10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl padesátý sedmý - ovladačem

Moje první Škůdka. Za volantem Jarda, vedle já, vzadu Karlik

<<< Předchozí dílDíl padesátý šestý - poté ... Následující díl >>>Díl padesátý osmý - mechanikem

Ke konci dubna roku 1997 jsem v páteční večer šel dost pozdě spát. I přes uložení ke spánku jsem však oka notnou chvíli nezamhouřil. Měl jsem k tomu pádný důvod. Před několika hodinami jsem zaparkoval svým novým autem v ulici za barákem. Moje první koupené auto! V hlavě se mi vířily plány, kterak se o něj budu starat, vylepšovat ho a jak s ním projedu půl světa. Svojí starou škodovku jsem ještě toho večera půjčil na ježdění Grepovi a teď mě hřál novo majitelský pocit. Usnul jsem až opravdu pozdě v noci. Byla sobota, měl jsem volno a na vandr se nikam nechystal, rozhodně jsem nemínil vstávat před osmou hodinou ranní. Leč o půl sedmé ráno mě probudil zvonek od domovních dveří. Touhle dobou nevstávám ani náhodou, zůstal jsem proto ležet dál. Na půl ucha slyším, že jde otevřít máma. Za dveřmi nikdo nebyl, šla tedy otevřít o dvě patra dolů. Brzy jsem zaslechl známý hlas Grepy. To nebylo nic nového, býval u nás téměř denně. Vzrušeně mluvil v předsíni, nerozuměl jsem mu ani slovo. Pak rozrazil dveře od mého pokoje. Sotva jsem rozlepil oči, něco mi podával ...

"Zdar, na! Tady máš techničák a značky! Auto je na sračky v příkopě za Starou Boleslaví!"

V tu ránu jsem byl na nohou.

"Dělej, jedem!"

Skočili jsme do auta a seč kilowatty v motoru o obsahu 1175 kubických centimetrů daly, vyrazili jsme k severu. Samozřejmě jsme najeli na špatnou dálnici, což jsme zjistili poměrně brzy , ale náprava našeho omylu přišla až na sjezdu na Jirny, čímž jsme ztratili cenný čas. A místní čas získávali. Grepa z vraku neprozřetelně sundal značky, to je jasný znak pro vesničana, že auto již majitele nemá.

Když jsme přijížděli k místu havárie, její rozsah byl znát již dlouho předtím. Na dlouhé rovině byly najednou vidět šmouhy od pneumatik, následovala brázda na pravé krajnici, opět známky tření pneumatik o asfalt a o několik metrů dále byl přeoraný mělký příkop levý. Poslední stopy gum na vozovce byly před levotočivou zatáčkou. Mířily rovně. Kmínek mladého stromku náporu téměř tunového kusu kovu neodolal, kmen následujícího stromu mnohem staršího již ano. Odnesl to však značnými šrámy a hlubokým zásekem ve výšce asi metr a půl nad zemí. Jabloň se však nedala lacino, po nárazu do ní se auto dle dalších viditelných stop v poli roztočilo kolem dvou os. Ještě asi třicet metrů auto s Grepou na palubě nekontrolovaně putovalo polem, než se definitivně zastavilo na střeše.

V době našeho příjezdu tu však nebylo. Místní zemědělec jej mezitím odtáhl k nedalekému statku. Když jsme mojí bývalou škodovku nakonec našli, dorazili jsme právě ve chvíli, kdy z ní místní mlaďas čerpal benzín do svého fichtla, stojícího opodál. Zmizel sám, ani jsme ho nevyháněli. Od prvního pohledu totiž nebylo moc co zachraňovat.

Auto bylo zlomené v půli. Všechny skla roztříštěné, zadní náprava částečně vytržená z držáků v karoserii, přední vypadala, jako když jí přejelo pásové vozidlo. Nejvíce mě však mrzel motor, v půli jeho bloku zela prasklina od jeho vrchní části po spodní. Jestli tahle stařičká zrezlá škodovka měla dosud něco výtečného, pak právě ten motor. Teď bylo po něm. Ten z mojí nové se mu nikdy nevyrovnal.

Zanechal jsem Grepu na stráži a vyrazil na Prahu. Zajel jsem do Hrnčíř, probudil Fandu, zapřáhl za auto přívěsný vozík a spolu s Františkem znovu vyrazil na Boleslav. Tady jsme z vraku odmontovali pár použitelných drobností a poté jej zanechali místním. Ti se o něj jistě postarali rychle.

Tak skončila jízdní kariéra mého prvního auta. Pro mě to bylo zároveň takové první varování do budoucna, neboť za tuto akci dostal Grepa v Hrnčířích červenou kartu. Zničil totiž zásobárnu dílů, na kterou si už rodinka v Hrnčířích brousila zuby v době, kdy zatím kolem mě utahovala smyčku. Ale o tom jindy.

Mě zničení zelené Škůdky příliš nevadilo, měl jsem svojí novou červenou a byl jsem rád, že z toho Grepa vůbec vylezl živý.

Červená Škůdka, jak jsem jí přejmenoval podle té staré, byla již autem na úrovni a otevřela mi možnosti cestování. Strašně rád jsem řídil cokoliv, co bylo vybaveno spalovacím motorem.

Asi jako každá z mužského pohlaví, i já jsem neunikl "telecímu" období. Nevybočoval jsem z normálu. Jen jsem období začátků mých motoristických let prožíval jinak. Shodou šťastných okolností jsem dostal do vínku hned dvě okolnosti, které mě střídavě ovlivňovaly a z dnešního pohledu vlastně definitivně zformovaly.

Svoje telecí období jsem si vybil na autobusech. Již brzy po nástupu do Dopravního podniku jsem se posadil za volant Karosy. Ovládat jedenácti metrový a deseti tunový kolos mi imponovalo. Sedět před předními koly, počítat se silným nadjezdem boků autobusu v zatáčkách, odhadnout opačné vybočení zádi autobusu, to vše mě bavilo řešit. Když jsem si na to zvykl, stále více jsem jezdil razantněji a vjížděl do stále užších míst. Docela mi to šlo a bavilo mě to. Odstavné plochy naší autobusové garáže nebyly příliš velké, ale na vyřádění se stačily. Věřil jsem si stále víc a víc jsem riskoval. Zúčastnit se "závodů" bylo pro mě výzvou.

Závody jsme pořádali my mlaďasové. Nebylo nás tam mnoho, ale byli jsme vidět. Jednoho dne jsme přišli s nápadem, uspořádat závod ve smyku. Cílem bylo rozjet Karosu na co nejvyšší rychlost podél haly a na zadní odstavné ploše cíleně uvést autobus do smyku volantem se současným zatažením ruční brzdy. Počítal se úhel natočení autobusu po dokončení smyku. Člověk to nesměl přehnat, odstavná plocha zase tolik velká nebyla, hrozilo, že při přetažení autobus opustí garáž. Využili jsme mokra a vydali se vstříc závodnímu dobrodružství.

Zpočátku byly smyky jen malé, postupně jsme si troufali na stále větší. Někdy se povedlo otočit autobus i o 240 stupňů. Mě se zadařilo stupňů "jen" 180, vyrazil jsem tedy na opravnou jízdu s cílem to všem ukázat. Autobus jsem rozjel už od čerpací stanice a podél haly letěl na pátý rychlostní stupeň. Volant doleva, cvaknout ruční brzdu a už se ozýval známý zvuk pneumatik. Jenže teď mírně proklouzl i předek a sjel bokem do příčné praskliny v betonu. Přestal se smýkat a já za volantem cítil, jak se autobus zvedá do boku. Trvalo to nekonečně dlouho dobu, než se konečně karosérie odhodlala, že na bok nepadne. Dopad na čtyři kola byl tvrdý. Seděl jsem tam jak debil a viděl všechny svatý. Autobus byl dle slov přihlížejících skutečně na dvou kolech. Nepřepadl na bok, ale neotočil se dostatečně, takže závod jsem nevyhrál. Po této zkušenosti jsme toho již nechali.

Za nějaký čas jsme vymysleli závodní disciplínu novou. Šlo o co nejrychlejším přejetí mazačského kanálu, neboli nejdelší, nejširší a nejhůře umístěné montážní jámy. Najíždělo se na ní ze zatáčky, clověk si musel mírně nadjet, aby navedl zadní kola do roviny montážní jámy, pak 40 metrů držet směr, neboť jáma byla široká natolik, že její okraje přesně kopírovaly vnitřní hranu pneumatik. Na jejím konci pak člověk musel prudce odbočovat doleva, ne však brzo, aby zadní kola do kanálu nespadly, ale ani pozdě, aby pravá strana nechytla za plechovou boudu skladu pneumatik. Měřil se čas od najetí na kanál po jeho opuštění. Stačila drobná chyba a autobus by tam jedním kolem spadl. Nebylo by to poprvé, jen já jsem pádů do kanálu viděl osobně asi šest.

V téhle disciplíně jsem si věřil víc, už jen proto, že na olejářskou jámu jsem najížděl i vyjížděl z ní častěji než ostatní. Když jsem to projel na čtvrtý rychlostní stupeň, byl to parádní adrenalin, který se změnil na obdiv kamarádů a následný průser u vedení. Šel jsem kvůli tomu na kobereček, neboť jsem na konci kanálu málem "vyžehlil" ředitele. Stálo mě to dvouměsíční prémie. Přesto hrdost na vítězství byla větší než smutek nad ztrátou obnosu.

Na horní odstavné ploše jsem jednoho dne při mimořádně dobré náladě začal z Karosy ždímat maximální možné vybočení bez uvedení do smyku. Točil jsem prudce levotočivou zatáčku, držel plný plyn a pravou rukou se zapíral o boční dvířka kabinky řidiče. Mnohokrát v minulosti provozovaný manévr měl teď však jiné vyústění. Dvířka náhle povolily. Boční přetížení jsem nezvládl a náhle se ocitl na předních schodech jedoucího autobusu. Na přední dveře jsem narazil pánví. Autobus bez řidiče již neakceleroval a po samočinném vyrovnávání volantu zamířil na řadu odstavených vozů u plotu. Vrátit za volant jsem se nestihl. Skočil jsem šipku pod sedadlo řidiče a rukou prudce zašlápl brzdu. Stálo mě to náraz čelem na sloupek volantu. Kvílení pneumatik však ve zvuk borcení plechů nepřešlo. Zastavil jsem jen několik metrů od nejbližšího autobusu. Odnesl jsem si rozseknuté čelo a na několik dní pořádně bolavá záda.

Postupně se naše parta mladých bláznů zužovala odchody na jiná pracovní místa. Z mého ročníku jsem vlastně na hale motorářů osiřel. Stále jsem měl tendence posouvat hranice možností výrobce z Vysokého Mýta i svých, ale požadovaný obdiv jsem za to nesklízel. Spíše naopak.

V naší partě motorářů jsem byl jediný kolem dvaceti let věku, ostatní byli chlapi nad padesát. Většinou bývalí řidiči. Ti, co skutečně uměli. O nich se dalo říci, že jsou opravdovými řidiči, nikoliv jen ovladači auta. Nikdo z nich neměl v životě najezděno méně než milion kilometrů, někteří měli přes miliony bez nehody dva. A oni na mě koukali skrz prsty.

"Rozjet to dokáže každej, kdo má díru do prdele. Ale zvládnout to, jet tak, aby se z toho okolí neposralo, to už každej neumí!" To byla věta, kterou jsem od nich často slýchával. Většinou na mou adresu.

Protože takový padesátník motorář bez kafe neudělá ani ránu, stávalo se, že na zkušební jízdy si hrnek brali sebou. Začínalo se mi líbit, jak suverénně a sebejistě vyrazili do Prahy s plným hrnkem kafe na palubní desce, aniž by jej vylili. Vlastně na něj ani nemuseli dávat pozor, jeli prostě tak, že ho nevylili.

Postupem času jsem se je snažil stále více napodobit. Když mě potom pan Maršálek, náš parťák, pochválil za to, že jsem se plynule rozjel na jedničku a další rychlostní stupně řadil s vyřazováním na neutrál, potěšilo mě to víc, než obdiv stejně starých kamarádů.

Pomalu jsem se uklidňoval a snažil se jezdit na pohodlí. Období mého opojení rychlostí a přetížením pomalu odcházelo. Nehodu jsem žádnou neměl, byť jsem dvakrát vyvázl se štěstím.

O co jsem byl razantnější na autobusové garáži, o to jsem byl mírnější s osobákem v provozu na silnicích. Nepodléhal jsem pokušení předvést světu, že já jsem ten nejlepší řidič pod sluncem, nezávodil jsem, jezdil jsem na klídek. Neměl jsem na závodění auto a to svoje jsem si zaplatil, tudíž jsem si ho nehodlal ničit. Po určité období jsem od autobusů povýšeně koukal na osobáky. "Dyť to sou angličáky, s těma si hraje i dítě!", říkával jsem.

Občasným prvkem mého dospívání za volantem osobáku byla bouřlivost. Nikoliv jízdní, ale fyzická. Když mě někdo udělal prasárnu, v podstatě jsem to přecházel. Ani zdržování ve mě emoce nevyvolávalo. Ale pokud na mě někdo troubil, nebo si otvíral hubu, vyletěl jsem jak čert z krabičky. Nevyužíval jsem k ukázce síly auta, chodil jsem bojovat fyzicky.

Byla to doba, kdy se za chyby ještě platilo osobně. Nenahrávalo se na mobilní telefony a následně nevytrhávalo z kontextu v médiích, tresty se vyřizovaly na místě, nikoliv přes právníky. Tedy aspoň já jsem na to měl štěstí. Když na mě například při najíždění do odbočovacího pruhu na dálnici zprava náhle zatroubil bavorák jedoucí v pruhu odstavném, ještě jsem to ustál. Když však na moje zatroubení odpověděla paže se zdvihnutým prostředníčkem, probudilo to ve mě vášně. Nedbal jsem tří přibližně stejně starých "kusů" na palubě bavoráku a když jsem je v následné koloně dojel, vyrazil jsem do akce. Probít pěstí jsem se skrz okno zamčených dveří dovnitř nedokázal, když jsem se vrátil s pákou na volant akci opakovat, posádka bavoráku přeskákala obrubník do protisměru a ujela mi.

Bylo mi jedno, kdo je protivník. Chlap v kvádru se také zamykal, mlaďas za volantem ujížděl, slečna za volantem zamčeného vozu dělala že mě nevidí, starší chlap zajel před chystanou potyčkou před policejní stanici ...

Ale zamykal jsem se i já. Hrdinství mě přešlo při napadení dodávky, ze které na mě vyskákalo sedm Ukrajinců. Dvoumetrový stodvacetikilový plešatý řidič náklaďáku mě taktéž donutil opustit bojiště poněkud ve spěchu.

Ale i tohle období bouřliváka časem ustalo, nebo se alespoň zmírnilo. Postupně se u mě změnily nasírací priority. Ale o tom někdy jindy.

Jak jsem zmínil, můj první rozkvět "ovladatele" auta nastal v podstatě až po zakoupení druhé Škodovky. A protože to byl první krásný plechový mazlík v mém životním vozovém parku, dostalo se mu zpočátku náležité péče a mnoha konstrukčních vylepšení, o kterých se zmíním příště.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   12.5.2015  |  Přečteno: 1305x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 545438
Přístupů dnes : 164
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 18.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144