10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl padesátý pátý - časová osa

Láva při odjezdu na čundr

<<< Předchozí dílDíl padesátý čtvrtý - těžká rána Následující díl >>>Díl padesátý šestý - poté ...

Ve vyprávění příběhu mého života jsem dospěl do bodu, o kterém se bez nadsázky dá říci, že se stal prvním velkým přelomem v životě. Události v březnu roku 1997 nabraly nečekaný spád, který převrátil dosavadní dění v naší rodině a zcela překopal pouta, která ve standardním žití rodinných příslušníků fungují jaksi automaticky. Tragické události toho jara následně pomohly semlít mou nerozumnou hlavu v chybách, o kterých dodnes mohu říci, že se staly mými největšími v dosavadním životě. Ale než se dostaneme k dalšímu vyprávění, měl bych se trochu ohlédnout zpět a pokusit se sepsat chronologii mých osmnácti právě prožitých let v letmém sestřihu událostí. Časová osa je pro toto vhodným chronologickým doplňkem. V průběhu vyprávění jsem si vzpomněl na některé zážitky a situace, které se doteď nikam nevešly, nebo by svým obsahem na samostatnou kapitolu nestačily. Vraťme se tedy opět o více než dvě desetiletí zpátky, do časů, kdy to pro nás všechno začalo. Psal se rok 1973 a venku začínal prosluněný červnový den, pátý v tomto měsíci.

Toho dne se narodil brácha. Během tří let nestačil mámu s tátou odradit od přirozené přírodní potřeby tvořit potomstvo pro přežití lidského druhu, proto jsem mohl přijít na svět i já.

Stalo se tak na konci ledna v roce 1977. Svou přítomností na světě jsem přirozeně dělal radost pestré škále rodinných příslušníků. Měl jsem ty nejhodnější rodiče, přísného dědu, zcela typickou babičku, mým očím imponujícího bohémského druhého dědu, bráchu ochránce, tetiček a strejdů jak kvítí na neposekané louce v pátém kalendářním měsíci.

Na podzim mi roste první zub. Hlasitě o tom dávám vědět našim. Ti však mému trápení nemohou učinit přítrž a mohou si jen povzdechnout, že tenhle vývoj příroda prostě posrala.

1978. Začínám chápat, že k přesunu mojí tělesné schránky z bodu A do bodu B je lidské tělo vybaveno vyšším stupněm motoriky. Celkem rychle se učím postavit se na zadní a několika nemotornými kroky dosáhnout požadovaného vzdálenějšího cíle.

Převládá u mě názor, že hračka není primárně určená k hraní, nýbrž výrobce jí konstruoval pro pozdější rozebrání pomocí osmi přilehlých prstů a dvou protistojných palců dítěte. Životnost hračky mě podarované se dá počítat na dny, někdy možná týdny, v závislosti na pozornosti mých rodičů.

1979 Poprvé testuji i motoriku cizí, tentokrát kočičí. Vědecky přistupuji k rčení, že kočka vždy dopadne na všechny čtyři tlapky. Rodinný kočičák "Škrhla" se stává často předmětem mého výzkumu, k jeho pramalé radosti. Pravidelně letí přes nízký zahradní plot. Stejně mizivé potěšení mám já ze zjištění, že se mi nepodařilo rčení vyvrátit.

1980 Můj první úraz. Inspirován o čtyři roky starším bráchou, skáču stejným skokem z psí boudy do trávy pod ní. Oproti bratrovi si však odnáším ze skoku suvenýr, v podobě vidlí zapíchnutých v levé ruce. I přes následnou otravu krve mě to od dalších podobných aktivit nadlouho neodradí.

1981 Moje první výprava za hranice vsi jen ve společnosti bráchy a kamaráda. Bez rodičů je to žůžo. Je to také první výprava, která poznamená naše další působení. Odteď nebudeme dítka intravilánu, naše zábava se bude tvořit mimo civilizaci.

Před koncem roku poprvé stojím na bruslích. Ujedu na nich asi sto metrů, následuje neřízený pád, zachycený ledem v oblasti mojí kostrče. O několik minut později pak stojím na bruslích naposledy.

Poprvé jsem zaujat odlišností, nikoliv uchvácen krásou těla mojí kamarádky odnaproti. Daří se mi jí přesvědčit k ukázce anatomických odlišností, než však k průzkumu dojde, jsme vyrušení mojí mámou.

1982 Poprvé mířím do mateřské školky. Dojmy jsou tragické, nebaví mě to tam.

Prožívám první, avšak nikoliv poslední pád ze stromu. Než vypiluji svoje lezecké schopnosti k výsledkům lepším, zažívám zemskou přitažlivost poměrně často a někdy i docela tvrdě. Přesto se dále obětavě vrhám do dalších lezeckých výzev.

Pod dojmy snížené rodičovské lásky k druhorozenému synovi začínám o své místo na výsluní stále více bojovat. Prostě jsem druhej a štve mě to. Přestože při zpětném pohledu naši bráchu nijak nepreferovali, mě to naučilo si nějaká privilegia vybojovávat. V budoucnu se to vyplatí.

1983 Umírá děda z máminy strany. Ten, co byl v mých očích přísný a spravedlivý děda.

Táta odchází. Nechápu to. Není i přes můj výprask tátovi v našich silách tomu zabránit.

Náš rodný dům v Hrnčířích je po roztržce sourozenců na prodej. S mámou míříme k životu na sídlišti. Vybíráme si krásný byteček s výhledem do polí. Přicházíme z vísky do Prahy, městský život si s bráchou příliš neosvojujeme. Ta nejlepší zábava je pro nás pořád mimo sídliště.

1984 Poprvé dostávám za školou od kamaráda nakládačku. Poprvé dávám za školou kamarádovi nakládačku. Síly jsou vyrovnané a stávají se z nás nejlepší kamarádi. V budoucnu bude Grepa na žádost jeho rodičů přeřazen do jiné třídy, kamaráčoft se mnou dle jejich názoru nebude neodpovídat představám o jeho výchově.

Můj první kontakt s alkoholem. U babičky v Uhříněvsi táta sedí na dvorku s dalšími dvěma kamarády, popíjejí domácí slivovici, když tu se rozhodnou si ze mě udělat legraci. Dávají mi do ruky panáka, ze dvou třetin plného slivovice. "Na, dej si!" Je mi jasné, že mě zkoušejí, ozývá se mužská ješitnost, obsah do sebe kopnu a ani nehlesnu. Potěchu z mojí prudké plicní reakce jim nesplním, potěšen jsem naopak já z jejich zklamaných výrazů. Opilost si nepamatuju.

1985 Postupem do třetí třídy přestávám být jedničkářem, od Hujerů se nadále distancuji a raději se řadím k pomyslnému chvostu třídy.

Poprvé sedím za volantem auta. Zároveň na klíně tátovi, který se stará o pedály. Řízení mám ale v ruce já. Daří se mi. Dostávám za to pochvalu od dědy bohéma, cením si jí o to víc, že děda byl celý život autobusákem.

S bráchou dostáváme společně dvě domácí zvířátka. Křečka a morče. Křečka rád nemám, myšák přes den věčně spí, zábava s ním není. Dokonce koketuji s plánem, kterak jej vypustit do volné přírody. S bráchou jeho řízené vypuštění vyzkoušíme v polích pod autobusovou otočkou, protože jeho světlý kožich svítí v poli na metry daleko, dochází nám jeho mizivá šance na přežití a slitujeme se nad ním.

Morče mám o poznání raději. Spí v noci, přes den je čilé. Má jméno Kryštof. Je to holka a je krasavicí mezi jinými svého druhu. Přesto jí vládnu pevnou rukou. Někdy za sebou trousí bobky, protože je musím uklízet, štve mě to a přistupuji k výchově. Ke každému takovému bobku morče násilím přivleču, nechávám ho k němu čichnout, načež následuje plácnutí po prdeli. Častokrát opakovaná výchova se vyplatila, Kryštof přestal trousit. Jednou jsem jej načapal, jak bobek vzápětí po opuštění jeho těla mířil ihned do jeho dutiny ústní. Jestli mu chutnal, nebo se bál, že dostane na prdel, mi nebylo a není jasné.

Mojí oblíbenou činností bylo montování z Merkura. Se šroubovací stavebnicí jsem byl ve svém živlu. Morčeti jsem z něj udělal auto. Šlo vlastně o pojízdnou klec, svrchu otevřenou. Na výrobě jsem si dal záležet. Přední zatáčecí náprava vozítka se ovládala přes lanovody ze zadní části, kde jsem měl miniaturní volant. Vozítko bylo i pro vysoký komfort zvířete odpružené. Jestli se Kryštofovi jeho jízda líbila, to nemohu soudit, každopádně trpělivě seděl i přesto, že po bytě takto najezdil kilometry. Občas i bravurně vybíral pády, to ve chvílích, kdy jsem s vozidlem nezvládl vybrat zatáčku.

Na výletě se školní družinou se pokusím na kamarádce aplikovat průzkum, který jsem před několika lety na jiné nedokončil. Moje zvídavost je však nad rámec nabídky, po mém naléhání následuje prošpikování mého pravého stehna nůžkami. Když se rána zhojí, razím si vyřídit účty a bez ohledu na pohlaví prohazuji kamarádku ve třídě skříní. Když se zpod jejích trosek vyhrabe, míří za ředitelkou, kam jsem vzápětí nucen mířit i já. Nedlouho poté také můj táta. Škodu musí napravit, já se mám omluvit. Táta tak činí, já ne. Obávanou dvojku z chování mi to však nepřináší.

1986 Na jaře umírá náhle děda bohém - autobusák.

V létě poprvé jdu na čundr. Poslední dva dny z dovolené s tátou míříme do hvozdů Kokořínska a spíme pod širákem poblíž hradu Houska. Zážitek, který se mi hluboko vtiskl do mysli.

V červenci na dovolené jsem si dal svojí první cigaretu. Mentolová Viki mi chutnala, neposral jsem se z ní, ani nepoblil. Dostal jsem jí od bráchy. Stejně tak druhou a na dlouhou dobu poslední.

1987 Pod autobusovým nádražím na konci Jižního města objevujeme náš bunkr číslo jedna. Kus křoví na hranici rumiště a pole, pro nás je to ale opevněná mancarda.

Jsme poplatní době, nemáme nepřítele a přesto intenzivně vyzbrojujeme. Cvičíme v obraně okrajových částí sídliště proti případnému vpádu Petrovičáků, nebo Hostivařáků. Postupně v okolí Jižního města vybudujeme šesti opevněných opěrných bodů, kolem kterých trávíme většinu mimoškolních aktivit.

Od táty jsem obdržel svůj první prak. Šlo o zbraň bezkonkurenční kvality. S gumou odkudsi z dovozu vrhal střely přes sto metrů daleko. O jejich razanci se mohl brzy přesvědčit i brácha, kdy zakusil střet s ocelovou maticí průměru 12 milimetrů v oblasti jeho čela.

1988 Vlastním svůj první rybářský prut, zanedlouho i lovecký lístek.. Moje legální výpravy za rybařinou jsou celkem dvě, obě směřující na Hostivařskou přehradu. Seznávám, že lov na pytlačku je přeci jen zábavnější. Milíčovské rybníky jsou proto naším dalším cílem. Úspěchy jsou výrazné.

V polovině září u spodního Milíčovského rybníku dopadá na můj zátylek těžká ruka porybného. Uloveného kapra pouštím, vzápětí jsme propuštěni porybným na svobodu my. Strach z nakládačky od svalnatého hlídače rybníků nás žene pryč. Krom jedné, poslední výpravy na rybníky, zanecháváme i rybářského koníčku.

1989 V květnu se stávám členem pionýrské organizace. Ten samý den jsem z ní ale vyhozen, k mojí radosti okamžité a bolesti brzké, to ve chvíli, kdy se o tom dozví máma. Z těžkého průseru mě vytáhl vlastně až sametová revoluce o několik měsíců později.

Ze stavebnice Merkura sestrojuji svůj první vrtulník. Dlouhý je přesně jeden metr, i s motorem vážící téměř dva kilogramy. Pohání jej nevelký elektromotor, napájený kabelem ze zásuvky. Motor není nikterak výkonný, metrový čtyřlistý rotor dokáže roztočit jen natolik, že se stroj pouze odlehčí, a to jen minimálně. Při nedostatku výkonu pohonné jednotky experimentuji, odpojuji pohon vrtule zadní, přesto se ani teď stroj požadovaným směrem nepohne. Postupně tedy sestrojuji ovládací mechanismus hlavní vrtule, což stojí nemalou peripetii. Po několika týdnech jej konečně montuji na osu motoru. Ten nyní přenáší svůj výkon na vrtuli, která nemá nastaven sklon pro stlačení vzduchu pod sebe. Jede tak naprázdno, bez odporu vzduchu na mnohem vyšší otáčky. Při maximálních otáčkách jsem pak trhnul za ovládací lanko a mechanismus přenastavil lopatky rotoru na záběr. Setrvačnost pak několik sekund vykonávala své. Výsledkem bylo, že hlavní rotor vrtulníku zavířil vzduchem mnohem více a celý stroj tak trochu poskočil. To však bylo na hranicích možností elektromotoru, více pohybu jsem z vrtulníku nikdy nedostal. Další jeho vylepšování konstrukce jsem zanechal, sloužil pak jednu sezónu coby dmychadlo vzduchu při parných letních dnech, kdy byl následně nahrazen odsávacím ventilátorem, který se mi povedlo potajmu získat demontáží z naší koupelny. Vrtulník jsem nedlouho poté rozebral.

Objevujeme Grantovo jezero, rybníček v údolí mezi Jižním městem a Petrovicemi. Stává se naším oblíbeným výletním místem. Oblibou místo překonává všechny dosavadní bunkry v okolí sídliště.

Zasahuje historická náhoda. Na podzim lesní správa v Uhříněvsi nařizuje na Benických skalkách prořezy. V lokalitě padne množství borovic o průměru kmene do dvaceti centimetrů. Než však lesáci stihnou dřevo odtěžit, přichází revoluce a na Benické se brzy zapomíná. V tamním lesíku tak zůstává množství kmínků, hodících se dokonale na stavbu nějakého srubu. Tou dobou o tom však ještě nevím.

1990 V březnu vyrážíme s kamarádem na průzkumnou výpravu na Benické skalky. Máme tu v plánu vybudovat menší přístřešek, když se o týden později do toho vloží táta s bráchou a kamarádem Píbou, stavební plány jsou přepracovány a během dvou měsíců tu pod našima rukama vyrůstá srub i s velkou předsíní.

V květnu srub objevují kluci z blízké Uhříněvse. Zakládáme tu osadu Minessota. Začíná naše vandrovní období.

1991 Po uklouznutí na svahu poblíž našeho srubu a následném pádu na dno od lahve mám větší úraz, který mě na měsíc upoutává na lůžko. Sotva se z toho vyhrabu, putuji na tři týdny do nemocnice, kvůli vyšetření ohledně vysokého tlaku. Doktoři problém nenachází a tlak se mi po letech postupně upravuje do normálu.

Nastává největší stavební rozmach na Benických skalkách. Srub přestavujeme a značně rozšiřujeme.

Opouštím základní školu a mířím na učňák. Obor - automechanik. Dojíždím na učiliště do Hostivaře, v těch místech mívám ob týden i praxi.

V listopadu míříme s bráchou a Karlikem na čundr. V Uhříněvsi na nádraží si zapaluju cigáro, v Pyšelích další, na seníku u Ledců ještě jedno ... Období posílání nikotinu do plic pak trvá až do začátku července roku 2001, tedy téměř deset let.

1992 Ve druhém ročníku chodím na praxi do Metrostavu na Rohanském ostrově. Opravujeme tam náklaďáky. Baví mě to.

Na Benických skalkách znovu rozšiřujeme srub. V zimě jej důkladně zateplujeme, je to však poslední práce pod skalkou nedaleko Benic.

1993 Zkraje roku dostáváme přes držku od Pitkovického usedlíka. Ve čtyřech lidech proti jeho jednomužné převaze nemáme šanci.

Poslední ročník na učňáku absolvuju praxi u soukromníka v Petrovicích. Cenný bonus je, že to mám pět minut od domova. Vydělávám tam i slušné peníze, které mi výrazně vypomáhají financovat časté vandry.

Na jaře stavíme srub na Srnčím palouku nad hradem Zlenice. V červenci pak lesáci z Benic ničí srub pod Benickou skalkou. Přesouváme osadu na Srnčák.

První těžká opilost mě zmáhá na jaře v Senohrabech. Nikoliv poslední.

Poprvé řídím auto úplně sám, nevyhnu se kontaktu pravého blatníku Moničiny škodovky s mostní konstrukcí.

1994 Koncem března ničí plamenem místní myslivecké sdružení náš srub na Srnčím palouku. Přicházíme o většinu vandrovních věcí. Chvíli jezdíme na nedaleký Čihák, pak se nám ale zalíbí na Kalamajce poblíž Vlašimi a další rok a půl míříme většinu vandrů tam.

Opouštím učňák a mířím do svojí první práce. Jsem zaměstnán jako motorář v Dopravním podniku na Bohdalci. Coby sedmnáctiletému floutkovi, je mi mezi padesátníkama dobře. Vydržím tam 15 let.

Od Džardy kupuji motorku bez papírů, ani já řidičské oprávnění na silný motocykl nevlastním. Grepa kupuje taktéž stejný typ jednostopého vozidla. Umísťujeme naše mašiny do sklepa, vyjíždíme na projížďky po okolí. Netrvá to dlouho a mašinu likviduji silným nárazem do ležících panelů. V ježdění pak pokračujeme na motorce Grepově.

Můj první kontakt s předválečnými pevnostmi. Brzy následuje můj vstup do vojensko-historického klubu.

1995 Téměř každý víkend jsme na vandru. Nejvíce nás táhne Domašín a Posázaví.

Vyjíždíme na první výpravy za předválečným opevněním.

V listopadu díky dosud kolísavému krevnímu tlaku dosahuji prvního odročení mojí branecké způsobilosti.

1996 Brácha nastupuje na vojnu do Kbel. Zkraje roku dostává nakládačku od party cikánů v Čakovicích. Spouští se mu vážný zdravotní problém.

Vandry nyní jezdíme všechny víkendy, téměř bez výjimky. Rozšiřujeme oblast působení, vyrážíme na Trutnovsko, do Orlických hor, Českou Kanadu a Berounku.

Koncem roku získáváme do pronájmu pozemek pod bunkrem u rybníka v Rozprechticích. Chceme tu vytvořit muzeum.

1997 Umírá brácha.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   16.3.2015  |  Přečteno: 1728x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

15.9.2019 | Lahvic

Jo jo, malej peníz to zrovna nebyl. Ten by se dal rozho ... [více]

15.9.2019 | Lahvic

Zdar Groulo, plánek pošlu, jen co ho sesmolím. Super B- ... [více]

3.9.2019 | groula

jo tak zacálovat o 3 lodě víc včetně vybavení sám to by ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 684255
Přístupů dnes : 410
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 12

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 16.9.2019

<<09 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 250 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kam na vandr do zahraničí ??

SlovenskoGraf 391
RumunskoGraf 177
Ardenské pohoříGraf 166
NorskoGraf 141
FinskoGraf 128
ŠvédskoGraf 156
Pohoří AlpyGraf 166
SkotskoGraf 142
KanadaGraf 159
JinamGraf 222

Děkujeme za váš hlas !

Hlasů: 1848

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144