10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl padesátý čtvrtý - těžká rána

Unkasova poslední fotka. Silvestr 1996 - 97

<<< Předchozí dílDíl padesátý třetí - co se to děje? Následující díl >>>Díl padesátý pátý - časová osa

Přestože jsem již třináctým rokem bydlel na periferii našeho hlavního města, k návštěvě jeho centra jsem nacházel jen málo příležitostí. Vlastně jsem ani žádné takové nevyhledával. Mnohem raději jsem měl okolí města, urbanistická zástavba mě zajímala jen pramálo. Když už jsem do centra mířil, bývalo to z donucení, při povinných návštěvách s rodiči, nebo se školou. Toho jarního dne za polovinou měsíce března jsem sedal na tramvaj opět velmi nerad, ale zároveň se smíšenými pocity. Mířil jsem za bráchou do nemocnice Na Františku, kde si jej po předchozím vyšetření náhle nechali. Ještě před dvěma dny jsme se vraceli z čundru, kde měl prudké bolesti břicha, dnes měl jít jen na kontrolu k obvodnímu lékaři a náhle zavolal, že leží v nemocnici. V mojí mysli se míchala směsice obav i nadějí. Už od malička jsem doktory moc nevídával, příroda mi vytvořila tělesnou schránku pracující jen s občasnými chybičkami, nevyžadujícími zásahy bílých plášťů. Když už k nim někdy někdo v mém okolí musel, zpravidla mi problém lékaři vyřešili. Takže jsem k nemocnici toho dne mířil s obavou, ale s nadějí, že Unkas už je u doktorů, že už to prostě bude dobré.

Sešel jsem se ve dveřích nemocnice s mámou a než jsme mohli za Unkasem na pokoj, chtěl s námi mluvit primář. Pohltila nás místnost celá bílá, přesto poměrně temná, i v krásném jarním dni roku 1997 osvětlovaná po poledni stropní zářivkou a zavánějící všudypřítomnou nemocniční dezinfekcí.

Primář na mě působil skvělým dojmem, vypadal, že ví, o čem mluví. Bráchův problém nám vyložil zpříma, s několika variantami, s mnoha léčebnými postupy. Nechápal jsem, o co jde. Tou dobou jsem byl devatenáctiletý mladík, bez internetu, s absencí časopisů o zdraví, s nulovým zájmem o obor zdravotnictví. Primářova slova mi nic neříkala, jeho sebejistota mi však dodávala důvěru.

Jenže máma se sesypala. Nevěděl jsem proč. Mám-li být upřímný, v duchu jsem její aktuální stav odbyl myšlenkou o přílišné hysterii. Dostala injekci na uklidnění. Než jí zabrala, rozloučil jsem se s primářem s velkým děkováním, že pro bráchu dělá, co může. Šel jsem za ním na pokoj.

Co jsem uviděl, mi udělalo vyloženě radost. Bráchu jsem našel na pokoji v mnohem lepším stavu, než v jakém jsem ho viděl naposledy v pondělí. Vypadal uklidněně, nekroutil se v bolestech, mohl sám a bez podpory chodit, do tváře se mu vrátila barva. Byl to zase ten starý dobrý Unkas, jak jsem ho znával. Jen mi tou dobou přišel jak mírně opilý, což byl u něj velmi vzácný jev. Že tou dobou dostal silná anestetika, jsem neměl tušení.

Šli jsme ven na ulici na cigáro.

"Prdele, venku je tak krásně a já musím hnít tady!", povídá Unkas.

Domluvili jsme, že v momentě, kdy brány nemocnice opustí, zamíříme někam k čundru. Jaro jsme měli rádi oba dva. Po chvilce se k nám přidala máma, vypadala líp. Asi hodinu jsme u Unkase pobyli, pak jsme se vydali k domovu.

Úterý. Ten den jsem za Unkasem do nemocnice nemířil.

Středa. Utekl jsem z práce, abych mohl být Na Františku dříve, než tam dorazí naše máma. Chtěl jsem si s Unkasem pokecat v klidu. Neměl moc dobré zprávy. Zítra prý půjde na operaci.

"Seberou mi jednu kouli!", povídal sklesle.

Koukal jsem jak zjara, přece není možný, aby doktoři jen tak rychle krájeli kus těla. Jsou si jistý? Bráchu ta informace taky dost vzala. Přeptal se doktorů, jak na tom bude s další funkcí, jestli kdy vůbec bude moci mít děti, jak ho to ovlivní v dalším životě. Přestože ho primář uklidňoval, úplně se mu to nepovedlo.

Zato se dozvěděla máma, že zvažoval odmítnutí operace a sotva přišla, seřvala ho jak malýho. Na tyhle stavy jsem začínal být přecitlivělý, vytáhl jsem jí z pokoje a hádal jsem se s ní já. Mezi chlapama se nějakou dobu pohybuju, vím, jak moc na funkci svého "podvozku" lpí. Když ženský seberou prso, rozhodí jí to stejně. Seberou mu citlivou část těla, tak proč na něj do prdele řve? "Nech ho bejt, jo?! " Po nějaké době jsem pochopil, že to nemyslela špatně, ale ten den jsem jí onen "útok" velmi zazlíval.

Brácha nakonec na operaci kývnul. Ta proběhla hned následující den. Protože Unkas bude spát, zamířili jsme za ním až další den, tedy v pátek.

Ten den jsem tam ale možná chodit neměl. Brácha byl najednou poloviční, nemohl vstát z postele, jen sednout na ní byl obrovský problém. Vypadal hrozně. Tentokrát to málem porazilo mě, ta tam byl onen obrovský posun k lepšímu po jeho nástupu do nemocnice. Ta tam byla i moje důvěra k doktorům.

Protože měl absolvovat několik vyšetření, nejeli jsme za ním celý víkend. A v pondělí máma volala perfektní zprávu.

"Zítra přivezou Míšu domů!"

Lepší zprávu jsme si nikdo nemohli přát. Dají nám ho domů, znamená to, že je na tom mnohem líp. Budu muset i vyklidit spodní postel a odebrat se na palandu, ale to nevadilo. Byl jsem rád, že ho přivezou. Byl konec všemu zlému.

V úterý jsem přijel z práce a Unkas byl skutečně doma. Vypadal trochu líp, důvěra v doktory se opět vracela.

Ve čtvrtek večer najednou zazvonil zvonek u domovních dveří. Za nimi stál táta. Skoro vůbec nemluvil, vypadal strhaně. Cítil jsem z něho lihovinu. Přišel se podívat na bráchu, moc dlouho ale nepobyl a odešel. Bylo to hodně divný, takhle znenadání sem přišel vůbec poprvé.

Do pátku se však Unkasův stav nijak nezlepšil. Hodně mě překvapila jeho ranní žádost. Když jsem v pátek ráno vstával do práce, poprosil mě, jestli bych mu nemohl dovézt krabičku brufenů. Břicho ho pořád bolí, růžové prášky mu prý pomáhají. Koupil jsem mu balení hned dvě. Vyráželi jsme na vandr, on že možná v dalším týdnu pojede ke svojí přítelkyni, tak ať má doma zobání tak na měsíc.

Ten den jsme se s Grepou, Džardou a Medelákem jako obvykle sešli u nás doma. Sbalil jsem si svoje věci, nazul kanady, hodil bágl na záda a pokynul jsem Unkasovi na pozdrav. Medelák ho pozdravil větou, jejíž vyslovení v legraci pak několik let poté těžce litoval a špatně ho nesl. Zaklapli jsme dveře od bytu a vyrazili na Sázavu.

Zamířili jsme ke Kácovu, na sroubek v Měsíčním údolí u Vranic. Pravidelně býval zcela opuštěný, teď jsme tu měli zajímavou návštěvu, partu čundráků ze Zruče nad Sázavou. Marten a spol. se ukázali být naladěni na úplně stejné vlně jako my. Chlastu se nijak nebránili a v lese hráli Vietnam jako my (skrývání, maskování). Docela fajn parta, padli jsme si do noty. V sobotu jsme dali průzkum okolí, navštívili všechny Kácovské hospody a jednu Soběšínskou, s příchodem tmy jsme dorazili na srub, kde jsme pak do pozdních nočních hodin holdovali našim zásobám lihovin. Spát jsme šli nějakou tu dobu po půlnoci.

V noci se stala událost, jíž si ani po mnoha letech nedokážu racionálně vysvětlit. Vlastně se to nepovedlo nikomu. Tato událost se zapsala do mojí paměti natolik, že i po 18-ti letech si jí dokážu vybavit i v těch nejmenších detailech. Druhá zvláštní příhoda se stala hned ráno, a ani pro ni nemáme vysvětlení, spíše úvahy, proč se tak stalo.

V noci jsem se náhle vzbudil. To se mi stává opravdu jen zřídkakdy. Už odmala jsem vybaven spánkovou schopností, tedy že usnu kdykoliv a kdekoliv, v podstatě se přinutím usnout i z nudy, nebo když si prostě řeknu, že se mi spát chce. Spánek mívám tvrdý, nemám zpravidla tušení, co se kolem mě děje. Prudká bouřka venku mě nikterak nerozhodí, ráno si všichni vyprávějí, co bylo v noci venku za peklo, já nevím nic. Zlými sny jsem nikdy netrpěl. Po požití alkoholu spím ještě mnohem tvrději.

Teď jsem se však probudil a hned jsem byl na sto procent vzhůru. Kolem byla tma a ticho, jen kamarádi kolem oddychovali v pravidelném rytmu. Neměl jsem tušení, co mě probudilo, zlý sen to nebyl. Seděl jsem v temnotě srubu na posteli a měl jsem strach. Zkusil jsem si dát cigáro, po něm by mi mohlo být lépe. Ruce se mi klepaly tak, že jsem sotva dokázal připálit. Ani plamínek zapalovače chmury nezaplašil. Byl to neuvěřitelně zvláštní pocit. Seděl jsem ve srubu, potahoval z cigarety, pozorně poslouchal, snažil se přijít na to, co mě to vlastně probudilo. Všichni kolem mě spali, nikdo nechyběl. Krom šumění potoka do srubu nedoléhal žádný jiný zvuk. Přesto jsem svoje nervy uklidnit nedokázal. Spíše naopak. Zapálil jsem si hned druhou cigaretu a v plamínku zapalovače jsem se podíval na hodinky. Bylo 5:20 ráno. Až v průběhu dalších minut jsem se pomalu uklidňoval, ten tísnivý pocit ale stále zůstával. Když jsem típnul i druhé cigáro, zkusil jsem si lehnout a odebrat se do říše snů, ještě však notnou chvíli jsem nezamhouřil oka. Pomohla až třetí cigareta, po ní jsem už konečně usnul. Moc dobře jsem však nespal, přesto, když ranní sluníčko rozčíslo noční tmu, probouzel jsem se bez stínů na nervech.

Jak už to na čundrech bývá, budí se všichni najednou. Jeden se probere, pak si všimne, že otevře oči i někdo jiný, zapřede se hovor, který probudí i všechny ostatní. Tato neděle nebyla výjimkou. Džardu hnala potřeba odložit večerní pivo ze svého močového měchýře ven, otevřel dveře srubu, vyšel ven a hned se zase vrátil.

"Hele co leželo venku!"

V ruce držel malý hřbitovní věneček, asi deset centimetrů veliký, docela čistý a nový. Našel ho přede dveřmi srubu. Kde se tam vzal? Jedno bylo téměř jisté, večer tam nebyl. Ležel totiž přímo v cestě do srubu, tudy prošlo tam a zpět večer značné množství lidí, buď by si ho někdo všimnul, nebo by na něj šlápnul. Otisk boty se na něm nenašel. Ještě večer tedy věneček visel buď na čelní stěně srubu, nebo na stromě hned vedle ní. V noci pak spadl na zem. A tam jsme jej nalezli.

S tímhle stanoviskem jsme celou věc přešli, pověsili věneček na nejbližší hřebíček nad vchodem do srubu a dále jsme se o něj nestarali.

Byla neděle a nemuseli jsme domů. Velikonoční pondělí přineslo nám řadovým zaměstnancům volno a to jsme hodlali využít vandrem. Část kluků ze Zruče musela domů, my ostatní jsme vyrazili do terénu. Celý den jsme trávili v okolí, k večeru jsme zamířili opět do restaurace v Soběšíně. Po zavíračce jsme se vrátili na srub a té noci jsem už spal zase jako dřív.

Pondělní ráno bylo ve znamení balení. Mířili jsme domů. Docela jsem se tam těšil, chtěl jsem Unkasovi barvitě popsat, jakou dobrou partu Zručáků jsme tam poznali a že zřejmě rozšíří naše vandrovní řady. Sedli jsme na vlak ve Vranicích, na další v Čerčanech, v Uhříněvsi jsem pak s Grepou přešel do autobusu na Jižní město. Kolem oběda jsem pak chrastil klíčema v zámku.

Ve dveřích jsem se téměř srazil s máminou dlouholetou kamarádkou. Potkal jsem jí tu poprvé. Zouval jsem si kanady z nohou a chystal se jít do pokoje, když mě máma zarazila.

"Honzo, nechoď tam! Míša tam není!"

"A kde je?"

"Míša už není!"

Blbá sranda, pomyslel jsem si. Ze všech srand co jsem kdy slyšel, ta nejblbější. Brácha se zřejmě pohádal s mámou kvůli té svojí přítelkyni a odešel k ní, blesklo mi hlavou.

"Cože?"

"Míša umřel!"

Polilo mě horko. Ne, tomu nevěřím. Zaběhl jsem do pokoje. Postel, na které brácha ještě v pátek ležel, byla prázdná. To není možný! Kde je? Prohledával jsem celý byt, Unkas se určitě schoval a teď na mě se smíchem vykoukne. Nenacházel jsem ho. Tak určitě odešel k tý svojí. Ne, neodešel k holce, odešel nadobro. Z neustávajícího výrazu máminy tváře jsem konečně pochopil, že si legraci nedělá. Vždyť byl u doktorů! Dali nám ho domů, to by přece neudělali, kdyby na tom byl špatně! Ne, takhle to přece být nemůže! Teď zachrastí klíče od bytu a brácha přijde domů. Nepřišel. Ať přijde aspoň někdo!

Zvedl jsem telefon a vytočil číslo na Medeláka. Vzal mi to okamžitě.

"Prosím tě, přijeď! Unkas umřel!"

Medelák položil telefon. Netrvalo to ani dvacet minut, když zazvonil zvonek u dveří a za nimi stála celá naše parta. Všichni!
Medelák, Karlik, Kóža, Džarda, oba Nováci i Robik. V těsném závěsu za nimi Grepa, jehož jsem volal vzápětí po Medelákovi.

Seděli jsme u nás doma, příliš jsme nemluvili. O čem má člověk v takové chvíli vlastně mluvit? Ale hlavně že tu byli. Jejich přítomnost jsem teď potřeboval a oni to věděli. S mámou vedle byli kamarádi zase její. Až do večera jsme byli u nás, pak museli Uhříněváci domů a my jsme s Grepou šli na chvíli do hospody. Utlumit šok několika panáky.

Nejhorší byl večer. Najednou jsem tu byl zase sám. Popelník, ve kterém byly ještě bráchovy vajgly, jsem nevysypal. Vlastně jsem jej nevysypal několik let. Nedokázal jsem to. Stala se z něj památka na jeho poslední chvíle. Krabičku cigaret, kterou už dokouřit nestihl, jsem dal do skříňky a taktéž mnoho let na ní nesáhl.

Nejhorší nález ale přišel vzápětí. Mezi peřiňákem a postelí jsem našel platíčko brufenů, s pouhými dvěma zbylými prášky. Dalších pět platíček bylo prázdných. Byl to zbytek po oněch dvou krabičkách, které jsem mu koupil a předal v pátek. Bylo strašné zjistit, že si musel projít peklem.

A ještě ten večer jsem se dozvěděl jedno. I přes pomoc záchranné služby umřel Unkas v neděli, dvacet minut po páté hodině ranní. Přesně ve stejnou chvíli, kdy jsem seděl na srubu, kouřil jednu cigaretu od druhé a neměl tušení, proč a z čeho mám pocit, jaký jsem dosud neměl.

Teď už jsem to věděl.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   17.2.2015  |  Přečteno: 1663x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 7x | Průměrná známka: 0.9

 Komentář: 1

groula   23.2.15 - 21:36:30

no ty vole ....

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603588
Přístupů dnes : 107
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 4

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 19.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 370 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144