme na fichtla papíry udělat mohli, na větší motorizaci jsme si museli počkat do ročníku dalšího. A tak jsem vyrazil do autoškoly, sídlící na pražském Rohanském ostrově, jen pár metrů od místa, kam jsem chodil na odborný výcvik.

Potřebnou krátkou průpravu jsem obdržel od Karlika, který mi párkrát půjčil svou Jawu 50, známou pod přezdívkou Fichtl, na projížďky po okolí Uhříněvse, především na blízkou Navážku. Lokaci mého zkušebního koridoru upřesním, bylo to v lesíku hned vedle místa, kde o mnoho let později nechala svoje tělo vyžehlit vlakem nejmenovaná známá zpěvačka. Takže na první jízdu jsem nešel jako úplný nováček. Vyplatilo se mi to. Obdrželi jsme Simsona, což bylo proti Fichtlu slušný brko. Vozili jsme se do kruhu po malém pískovišti, načež jsem byl z motorky sesazen s tím, že půjdu rovnou do provozu. Simsona jsem dostal za úkol uklidit do garáže a instruktor vzápětí přitlačil Jawu 350.
"Ty seš velkej, já sem velkej, Simák nás neuveze. Sedej!"

Tak jsem vzápětí držel v rukou tři a půli. To už bylo dělo! Klepaly se mi zkumavky, když jsem na to sedal, klepaly se mi ještě víc, když jsme vyrazili s chlapem za zády do Karlína. Moje první cesta vedla k Žižkovu přes Florenc, nahoru na Krejcárek, dolů na Palmovku a zase zpátky. Cítil jsem pod sebou tu sílu a imponovalo mi to. Instruktor navíc nehodlal příliš hrát na nějaké předpisy, několikrát mi vtloukal do hlavy, že sedíme na mašině a tak se podle toho mám chovat. Když jsem brzdil na oranžovou barvu na semaforu na Krejcárku, plácl mě přes helmu s hlasitým "jeď!" Proletěli jsme křižovatkou rychlostí závratnou, k mému nadšení a instruktorově spokojenosti.

Pravidelně jsme jezdili Prahou, vždy na motocyklu Jawa 350, s plánem řidičského průkazu na kubický obsah motoru 50. Zvykl jsem si na pořádnou mašinu a měl jsem tak problém u závěrečných zkoušek. Tam jsem byl totiž za čuráka!

Prostě jsem neuměl ovládat padesátku. Ne že bych se neuměl rozjet nebo jí řídit, ale neznal jsem jí po stránce technické. Šli jsme na zkoušky celá třída. Zkouška spočívala v nastartování motorky a objetí dvou kol kolem pískoviště. Kluk přede mnou mi zákeřně vypnul bateriák, což jsem ostatně nevěděl, že to vůbec nějaký má. Tak jsem kopal do startovací páky a motor ne a ne naskočit. Až mi Hecán ukázal dolů na kaslík pod sedačkou a pantomimicky naznačil otočný pohyb. Teprve teď jsem bateriový vypínač objevil, otočil jím a motor po kopnutí do startovací páky konečně naskočil. Objel jsem potřebná dvě kola a stal se hrdým majitelem řidičského oprávnění na skupinu M.

Praxe s řízením auta mi chyběla. Ze zpráv od třídního učitele jsem věděl, že v dalším ročníku budeme dělat řidičáky hned dva, potřeboval jsem někde zakusit řízení dvoustopého vozidla před tím, než se znemožním na počátku dalšího výcviku. Pomohla mi s tím Unkasova Monika.

Poprvé mi svou Škodu 105 půjčila před prázdninami v roce 1993 na silničce nedaleko hotelu Hrušov u Senohrab. Byla to moje první samostatná jízda autem. Stařičká Škodovka měla pro změnu také premiéru, ale v kontaktu vlastní karosérie s mostní konstrukcí. Trvalo to tak sto metrů, než jsem poprvé ztratil kontrolu nad řízením a přetočil zatáčku. Kontakt pravého předního blatníku s obloukem mostu nebyl veliký, vlastně ani nezastavil auto a nezastavil jsem ani já. Tentokrát bez dalších karambolů jsem vyvezl auto až nahoru k nádraží. Škody byly jen minimální, přesto mě to ten den od další jízdy odradilo.

Podruhé mi Monika půjčila auto o několik týdnů později na silnici mezi Zakšínem a Tuhaní nedaleko Dubé na Kokořínsku. Tam už jsem auto nijak necejchoval a projel si trasu několikrát za sebou. Skončily pak prázdniny, zapojil jsem se hned zkraje roku do dalšího řidičského kurzu a šel tak po hlavě na hodně hlubokou vodu.

Dělali jsme zároveň kurz na skupinu B a C. Neboli osobní auto a náklaďák. Zájem o toto byl obrovský, nebyli jsme jediný učňák, který zajišťovala naše autoškola. Na kurzech bylo proto dost narváno. Výhodu měl zbytek třídy, kluci chodívali na praxi stále do dílen na Libuši, kde měli prioritu v tamní pobočce autoškoly. Já s kámošem na praxi v Petrovicích v.i.p místa postrádal. Tak se stalo, že na praktickou řidičskou výuku jsem se nedostal do listopadu. A pak to přišlo.

Kurzy na osobáky byly beznadějně obsazeny až do dubna následujícího roku. Dle slov instruktora, pokud jsem chtěl do konce školního roku kurzy stihnout, musel jsem začít nejdříve s náklaďákem. Tak se stalo, že jsem bez další průpravy seděl odpoledne po práci v Karlíně za volantem nákladního vozu Praga V3S.

Instruktor si vyzkoušel, jestli vlastně vůbec vím, kde jsou jaký pedály a vysvětlil mi, kam a jak mám řadit. Ze své mechanické výuky jsem už věděl, že něco jako synchrony převodovka "vejtřasky" ještě nezná, ale teď jsem si to měl vyzkoušet v praxi. Že se musí dvakrát šlapat spojka, vyřazovat mezi tím na neutrál, při podřazování používat meziplyn, jsem se vlastně dozvěděl až teď. Když považoval situaci za náležitě vysvětlenou, dal mi pokyn k jízdě vpřed. Prdelí bych štípal ocelový kulatiny, jak jsem se bál. Do té doby jsem celkem dvakrát, na zhruba 15-ti kilometrech vedl osobák po venkovských silnicích, teď jsem měl v ruce náklaďák v centru Prahy. Moje první jízda proběhla směrem na Palmovku a následně stoupáním ke Krejcárku a Žižkovem dolů. Žůžo, řeknu vám! Při stoupání ke Krejcárku mě začal navíc popohánět k vyšším rychlostem, prý už moc zdržujeme provoz. Donutil mě jet naplno. Vejtřaska sice víc jak šedesáti kilometrovou rychlost nepřesáhla, ale stačilo mi to bohatě. Po svojí první jízdě jsem několik minut musel sedět na lavičce před autoškolou, abych vůbec dokázal vládnout nohám.

Další jízdy probíhaly podobně, instruktor se se mnou vůbec nesral, a jezdili jsme centrem všude, kde se dalo. Jednou mi Vejtřaska chcípla kvůli zamrzlé naftě, museli jsme jí nechat tam kde byla a jít pro odtah, ale jinak jsem si to vyžíral i v zimní klouzačce. Postupně jsem se otrkával, zvlášť poté, co mi sdělil, že moc pěkně zvládám dvojité řazení rychlostních stupňů, mi stouplo sebevědomí. Jednou dokonce až moc, kdy se mi zdálo, že motor při cestě z Prosecké estakády brzdí až moc a vyhodil jsem kvalt na neutrál. Nejdříve se mi dostalo několik "italských" jmen, načež jsme měli oba plné ruce práce dostat auto zpět pod kontrolu. To totiž značně nabíralo rychlost až daleko za hranici maximální konstrukční a brzdy si s tím nedokázaly úplně poradit. Docházel jim stlačený vzduch. Vší silou jsem narval rychle čtvrtý rychlostní stupeň přes zuby zpátky, motor zavyl do strašných otáček, zahulilo se od pneumatik, ale nakonec jsme společnými silami auto zvládli. Dole jsme hned zastavili a dali si oba zaslouženou cigaretku. Prožitou situaci jsme nakonec oba přešli se smíchem a s doporučením, abych už nikdy takový píčoviny nedělal.

Teprve po absolvování všech jízd s náklaďákem jsem přešel na osobák, odjezdil si několik jízd, načež mi instruktor sdělil, že je zbytečné dále jezdit a že se uvidíme až při zkouškách závěrečných, na konci června. A tak se také stalo.

Řidičák byl trochu drsným, ale i příjemným bonusem jinak klidného třetího, mého posledního školního ročníku. Ten byl někdy klidný až moc, jindy ale přinesl nečekané situace a jednou mě málem stál zdraví. Ale o tom zase příště ...
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   26.11.2014  |  Přečteno: 1474x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 545429
Přístupů dnes : 155
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 18.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144