29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl čtyřicátý třetí - soumrak srubů

Ilustrační obrázek

<<< Předchozí dílDíl čtyřicátý druhý - na vlně alkoholu podruhé Následující díl >>>Díl čtyřicátý čtvrtý - kutilem

Blížila se zima na konci roku 1993 a na kopci nad zříceninou hradu Zlenice už půl roku stál menší, avšak bytelný sroubek, s hrdým názvem Srnčí palouk. Nikdo mu neřekl jinak, než jednoduše Srnčák. Vystavěli jsme ho na jaře toho roku jako náhradu za dosluhující srub na Benických skalkách a současně jsme tak přenesli pomyslnou osadu. Za tři roky různých přestaveb a vybavování Benického srubu jsme získali slušnou praxi ve výrobě dřevěných staveb, což se odrazilo právě na Srnčáku. Srub se zdál být po všech stránkách dokonalý. Přes dvacet centimetrů silné stěny, spojované ze silných klád prakticky bez mezer, pomáhaly dvojité vnitřní vrstvě tepelné izolace udržovat uvnitř stavby pokojovou teplotu i v nejtužších mrazech, s minimální spotřebou palivového dřeva. Palandy uvnitř umožňovaly pohodlné spaní, místa pod střechou bylo nadbytek, palivového dřeva v okolí tolik, že bychom jej nedokázali spálit za deset let provozu. Srub už nestál na předměstí Prahy, ale nad řekou Sázavou, Mekkou trampingu v kotlině české. Jedné podstatné nevýhody jsme si však nevšimli, vlastně jsme ani nepředpokládali, že by tu mohla být. Žili jsme bezstarostný vandrovní život v okolí naší osady a netušili, že tato idylka má svoje má svou omezenou dobu trvání.

Tepelný výkon kamen značky Petra, instalovaných vpravo vedle okna srubu, společně se zmiňovanou tepelnou izolací byl faktorem, že jsme s lehkými spacáky a nepříliš teplým oblečením jezdili na čundry i v nejkrutějších mrazech. Jedny takové nastaly zkraje roku 1994, někdy v polovině ledna. Teploty v noci lezly k dvaceti pod nulou, přes den se nevyšplhaly o mnoho výše. Víkend jsme trávili na srubu, ve složení mě, Grepy, Unkase a Medeláka. Posledně dva zmiňovaní vyrazili po obědě do naší známé restaurace u nádraží v Senohrabech a já s Grepou jsem se vydal na výpravu k Baštírně. Zaujal nás zamrzlý potok Mnichovka. Jeho prudký tok nepokrývala silná vrstva po celém toku, jejich přeskakování slibovalo slušnou zábavu. S tím, že přeskakováním ledových ker budeme mířit k Senohrabům a následně do nádražní restaurace, jsme vykročili na led.

Asi kilometr jsme vydrželi skákat z ledu na led bez nehod. Poté jsem podcenil nosnost větve, coby podpůrného prostředku k získání rovnováhy mojí postavy. Problém byl, že větev nebyla silnější než můj malíček. K dovršení smůly zemská přitažlivost stáhla mě směrem do hluboké tůně. Voda se nade mnou zavřela a když mě opět pustila, nějakou chvilku jsem nenacházel dech. Leč moje tělo fungovalo tou dobou jen necelých 16 let, zvládlo se tedy nastartovat překvapivě rychle. Leč v těchto mrazech brzy začal můj oděv vykazovat známky praskotu ledové krusty a svalový třes znamenal, že cenné tělesné teplo začíná být nedostatkovým zbožím. Pochod do hospody jsem zavrhnul.

Leč Grepovi se pivního moku zachtělo a navrhl netradiční situaci. Prý se vykoupe stejně jako já a na to konto kašleme na srub a vyrazíme do hospody, kde trochu uschneme. Přijal jsem, neb pravděpodobnost jeho dobrovolného vykoupání v potoce jsem považoval za nulovou. O to větší bylo překvapení, když Grepa, tak jak byl, skočil do hluboké tůně šipku. Když vylezl na břeh, řekl jen "Do prdele, deme na srub!"

Šli jsme na srub. Šli jsme vodou. Machrovali jsme. Na cestě nad námi prošlo několik turistů a zíralo na nás jak na zjevení, což nás samozřejmě bavilo. Mokří už jsme nemohli být víc. Srub nás přivítal vyhaslými kamny relativním teplem od ranního vaření grogu. Otýpka chrastí putovala do kamen a plamínek následně pohltil notnou dávku dřeva, které zanedlouho svou tepelnou energii předalo kovu kamen a ten pak celému prostoru srubu. Topili jsme na plný výkon a vedrem ve srubu nemohli téměř ani dýchat. Museli jsme otevřít okna i dveře. Za dvě hodiny jsme naše oděvy byly dokonale suché a my konečně zamířili do hospody.

Silvestr mezi roky 1993 a 94 jsme poprvé trávili v Senohrabech, na srubu jsem spal jen já s Grepou, ostatní, vlastně celá parta, mířili domů. Leč základ byl položen a po dalších několik let jsme silvestry trávili na vandrech. Stala se z toho tradice.

Ke konci února došlo k události, která nám mohla možná napovědět, že se blíží problém. Přesto zatím nenapověděla.

Ten večer jsme s Unkasem a Grepou dorazili z hospody na srub, krátce zatopili v kamnech, načež nás únava zmohla. Usnul jsem tvrdě. Dlouho jsem ale spát neměl.

Probudila mě ruka, poměrně tvrdě zabraňující mojí puse vydat jakýkoliv zvuk.
"Tssss, to sem já, Grepa!"
Grepův hlas zněl tiše a naléhavě.
"Poslouchej!"
"Co je?" šeptám naléhavě zase já.
"Někdo je venku!"

Ztichnul jsem a poslouchal. Teď už jsem to slyšel i já. Tiché, plíživé kroky se ozývaly ve svahu nad srubem a pomalu se blížily k předsíni. Hmatem jsme se ujistili, že Unkas to není, ten ležel dole na palandě. A nikdo další z nás tu nebyl. Kroky se velmi pomalu kradly kolem srubu, lehce křupající sníh poté přestal, znamenalo to, že autor zvuku přešel do předsíně.

Velmi potichu jsem hledal baterku a nůž, který jsem večer nechal v pouzdru někde pod hlavou. To však byla činnost poměrně hlasitá a tak jsem toho nechal. Vyčkávali jsme. Doslova jsme slyšeli, jak ruce zvenčí srubu ohmatávají jeho stěny. Pak se pohnuly dveře. Západku zevnitř jsme však večer nezapomněli dát, takže se dokořán neotevřely. Slyšeli jsme jen dech neznámého, poté dveře opět zapadly do osazení. Chvilku se nic nedělo, poté se kroky znovu znovu ozvaly před přední stěnou a mířily k oknu. Tady už se neznámý nepokoušel okenici otevřít (vlivem absence zajištění by se mu to podařilo), jen si ještě jednou obešel srub. Trvalo nekonečně dlouho, než jsme kroky uslyšeli vzdalovat se směrem k Baštírně, až utichly docela.

Seděli jsme a ani nedutali. Nevidět, s kým máme tu čest, bylo horší, než mít kontakt face to face. Teprve po chvíli jsem nalezl pod hlavou nůž, Grepa se ozbrojil pořádným polenem a pomalu jsme vylezli ze srubu ven. Nikde nikdo nebyl, ale zřetelné stopy ve sněhu dávaly vědět, že jsme návštěvníka, s poměrně velkou botou, před chvilkou skutečně měli. O přelud tedy nešlo. Tu noc jsme už nespali.

S rozbřeskem jsme vyrazili po stopách, ty se nám však ztratily pod Zlenickým hradem.

Tahle nepříjemná událost nás trochu zburcovala. Nadále jsme se nechtěli nechat překvapit a jali se vypracovat plán postupu v případě, že opět zaslechneme nočního návštěvníka před srubem.

Nejprve jsme zdokonalili zajištění dveří srubu zevnitř. To bylo nyní podstatně pevnější a dalo se rychleji odjistit. Na okenici jsme vyrobili zajištění stejné, které na ní do té doby chybělo úplně. Světelnou převahu nám poskytovaly dvě baterky, které jsme od té doby měli vždy po ruce, a jedna instalovaná pravidelně nad dveře do srubu a ovládaná zevnitř. V ní byla předimenzovaná žárovka, mající za úkol neznámého řádně oslnit velmi jasným a ostrým světlem. Po ruce jsme před spánkem měli vždy pořádné sukovice, nože byly taktéž na dosah. A hlavně jsme trénovali.

Taktiku jsme si zvolili v momentu překvapení. Pokud zaslechneme zvuk zvenčí, Grepa se přesune k oknu, já ke dveřím. Kopnutím do okenice jej Grepa vyrazí ven a parakotoulem vyskočí na prostranství před srub. Vzbudí překvapení u neznámé postavy, načež já zapnu oslňovací světlo a stejným způsobem vyrazím ze dveří za stůl předsíně. Návštěvníkovi tak vpadnu do zad. Taktiku jsme měli dokonale nacvičenou, skoky jsme trénovali aspoň padesátkrát. Dotáhli jsme to až na dobu dvou vteřin, kdy jsme po prvním kopnutí do okenice již oba stáli venku na nohou se zbraní v ruce.

Žádná noční návštěva už ale nepřišla. Zato však přišla ve dne.

Do velikonoc zbývaly ještě dva víkendy, když jsme opět zamířili s Unkasem, Medelákem a Grepou v pátek k Sázavským kopcům. V sobotu večer jsme vyrazili na standardní cestu k restauraci v Senohrabech a se zavíračkou se vydali nazpátek. Táhli jsme sebou motor. Ten nalezl Grepa na skládce za nádražím, při své zvracecí výpravě. Poznali jsme v něm motor z utahovačky na koleje. Protože byl na skládce, byl zřejmě nefunkční, leč tou dobou jsme koketovali s myšlenkou tvorby menší káry na čtyřech kolech s motorovým pohonem a tento by se nám dokonale hodil. Opravu zvládneme, studoval jsem na automechanika, to nebyl přeci problém Tak jsme vlekli asi čtyřicetikilový motor. Tedy vlastně ho většinou nesl Grepa.

Ještě v noci jsme se jej na srubu pokusili nastartovat, ovšem neúspěšně. Ráno jsme znovu několikrát trhli za startovací šňůru, ale to, co jsme předpokládali jako zbytek benzínu, se nakonec ukázalo jako voda. Právě jsme naposledy trhli šňůrou, když jsme zřeli dvě postavy v zeleném, jak míří z kopce dolů. Rovnou k nám.

Myslivci!

Moc se s námi nevybavovali. Dostali jsme rovnou lhůtu čtrnácti dnů na vyklizení a rozebrání srubu, jinak prý přijdou oni a srub rozřežou motorovou pilou. Jak dořekli, tak zase zamířili pryč.

Koukali jsme jak péra z gauče. Srub byl najednou v ohrožení a my s tím nemohli nic dělat. Myslivci jsou sakra silná sorta. Jak opaření jsme se vydali na cestu k nádraží. V pytli po kytaře jsme vlekli motor, který jsme pak v týdnu doma opravili a úspěšně nastartovali. Nikdy žádnou káru však nepoháněl. Teď jsme však měli jiný problém.

Poslední naděje spočívala ve vyjednávání. Pojedeme tam za 14 dní a pokusíme se s místním mysliveckým sdružením nějak dohodnout. A třeba se nám to i podaří.

Na tuhle výpravu jsme se však nesešli. Grepa, Unkas, Medelák, Karlik, Jarda, Koželák, nikomu se ten víkend zrovna nehodil. Jen mě a Robikovi. Unkas možná dorazí za námi na konci neděle a zůstane do pondělí. Vyrazili jsme tedy na prodloužený velikonoční víkend jen s Robikem a bez jasné vize, co vlastně za přežití srubu myslivcům nabídneme.

Pátek, nic. V sobotu také žádná návštěva. Svitla nám naděje. Neděle byla nádherná. Jarní sluníčko zářilo s průzračně čisté oblohy a pod jeho paprsky už od ranních hodin velmi rychle slézal sníh z okolních kopců. Až do oběda jsme setrvali na srubu a pak jsme nalehko vyrazili na výpravu po okolí. Bylo to trochu ulehčení od soustavného vyhlížení nežádaných hostů a zároveň parádní jarní procházka.

Baštírna, hotel Čihák, Hvězdonice, Lensedly, hotel Hrušov, Baštírna. To byla trasa naší výpravy toho dne. Na Baštírnu jsme dorazili za tmy. Byla nám už pěkná zima, protože jsme předpokládali návrat dřívější, teplé oblečení zůstalo na srubu. Stoupák kolem hradu nás zahřál. Ani jsme neměli baterky, cestu jsme znali zpaměti. Kus před srubem cesta vedla přes malou vyvýšeninu, pak se spustila do prohlubně a za dalších 50 metrů ústila přímo do předsíně. Srub už z vyvýšeniny býval ve dne vidět.

Teď jsme odtud zahlédli několik mihotavých světýlek.

"Unkas dorazil!", vyhrkl jsem.

Popadlo nás veselí, byli jsme rádi za bráchův příjezd. Světýlka jsme měli za pronikání světla zevnitř srubu. Vůbec nám nedošlo, že srub je natolik zateplený, že ven nepronikne ani jediný foton světla.

Jak jsme se blížili ke srubu, světýlka nám přišly stále divnější. Bylo jich nějak moc. Přišli jsme ještě blíž a došlo nám to. Unkas nedorazil. Světýlka byly dohořívající oharky srubu!

Srub lehl plamenem!

Na místě jsme našli jen obraz zmaru. V matném světle spáleniště jsme pobíhali okolo, hledali jsme naše věci, leč marně. Po chvíli nám došlo, že nemáme nic. Srub vzal všechno sebou. Měli jsme důvod ještě k jednomu šoku. Unkas!! Nebyl tu? Nemohl tu zatopit v kamnech a od nich chytit srub? Jestli jo, kde je? Řvali jsme, hulákali Unkasovo jméno, nikdo se nám neozýval. Polilo mě horko, když Robik vyslovil nahlas ... "Nezůstal tu?" Důkladně jsme prohledávali trosky, ale nic jsme nenašli. Asi hodinu jsme pobíhali poté okolo a stále Unkase volali. Bezúspěšně. Zaběhl jsem i na nedaleký Srnčí palouk, kde se nacházelo ohniště z doby minulé a bylo tu potencionální místo, že by tu brácha mohl být. Nebyl. Vydali jsme se nazpátek k Baštírně, jedinému suchému místu, kde se v okolí dalo spát. Neměli jsme spacáky, na sobě jen lehké oblečení, na kraj se snesl mráz jasné měsíční noci. Snažili jsme se usnout v jedné z převlékacích kabinek, tiskli jsme se k sobě zády ve snaze předat si trochu tělesného tepla, ale příliš to nepomáhalo. Ráno jsme se sotva hýbali, svaly vypovídaly poslušnost, klouby se nechtěly příliš ohýbat. Byla to největší zima, jakou jsem kdy zažil. Spal jsem v horších mrazech, ale té noci bez spacáku byla zima mnohem větší.

Dopoledne jsme se vydali na srub. Příliš se nám tam nechtělo, ale museli jsme. Spáleniště jsme nalezli v ještě horším stavu než večer. Ale možná proto, že tma je přeci jen milosrdná. Celý srub včetně předsíně byl na popel, klády od ohniště rozmetané po okolí, stromy kolem srubu ohořelé do výšky deseti metrů. Kamna se tím žárem zkroutily jak paragraf, krabička s hřebíky se slila v jednu masu ocelové strusky, vše ostatní bylo na troud. Jestli jsme tou dobou ještě doufali, že se tak stalo dílem náhody nebo nehody, tak obkopaný žlábek ve vzdálenosti necelých deseti metrů kolem celého srubu svědčil o tom, že stavbu někdo úmyslně zapálil. Žlábek měl zabránit šíření ohně do okolí.

Unkase jsem našel doma. Nemohl za námi toho víkendu přijet. Dosud jsem bráchu nikdy tak rád neviděl, jako v ono smutné pondělí.

Nepřišli jsme jen o srub. Přišli jsme o všechny věci. Teplý zimní spacák, celtu, pončo, bágl, veškerou výbavu spálil oheň na troud. Myslivci se neobtěžovali před zapálením srubu nic vynést ven. Ještě dlouhou dobu jsem doma nic nepřiznal. Ztrátu vandrovní výbavy jsem tajil jak se dalo. Jezdil jsem s roztrhaným letním spacákem, s vypůjčeným báglem, bez celty, ale s odpovědí při dotazu od mámy na moje věci, že jsou stále na srubu. O tom, že shořely, se dozvěděla až o čtyři roky později.

Přišli jsme náhle o další srub. První, Benický, nám sloužil tři roky. Životnost toho druhého, nad Sázavou, trvala pouhých deset měsíců. Od té doby jsme žádný srub nikde již nestavěli. Naše fyzická trampská osada zmizela. Zůstala jen ta virtuální.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   2.1.2015  |  Přečteno: 1736x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

18.11.2019 | Tony

Jj, s těma Roverkama souhlas, taky mi přijde, že se tam ... [více]

16.11.2019 | Pegos

Tak jsem se tam byl dnes podívat. Navštívil jsem Dvoják ... [více]

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 727628
Přístupů dnes : 676
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 9

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 19.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 186 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jak se vám líbí stránky?

Super !Graf 647
Pěkné Graf 306
PrůměrGraf 324
Nic mocGraf 234
HroznéGraf 302

Hlasů: 1817

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144