10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl padesátý osmý - mechanikem

Můj sen :-) Takhle by měl vypadat interiér auta :-)

<<< Předchozí dílDíl padesátý sedmý - ovladačem Následující díl >>>Díl padesátý devátý - OBZANA

Už od dětství mě fascinovaly kokpity letadel. Brácha Unkas měl rád letadla, dostával o nich knížky, slepoval modely bitevních strojů z druhé světové války, každou chvíli nás lákal do míst, kde se letouny daly obhlédnout osobně. Mě lákaly především interiéry. Líbilo se mi množství čudlíků, přepínačů, spínačů, páček, hejblátek, budíků, obrazovek i panelů a všemožných ovládacích prvků. Obdivoval jsem piloty, jak takovému množství vlastně mohou rozumět. Když jsem potom v jednom barevném dokumentárním filmu viděl, jak to v noci všechno hezky svítí, byl jsem u vytržení. Poměrně dost mě to ovlivnilo. Nabídnout mi někdo ve stejné cenové relaci vůz západní výroby zářící novotou a Trabanta s kokpitem Airbusu A-320, neváhal bych ani vteřinu a bakelitový vůz by patřil do mého vlastnictví. Bez nadsázky, dodnes je pro mne hlavním kritériem při výběru auta vzhled palubní a přístrojové desky. Sedět, řídit a mít možnost ovládat složité prvky nastavení, bylo odjakživa mým snem. A protože tehdy, v tom devadesátém sedmém roce se nenacházela žádná možnost, jak si pomoci k autu s velkým množstvím ovladačů, musel jsem si vystačit sám. Do konstrukcí jsem se pustil s vervou.

Škoda typové řady 125 se stala mým kolbištěm v oblasti vymýšlení ovládacích prvků a doplňků někdy zbytečných, přesto mě potěšujících. V dobách, kdy jsem v Hrnčířích neměl ještě moc utažený opasek, jsem ke svým výtvorům měl krytou garáž a v práci potřebné vybavení.

Do interiéru auta jsem postupně namontoval značné množství ovladačů i kontrolek. Těmi kontrolkami jsem začal. Vše muselo svítit různými barvami i symboly. Všechny kontrolky z přístrojové desky jsem měl zdvojené, ty druhé svítily na velkém středovém panelu. Kdybych náhodou nevěděl, že šlapu na brzdový pedál, i na něj mi svítila kontrolka. Na řadící páku jsem instaloval spínač brzdových světel, což byla užitečná a účinná pomůcka v případech, že se v provozu na zadek mého auta někdo lepil. Bez ubrání plynu jsem mu rozsvítil brzdovky, téměř vždy se tak auto za mnou stáhlo do vzdálenosti bezpečnější. Brzdová světla nově rozsvítila i brzda ruční.

Samozřejmostí byla kontrola otevření všech čtyřech dveří, včetně kufru i motoru. Samozřejmě signál o nedovření nešel na jednu kontrolku, každý měl zvlášť. Optické i zvukové oznámení o nezapnutí bezpečnostních pásů bylo samozřejmostí, ovšem musel jsem je mít zapnuté pořád, i na sedadlech neobsazených. Zátěžový spínač, který by poznal člověka sedícího na sedačce jsem totiž neměl.

Budíky bočního i předního náklonu jsem instaloval vlevo od přístrojovky. Ty byly doplněny měřičem voltů baterie. Samozřejmě musely všechny v noci svítit.

Velkou péči jsem věnoval osvětlení interiéru. Při otevření dveří se nejen rozsvítila stropní svítilna, ale i nově dodaná svítilna nad zadními sedadly, čtyři svítilny pod nohami a po jedné pod každým křídlem dveří. Osvětlení motorového prostoru, kufru i místa za zadními sedačkami následovalo vzápětí.

Velkou parádou byla funkce, kterou jsem nazval "vánoční stromeček". Přes soustavu jednosměrných diod jsem na radu elektrikáře instaloval kontrolu všech kontrolek. Po stisknutí tlačítka vedle panelu topení se naráz rozsvítily všechny kontrolky v autě. Když nějaká žárovka praskla, věděl jsem to hned a rychle zjednával nápravu.

Rádio jsem vybíral podle kvality svitu. Vysílačku CB taktéž. Panel topení musel svítit, přihrádka spolujezdce také. Ve zpětném zrcátku jsem měl nejdůležitější kontrolky, svítily za sklem zrcátka a v odrazové ploše skla vyrýpal kolega nádherné symboly, které byly ozdobou auta v noci.

Jenže na rozsvícení prostoru řidiče jsem se nezastavil. Byl to pouhý začátek. Přelom nastal ve chvíli, kdy jsem od šoféra obdržel tlakovou houkačku z lokomotivy.

Bez pěti centimetrů metr dlouhá široká trubka měla neuvěřitelně hlasitý zvuk. Při zkouškách v práci vydávala tón o takové intenzitě, že i za ní ve vzdálenosti několika metrů běhal člověku mráz po zádech. Tu jsem musel v autě mít!! Jenže jak? Trubka byla poháněná stlačeným vzduchem. Bylo tedy nutné stlačený vzduch do Škůdky nainstalovat.

Z autobusu, určeného k sešrotování, jsem vyzískal zásobní ocelovou jímku na stlačený vzduch. Velikostí vzduchojem přesně zapadl do prostoru za zadními sedadly. Místečko se tam našlo také pro malý a značně výkonný kompresor z ledničky. Ten byl později nahrazen kompresorem jiným, kterým jsem mohl systém tlakovat i za jízdy. Do té doby jsem čas od času musel zásobník dofouknout připojením na rozvodnou domácí síť. Osvětlený tlakoměr a kontrolky vysokého i nízkého tlaku ve vzduchojemu nechyběly. Ovladač houkačky jsem umístil na hlavici řadící páky, která se tímto zvětšila na dvojnásobek, což vypadalo značně dobře. Nyní jsem měl tedy značně výkonný poplašný systém.

Taková houkačka na lokomotivách však pracuje se stlačeným vzduchem na 8 atmosfér. Díky výkonnému kompresoru jsem do ní pouštěl atmosfér 17. Ten kravál byl pak značně nepříjemný i uvnitř mého vozu, ale to mi vyhovovalo.

Jednoho dne jsem při cestě ke Grepovi svou houkačku vyzkoušel více. Sjížděl jsem Hviezdoslavovou ulicí dolů k Výstavní a panelák, ve kterém kamarád bydlel, jsem měl asi 200 metrů před sebou. Zmáčkl jsem ovladač a troubil jak na lesy. Zvuk značné intenzity mi činil radost. Za zatáčkou však na mě čekali policajti.
"Čím jste to troubil?"
"Nebudu vám kecat, houkačkou z vlaku."
"Ta je na vzduch. Kde by jste ho ve škodovce vzal?"
"Tady", odklopil jsem zadní sedačky.
Policajt koukal jak zjara.
"Čím to ovládáte?"
"Tady na řadící páce."
"Kde jí máte?" nevěřil policajt druhý.
"Za předním nárazníkem, u rezervy."
Policista nelenil, roztáhl kapesník, rozložil jej na asfalt, klekl na něj a shýbl se pod auto.
"Ty vole, von jí tam fakt má!"
"No dyť vám to řikam."
"Tak, a teď k tomu, proč jste troubil?"
"Tady bydlí kámoš, von mu nefunguje zvonek u dveří. Támhle na nás kouká." Grepa skutečně zpovzdálí sledoval dění.
"A víte že .... atd atd atd ...."
Dostalo se mi přednášky o tom, kterak se má klakson použít jen v případě potřeby odvrácení nebezpečí. Chápal jsem, uznával jsem.
"Tak jo, jeďte. Ale příště zatrubte krátce, jo? To je hrozný tohle slyšet!"
Vypadl jsem jak cukrář. A ve Hviezdoslavové ulici jsem už nikdy netroubil.

Vzduchotlakový systém skýtal dobré možnosti využití. Že jsem na něj měl napojenu pistoli na dofukování pneumatik mi nestačilo. Brzy jsem vyrobil vzduchové otvírání motoru i kufru. Stačilo tlačítko, cívka co pouštěla vzduch a váleček, co se vším hýbal. Celkem zbytečnost, ale bavila mě.

Co se ovšem jako zbytečnost neukázalo, bylo zkopírování motorové brzdy z autobusu a instalaci na Škodovku. Motorová brzda využívá odchodu spálených plynů z motoru, přes klapku je stlačuje, čímž motoru vzniká větší odpor a ten poté více brzdí při zařazené rychlosti. Výtečné v kopcích. Je to opravdu užitečná věc, dost pomáhá brzdám, šetří je a šetří palivo. Vlastně dodnes nechápu, proč tak jednoduchý systém výrobci na osobáky nemontují. Ze zvyku z autobusu, na osobáku mi chyběl. A stlačený vzduch byl řešením.

Soustružník a svářeč mi v práci vyrobili na začátek výfukového potrubí škrtící klapku. Na ní byl držák s ovládacím válečkem. Teď už bylo snadné k němu přivést potrubí se vzduchem, umístit páčkový ovladač na palubní desku a připojit stop-ventil na karburátoru. S pár drobnými muškami to pracovalo skvěle.

Za celou životnost auta jsem ani jednou nemusel měnit brzdové destičky.

Protože jsem tou dobou vozil na naše vznikající muzeum opevnění v Rozprechticích na přívěsném vozíku značně těžké náklady a na několika místech jsem byl nucen se s tím rozjíždět do kopce, vymyslel jsem si systém, který mi s tím pomáhal. Opět vzduchový.

Každý jiný v takovém případě zatáhne ruční brzdu a při záběru spojky jí povolí. Já zmáčknul tlačítko. Vzduchový váleček mírně stlačil brzdový pedál a držel jej do doby, dokud jej neodpojil spínač na pedálu spojkovém. Ten jsem měl nastavený tak, aby odpojoval v momentě, kdy začne zabírat spojka. Kontrolka mi oznamovala, že systém je aktivní i neaktivní, slyšitelné odfouknutí značilo uvolnění brzdového pedálu.

Dnes se takovému systému říká "asistent rozjezdu do kopce". Jen nebývá ovládán vzduchem.

Palubní desku jsem měl už podle svého gusta dokonale plnou všech možných světýlek a hejblátek. V noci to krásně všechno svítilo a já byl na vrcholu blaha. Přesto se našla ještě jedna drobnůstka, která si nakonec vyžádala zásahy větší.

Od kamaráda jsem totiž získal zvonek z tramvaje.

Jistě ten zvuk, který doprovází rozjezdy drážního městského hromadného dopravního prostředku znáte. Tak tenhle zvonek, velikosti fotbalového míče jsem nyní hodlal namontovat na auto svoje. To nebyl problém. Horší to bylo s tím, že jej pohánělo 24 voltů. Osobní auto však má rozvodnou síť na voltů 12. Těch 24 voltů jsem tedy musel získat dodáním druhé baterky a jejím zapojením do série. Zprvu jsem koketoval s myšlenkou, radikálně překopat část nabíjecího systému auta, pak jsem se však spokojil s občasným dobitím druhého akumulátoru doma. Ovladač zvonku jsem opět umístil na řadící páku, stav voltů jsem sledoval na dalším přidaném budíku na palubní desce.

V centru Prahy mě pak bavilo plašit okolí tím, že kolem jede tramvaj.

V tomhle stavu jsem skončil s vylepšováním svého plechového mazlíka. Měl jsem vystaráno, byl jsem spokojenej.

Přes zimu 1997 - 98 jsem se pustil do dalších prací. Tentokrát nikoliv na autě. Cílem mého snažení se stala motorka.

Sestavil jsem jí z dílů, co nám zůstaly po našem období motorkářů. Svojí Jawu 175 jsem kdysi rozsekal o panely, i z ní však zůstalo pár "zdravých" součástí. Hlavní zásobárnou se stala motorka Grepova. Od něj jsem jí koupil za poloviční cenu. Pustil jsem se do generální opravy. Nešetřil jsem na penězích. Co bylo třeba, koupil jsem nové. Plánoval jsem udělat skvost, na kterém občas někam vyjedeme. Bohužel jsem řekl tu nešťastnou větu, že motorka bude NAŠE!

Rám jsem nechal celý opískovat. Motor jsem rozebral do šroubku, vyměnil jemu i převodovce všechna ložiska, nechal udělat výbrus válce a osadil nové pístní kroužky. Spojku jsem zakoupil novou, stejně tak mírně opotřebená kolečka první rychlosti v převodovce. Elektrický rozvod jsem udělal zgruntu nový, opět mírně vylepšený o menší přídavnou palubní desku, jíž jsem nechal pochromovat. Chromu se dočkalo součástí víc, výfuk, vidlice... Kola jsem nechal opískovat a nasadil na ně nové pneumatiky.

Celé dny jsme v práci věnovali novému laku. Vystříhávali jsme polepky, jež měly za úkol dát krásné červené reliéfy na černý podklad. Náš lakýrník si s tím parádně pohrál, výsledek jeho práce byl balzámem pro oko.

Na zadní nosič jsem zakoupil kufr, na bokách byly další dva. Na nádrž jsem namontoval ještě jeden vak. Nechyběly zakoupené padáky, oba stojany, přídavná světla na vidlicích, menší slušivý plexisklový štít a ochranné kryty rukou.

Náklady se vyšplhaly do výšin. Měl jsem docela dost peněz, zdědil jsem akcie po bráchovi. Sám jsem se vzhledem k nízkému věku privatizace účastnit nemohl, teď jsem držel akcionářskou knížku, jejímž postupným prodejem jsem hravě generálku motorky financoval.

Motorka pracovala skvěle. Při první jízdě přes Hrnčíře, na jaře roku 1998, mi přišlo, že řídím západní koráb. Prostě paráda. Hned jsem si naplánoval zakoupení další motorky "na papíry" s tím, že vyrazím do autoškoly k rozšíření svého oprávnění na mašinu.

Bohužel jsem tou dobou nevlastnil foťák. Nemám proto jedinou fotku ani motorky, ani červené škodovky.

O následujícím víkendu jsem vyrazil s Grepou a Jardou na vandr. Vlastně můj první za tu dobu, kdy jsem zmizel v Hrnčířích. Tedy po roce. Vyjeli jsme na Blíževedly, na tamním Vlčáku dva dny a dvě noci pobývali a v nedělní odpoledne se vrátili k domovu.

Už při mém příchodu domů mi přišla bejvalka nějaká divná. Co je? Nic. Tak jsem to neřešil. Až navečer jsem vyrazil dolů do garáže.

Motorka nikde!

Vyletěl jsem nahoru jak střela.

"Já jí prodala na inzerát! Teď budeme potřebovat peníze na barák! Těch 1500 se bude hodit!"

Pokračování příště ...
Jarda na srubu Vlčák Jaro 1998 Grepa na vandru na srubu u Blíževedel. Jarda kytarář. Srub Vlčák, r.1998
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   13.5.2015  |  Přečteno: 1384x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 9

Veronika   11.6.15 - 14:48:24

Jo, jo. Roky letí... Bohužel. Až budeš mít v plánu cestu kolem tak písni na Vesu70@gmail.com a domluvíme pivko. Měj se.

Lahvic   11.6.15 - 11:05:34

Liďák? Klasika, spíš by mě překvapilo, kdyby na něj zanevřel Jo nemládneme Brácha mě před pár lety potkal na autobuse v Uhříněvsi, nějakou dobu mi trvalo než mi došlo, s kým vlastně mluvím

Veronika   9.6.15 - 12:35:39

Jo, jo. Pořád leze po štaflích. Občas zajde na pivko do Liďáku (taky žádná změna). Brácha teď sehnal super samopal a bude kupovat uniformu. Prostě nadšenec. Určitě mě poznáš (jsem si prý pořád podobná, i když bohužel značně starší)!!!

Lahvic   9.6.15 - 11:50:34

Jo jo, to já koukám na fejsbůku, jak brácha projíždí vojenský akce Tak já se někdy zastavím, třeba tě ještě poznám Tátu pozdravuj, já jezdím do práce okolo, ale tou dobou on doma nebývá. Už jsem ho taky neviděl léta. Pořád maluje?

Veronika   4.6.15 - 08:19:41

Mám se celkem dobře. Bydlím v Petrovicích a pracuju na úřadě v Měcholupech (to se asi dědí). Když budeš mít cestu kolem tak se stav (kousek od úřadu je malý pivovar). Bráchu stále drží nadšení pro vojenské akce (podobnost čistě náhodná). Takže se moc nevidíme (stále obráží různé bunkry a bitvy). Táta bydlí v bytě po babičce. Takže celkem pohoda.

Lahvic   3.6.15 - 23:30:38

Ahoj sestřenko, no to koukám, kdo to tu objevil Dík. Spíš amatérský testovač svých literárních možností A jak jde jinak život? Pozdravuj tátu i bráchu

Veronika   3.6.15 - 13:47:58

Ahoj Honzo, vůbec jsem netušila, že máme v rodině spisovatele...! Super stránky a příběhy. Měj se. Sestřenice Veronika

Lahvic   14.5.15 - 10:13:55

Jo jo, tuhle událost přežila. Ale já málem ne

Honza   13.5.15 - 22:59:35

a ta bejvalka ještě žije?

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 546064
Přístupů dnes : 98
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 22.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kam na vandr do zahraničí ??

SlovenskoGraf 362
RumunskoGraf 170
Ardenské pohoříGraf 137
NorskoGraf 137
FinskoGraf 124
ŠvédskoGraf 130
Pohoří AlpyGraf 144
SkotskoGraf 137
KanadaGraf 130
JinamGraf 186

Hlasů: 1657

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144