Trampská osada Minessota

Někdy začátkem dubna tohoto roku jsem, jako poměrně často, nalezl na prasklém displeji mého mobilního telefonu číslo na Grepu a stiskl klávesu Volat. Vzhledem k okolnímu sílícímu jaru, byl tentokrát cíl mého telefonátu jiný. Otázka ohledně plánovaného vandru padla na úrodnou půdu. Že hodíme na sebe roky vandrů poničené oblečení a bágl na záda bylo tedy jasné, otázkou zůstávalo kdy. Nakonec volba padla na uplynulý prodloužený víkend. Tři dny trávit po putykách i okolních lesích, to znělo lákavě. Poslední otázka zůstávala. Kam? Brdy, Berounka, Sázava ... Tři oblasti, každá s jinou výhodou. Konečné rozhodnutí nám pomohl vyřešit člověk jiný. Ve čtvrtek v dopoledních hodinách jsem zavolal Olinovi, ovšem zcela s jiným úmyslem, než ho lákat na čundr. A jen tak mezi řečí padla otázka, co dělám o víkendu. Jedu na čundr. Parta kolem Olina taky. Protože oni zamíří k pohoří Brdskému, my tam vyrazíme také a někde se potkáme. Ještě jsem zkusil nadhodit Medelákovi naše víkendové plány, protože měl ve čtvrtek nějaký pohovor, odkázal mě na slovo Možná.

"Zejtra dam vědět!"

V pátek opravdu vědět dal. Nemůže, ale možná za námi přijede. V naší osadní řeči to znamená, že nepřijede vůbec.

Přestože jsme měli na přípravu vandru poměrně dost času, po dlouhé době schrastit potřebnou výbavu se ukázalo být jako menší problém. Třikrát jsme se od autobusu pro něco vraceli, utíkal nám tak cenný odpolední čas. Před vstupem do podzemní dráhy jsme sobě zakoupili platný jízdní doklad, což se vbrzku ukázalo jako prozíravé řešení, neboť revizoři měli v našem vagonu metra žně. Naštěstí krom nás.

Jeden vlak na Beroun nám právě ujel, čekat na další trvalo jen krátce. Kupodivu nebyl Elefant ani příliš plný, takže jsme celkem pohodlně dorazili až do Zadní Třebáně, kde jsme plánovali přesednutí na místní lokálku, jež nás měla dopravit do Radouše a odtud pro změnu naše vlastní nohy na Plešivec, s "malou" přestávkou v podobě návštěvy pohostinství v Lhotce. Jenže první kolej nástupiště v Zadní Třebáni byla dokonale prázdná. Pohled na jízdní řád nás ujistil, že ještě po další dvě hodiny prázdná zůstane. Co tedy teď?

Vyřešila to nádražní restaurace. Po jednom Staropramenu nás přešla chuť stoupat do kopců, plán jsme tedy operativně pozměnili s tím, že cílem naší dnešní cesty se stane Srbsko s tamním stánkem u vody. Než jsme však stačili zareagovat, první vlak k Berounu nám ujel. Následovalo tedy dvou-pivo a pevné rozhodnutí, že druhý vlak už nám neujede. Leč překouknutí v jízdním řádu mělo za následek, že jsme z dalšího Elefantu viděli jen koncová světla.

Srbsko nám tedy toho dne asi nebylo souzeno, hodili jsme tedy bágly na záda a vyrazili k Brdům. Tedy v rámci původního plánu, leč na místa jiná.

Do Halounů jsme dorazili za soumraku. Hospoda u Zrzavého paviána nás nasála dovnitř. Obvyklý rej maskáčů se tu toho večera nekonal. Jen pár štamgastů srkalo obsah svého oroseného půllitru. Dali jsme po šesti kouscích a se zavíračkou se přesunuli do blízkého lesa, kde jsme rozbili ležení na prvním rovném plácku.

Vstávali jsme ještě před sedmou hodinou, což bylo na můj vkus poměrně brzo. Leč Grepa ve svém tenkém spacáku mrznul a jal se stav napravit rozděláním ohně, čímž ze snů vytáhl i mě. Protože u Paviána otvírali na jedenáctou dopolední, měli jsme celkem dost času. Bez návštěvy pohostinství jsme do kopců stoupat nechtěli.

Ve frontě na otvíračku jsme stáli první. Chytli jsme proto parádní místo na venkovní zahrádce, přímo vedle výdejního okénka. Tahle výhoda však netrvala dlouho, brzy se začaly trousit první elastické prdele. Během půl hodiny se sešlo odhadem kolem sto padesáti elasťáků a fronta čekatelů u výdejního okénka dosahovala značných rozměrů.

Brzy nás přestalo bavit stát frontu mezi desítkami elastických výrobků z Lídlu a vydali jsme se na další cestu k hřebenům. Na Čunčí hubě snad bude lépe. Přes hřeben jsme k zmíněné hospůdce dorazili asi za hodinku, dali dvě pivka a poté už vyrazili ke kempu, kde se tou dobou měla nacházet parta kolem Olina.

Kepmík pod Klondajkem jsme našli rychle. Krom Olinovců tam bylo ještě dalších asi deset lidí. Hrálo se na kytaru, koloval rum, slivovice, fernet ...

Probudily mě kapky deště kolem deváté ráno. Sloučeniny vody mířily od mraků k zemi naštěstí jen sporadicky a nepříliš dlouhou dobu. Sbalili jsme v klidu věci a vydali se s Grepou na cestu k domovu. Došly nám totiž zásoby potravin, Grepovi zásoby cigaret a nám oběma i peníze.

Jenže cestou dolů najednou zapípal telefon.

Medelák!

"Gde ste?"
"Pod Klondajkem. Mirime domu."
"Nikam nemirte sem tu"
"Kde?"
"U haloun".

S Medelákem jsme se nakonec skutečně potkali v Halounech. Překvapil, popravdě řečeno, nečekali jsme, že jej tenhle víkend vůbec uvidíme. A protože se mu nechtělo jezdit vlakem, dorazil autem. Převezl zásoby. Chleba, asi dvacet buřtů, čtyři petky s pivem, půllitr rumu...

Stoupat do kopců se nám příliš nechtělo, využili jsme tedy Medelákova plechového oře k přesunu na Požáry. Oproti Brdům tam byl úžasný klid. Když jsme dorazili na náš známý plácek, spustil se asi dvaceti minutový deštík, ten se však poté přesunul nad Brdy a nad námi až do ranních hodin visela krásně modrá obloha. Chvilku nás plašila bouřková scenérie, ale jednu se však stáhla na sebe Berounka a druhá zamířila na Slaný. Do třetí hodiny ranní jsme vysedávali kolem ohně, když došlo dřevo, přesunuli jsme se do spacáků a kolem jedenácté hodiny dopolední ku Praze.