Trampská osada Minessota

Byl leden roku 1996 a stále pokračovala velká vandrovní série do okolí Domašína na Benešovsku. Již jeden rok jsme téměř každý volný víkend mířili v maskáčích do lesů kolem vrchu Kalamajka, nacházícím se na půli cesty od Domašínského nádraží do Radošovic. Poblíž zmíněného návrší se vedle asfaltové silničky nacházel velký seník s nepříliš pohodlnými prostorami pro spánek, ovšem dokonale suchými, což bylo významné plus. Radošovická restaurace se často stávala naším primárním cílem a cesty od ní bývaly náročnější než ty protisměrné. Prováděli jsme průzkumné výpravy po okolí, které jsme tak za několik měsíců znali poměrně hodně dobře.

A právě v polovině ledna zmíněného roku napadla Jardu myšlenka průzkumné výpravy, směřující od známých míst do zcela neprozkoumaných, nacházejících se v předpolí oblasti, obecně známé pod názvem Česká Sibiř. Plánování cesty nebylo vlastně nijak náročné, směrem na západ vedla vlastně jediná, žlutě značená turistická stezka. Na ní se napojíme v Postupicích na náměstí. Při troše štěstí cestou narazíme na pohodlnější spaní, než nabízelo nocování pod širým nebem se sněhem pod zády. Bylo dohodnuto, ovšem s jednou menší korekcí v podobě odjezdu. V pátek měl totiž Unkas volno, vybral jsem si tedy v práci dovolenou také a mohli jsme vyrazit o den dříve. Jarda, poslední člen výpravy, se k nám měl přidat na konci pátečního večera.

Jak tou dobou bývalo zvykem, sraz s Unkasem jsem měl u nás doma. Standardem se stala prezentace našich "palivových" zásob, které se toho dne daly počítat na litry. Však lihoviny bude třeba, mráz krajinu českou již nějaký ten den nazpět nešetřil a název oblasti, kam jsme měli namířeno, byl navíc dostatečně výmluvným.

Ovšem šetřit zásobami jsme tehdy příliš neuměli, a protože jsme jich v lihovinové podobě měli nadbytek, jali jsme se s tím náležitě poprat. Následky jsou myslím dobře patrné ve fotogalerii pod článkem. Dlouhé čekání na vlak jsme si v Benešově na nádraží z neznámého důvodu nekrátili dlením v tamní putyce, ale mlsáním destilátu v mrazu na dřevěné lavičce.

Cestu vlakem na Domašín si příliš nepamatuji. Odhaduji, že cíl další cesty padl ještě během jízdy vlakem, neboť při probuzení během následujícího rána nevítal můj nos známá vůně seníku na Kalamajce, ale neznámý pach nádražní čekárny v Domašíně.

Mrzlo až praštělo. Tamní čekárna nebyla nijak vytápěná. Do stavu bdělého mě vytáhla potřeba vpravit do plic trochu rakovinotvorného cigaretového kouře. Převalil jsem se tedy na pravý bok, vytáhl z krabičky jednu retku a plamínkem zapalovače zažehl její konec.

"Bíííí", ozvalo se za mými zády. Náš standardní zvuk, nahrazující žádost o cigaretu, byl neklamným znamením, že ač Unkas vedle tak nevypadal, i on již byl ve stavu bdělosti. Zcela zavrtán ve spacáku typu mumie se ani nepohnul, pouze z otvoru velikosti tenisáku v oblasti jeho hlavy čouhaly dva prsty. Mezi ně jsem vložil zapálenou cigaretu. Zůstala sevřená mezi prsty a občasné rozjasnění žhnoucího konce doprovázené vyfouknutím dýmu z útrob spacího pytle dávalo najevo, že si majitel pochutnává stejně jako já.

Tu upoutala mou pozornost čutora, stojící mezi námi. Uvnitř se nacházela tekutina, jenž nám jistě pomůže překonat útrapy ranního vstávání. Rum uvnitř vlivem okolních teplot změnil konzistenci z tekutého na mírně medový. Polkl jsem dva větší doušky, vytáhl cigaretu z prstů mého souseda a otevřené hrdlo vložil do otvoru ve spacáku. Zvuky dvou loků dolehly k mým uším. Vzápětí se otvor začal rozšiřovat a na světlo vykoukla Unkasova rozčepýřená hlava.

Startovací protimrazová dávka byla vypita, nyní jsme příliš neplýtvali časem a po krátkém balení jsme vyrazili na zrychlený pochod vzhůru ke Kalamajce. Před seníkem jsme zažehli exotermickou reakci, která rozehřála obsah na kost zmrzlé konzervy, která vzápětí lahodila našim žaludkům. Následovala trocha grogu a už nám bylo lépe.

Dlít celý den na Kalamajce se nám příliš nechtělo, v křoví na okraji lesa jsme tedy zanechali bágly a ještě dopoledne vyrazili na výpravu směrem k Vlašimi. Po kolejích jsme zamířili ke Znosimi, ovšem na půli cesty nás upoutala neobvyklá stavba na okraji lesíku vlevo od nás. Až při bližším ohledání jsme zjistili, že před námi stojí včelín. Na blízkém posedu jsme chvíli poseděli a poté se vydali na zpáteční cestu ke Kalamajce, kam za námi za tmy dorazil Jarda. Do Radošovic to bylo lákavě blízko. Na pár zrzavých moků jsme se večer zastavili.

Sobotní ráno nebylo o nic teplejší. Než první plameny ohně začaly prorážet skrze naskládané palivové dříví, trvalo to nemožně dlouho. Teprve tepelná likvidace dřeva nám vlila život do žil. Mráz svíral vše kolem. Posilněni rozmrazenou konzervou i lihovinou jsme poté vyrazili na vlak. Nečekali jsme na něj dlouho a také jsme na jeho palubě dlouho nesetrvali. V Postupicích jsme měli v hromadné přepravě konečnou, dál jsme vyrazili pěšky. Restaurace v Postupicích na náměstí byla otevřená, zavdali jsme obědu a vyrazili na další cestu. Žlutá značka nás pak vedla do luk, lesů i kopečků České Sibiře. Počasí nám přálo, na cestu svítilo po celou dobu sluníčko. Ovšem čím více jsme se blížili k obci Tomice, kde na jejím nádraží jsme na neděli měli naplánovaný konec výpravy, tím více v nás hasla naděje na suché spaní. Po nějakém seníku nebylo ani stopy. Les za Vrbětínem byl stejně prázdný jako ty předchozí a tady padla poslední naděje. Zrychleným pochodem jsme tedy zamířili k nádraží v Tomicích, kam jsme dorazili těsně před večerním soumrakem. Původně jsme tu chtěli přespat u nádražního přístřešku, když nám pohled na jízdní řád změnil plány. O dvacet minut později přijel vlak na Prahu. Zrychlený, což jsme ještě nevěděli. Cesta na plánovaný seník na Tehovské Hůře se nám tak trochu protáhla. První stanice, ve které vlak od Čerčan stavěl, byla Uhříněves. Na peróně Uhříněveského nádraží jsme potkali Robika, který přijel nedlouho před námi z protijedoucího vlaku od Prahy. Bylo tak jasné, že na další vlak do Světic si chvíli počkáme. Z chvíle byla nakonec hodinka. Když vlak dorazil, Robik zamířil k domovu a my několik stanic do Světic. Odtud už známá cesta na Hůru už nebyla dlouhá.

Tamní seník poskytoval oproti dvěma předchozím nocím dokonalé zázemí a spalo se nám jak v peřinách. S rozbřeskem jsme sbalili věci a pomalu se vydali na cestu do Světic. Odtud nás už hromadní přepravci přesunuli k domovům.

Skončil tak vandr, po jehož konci Unkas sepsal o něm píseň, která se stala prioritní písní z nově připravované kazety "Na kytaru v partě 3".

Článek přepsán 25.11.2015. Původní znění článku z 5.7.2007 pro nostalgii ponechávám dole.


V lednu roku 1996 jsme se rozhodli že prozkoumáme nám dosud neznámou krajinu mezi Postupicemi a Olbramovicemi. Na vandr jsme vyrazili nejdřív já (Láva) s Unkasem do našeho oblíbeného Domašína. Protože jsme měli volno, vyrazili jsme už ve čtvrtek. Zašli jsme na pár piv do Radošovic, prozkoumali okolí kasáren v Domašíně a čekali jsme na Jardu, který za námi měl dorazit. A jak taky slíbil, tak splnil. V pátek navečer za námi dorazil. Společně jsme pak absolvovali další cestu do Radošovic, trochu poseděli, popili poklábosili. Pak jsme přechrápli na seníku na Kalamajce. Brzo ráno jsme vstali a vyrazili na vlak. Tím jsme se přesunuli do Postupic odkud jsme se pak vydali po žluté turistické značce směrem na Bystřici a Olbramovice. V plánu jsme měli že při troše štěstí najdeme po cestě nějaký seník, ve kterém by jsme mohli strávit noc. Kilometry přibývaly a s nimi přibývalo i sněhu. Aby taky ne, když jsme se pomalu ale jistě blížili k České Sibiři. Po cestě bylo pár zastávek k načerpání energie, posilnění trochou rumu a prošlo i pár průzkumných akcí po okolí značky za účelem nalezení touženého seníku. Seník nikde a sněhu moc, padlo tedy rozhodnutí dorazit do Tomic na vlak a buďto přespat na zastávce, nebo vlakem popojet někam na známá místa. Do Tomic jsme dorazili až navečer když už se stmívalo a nikde ani kousek přístřeší kde by se dalo spát. Naštěstí ale od Tábora zanedlouho jel vlak, kterým jsme se vydali zpátky na Sázavu. Překvápko bylo, že vlak nestavěl v žádné stanici až v Uhříněvsi. Vystoupili jsme tedy tam, potkali Robika, poseděli a už jsme naskočili do vlaku jedoucího zpátky k Benešovu. Naším cílem byly ale Světice a seník na Tehově. Tam jsme v pořádku dorazili, seníky byl prázdný od lidí a plný sena a tak jsme se tam ubytovali. Trocha alkoholu navečer a bylo nám dobře.

O tomto čundru Unkas složil a nazpíval písničku, která dominuje na jednom z našich alb.