10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl šedesátý první - muzeum

Bunkr v půlce svého rozkvětu

<<< Předchozí dílDíl šedesátý - v chapadlech Následující díl >>>Díl šedesátý druhý - konec muzea

Abych udržel alespoň přibližnou časovou posloupnost příběhu událostí kolem mojí osoby, měl bych se nyní vrátit o několik měsíců až rok nazpátek, do chvil, kdy pošťačka zanechala v naší schránce dopis od obecního úřadu města Dubá, ve kterém stálo, že pronájem pozemku pod bunkrem v Rozprechticích nám schvalují. Stalo se tak před přelomem roku 1996 a 97. Již o tři roky dříve nás do tajů opevněných krytů, rozesetých v pohraničí i na vnitrozemských příčkách zasvětil Jarda. Nejen že nás obeznámil s opevněním z dob první republiky, patřičně poté podporoval náš vstup do vojensko-historického spolku, kde se naše vzdělávací možnosti patřičně rozšířily. Následovalo mnoho vandrovních putování za betonovými bunkry, z velké části za účelem sběru tehdy ještě značně nekompletních informací o nich. Postupně v nás dozrávala myšlenka, zřídit si někde menší muzeum, vybavit si jej dobovými zbraněmi i dalším zařízením, občas ukázat historickou hodnotu návštěvníkům a především lahodit očím svým. A tak jsme na konci října roku 1996 vyrazili na průzkum.

Bunkry kolem města Dubá jsme znali téměř lépe, než svoje boty. Přesto během toho říjnového víkendu jsme ještě jednou projížděli tamní pevnostní pásmo a vybírali ten nejvhodnější bunkr, o který následně požádáme do pronájmu. Do oka nám nejvíce padl bunkr, stojící na kraji lesa, 70 metrů vlevo od silnice, vedoucí od Dubé ke Kokořínu. Bunkr typu E bývá spíše vzácnější, o to více pro nás byl cennější. Vypadal ideálně. Nacházel se pod zalesněným svahem, krytý posledními stromy vzrostlého lesa, od silnice kvůli náletovým dřevinám jen málo viditelný. Tady budeme mít ideální a nerušené zázemí. Bunkr s jednou střílnou nebude tolik pracný i nákladný.

Cílem bylo, udělat si zde hlavní muzejní objekt. Zpočátku jako poutač, později jako provozní budova a na závěr jako muzejní objekt druhý, měl sloužit bunkr typu A, ležící v Rozprechticích hned mezi silnicí a rybníkem. Plán byl tedy jasný, zažádali jsme proto obecní úřad města Dubá o pronájem pozemků a čekali jsme.

Čekání jsme si krátili hned další víkend, kdy jsme s Unkasem a Jardou vyrazili mojí zrezivělou starou škodovkou vykonat první práce na našem muzeu. Vyrazili jsme už ve čtvrtek. Auto jsme u silnice nechat nemohli, vyjeli jsme tedy přímo k bunkru u lesa. Škodovka bravurně překonala chatrný mostek přes Liběchovku, sbitý v podstatě ze dvou ztrouchnivělých trámků a několika již dávno rozpadlých prken. Přejezd přes potok byl proto trochu adrenalin. Pokud nám bunkr úřad schválí, oprava mostu bude prioritou. Bunkr jsme dokonale za ten víkend vyčistili a uzpůsobili ke spaní. V pátek za námi dorazil Karlik s Kaďourem, tedy válečným autem Wehrmachtu. Chvilku s Monikou pobyli a pak vyrazili k domovu.

Celou noc z pátku na sobotu pršelo. V sobotu ráno pršelo ještě o mnoho více. Moc jsme toho na bunkru nedokázali udělat. Před polednem déšť ustal. To byl důvod k radosti jen nakrátko, vlastně jen do doby, kdy jsem se šel projít k Liběchovce a objevil na cestě spoušť. Říčka po vylití z břehů klesala, ale bláta po sobě zanechala požehnaně. Byli jsme u bunkru uvězněni.

Očekávajíc problémy jsme vyrazili ihned na cestu. Množství větví z lesa mělo za úkol bláto alespoň trochu zpevnit. Bylo přesně pravé poledne, když jsme nastartovali motor auta a vyjeli k mostku přes Liběchovku. Ten jsme překonali hravě, jenže po třech metrech nám auto zapadlo až po břicho. K silnici jsme to měli přesně 14 metrů ...

Těch 14 metrů jsme překonávali 6 hodin a 25 minut!

Tamní bláto bylo obzvlášť měkké i lepkavé zároveň. Tlačit auto nemělo vůbec smysl, kola se protáčely bezmocně ve vzduchu. Nastala tedy fáze heverování. Vypodložit hever, zvednout jedno kolo co nejvýše, podložit jej množstvím větví, pustit na kola. Postup se opakoval na všech čtyřech kolech. Poté vyztužit cestu větvemi před autem, nastartovat, zabrat, zatlačit. Auto zpravidla poskočilo tak o metr a poté opět bezmocně padlo podlahou na zem, zatlačujíc přitom i větve hluboko do bahna. Opět heverovat všechna čtyři kola, opět další metr blíže k silnici jsme byli.

Ještě po třech hodinách píle jsme měli asi 8 metrů před sebou. Zastavil u nás policajt, chtěl nás seřvat za vjetí do chráněné krajinné oblasti, když nás však viděl, prohlásil, že potrestaní jsme již dost, vysmál se nám, popřál nám ať si to užijeme a zase odjel. Užívali jsme si to.

Závěr byl nejhorší. Blátivá cesta poslední dva metry stoupala vzhůru na těleso silnice. Tady se náš postup zpomalil na centimetry. Bylo 18:25 přesně, když zadní kola škodovky zabrala se zakvílením na asfaltu silnice. Řádili jsme s bráchou jak malý děti, zatímco Jarda jel auto otočit, skákali jsme radostí, objímali se, gratulovali si. Pekelná dřina se vyplatila, vyrazili jsme přespat na náš oblíbený bunkr u Osinalic.

Jenže tahle dřina odsunula náš původně zamýšlený prioritní bunkr na místo druhé. Přeprava materiálu k bunkru byla ztížená a riziko zapadnutí velké. Plány se změnily, nejdříve přijde na řadu rekonstrukce bunkru u rybníka. A koncem roku nám náš úmysl úřady potvrdily.

Přes zimu nastalo velké shánění výbavy. Protože Jarda vlastnil skříňovou Avii, měli jsme dokonalé svozové auto pro těžký materiál. A tak jsme vyrazili k Šumavským hvozdům, které již roky ukrývaly množství bunkrů s předválečné doby. Některé z nich měly i fragmenty potřebné výbavy. Čtyři střelecké lavice jsme sehnali nad Vimperkem, periskopy nad Kubovou Hutí, jednu lafetu pod kulomet jsme nalezli v bunkru hned vedle trati od Vimperka na Volary. Ventilátor jsme přitáhli z bunkru o rybníku Osika v České Kanadě.

Tehdy fungovala ještě výpomoc a výměnný systém. Vyrazili jsme ke kamarádovi Mildovi Svitákovi do Klášterce u Slavonic. Znali jsme jej dobře. On znal zase dobře okolí, neboť tu již třetím rokem provozoval velké muzeum. Věnovali jsme mu střeleckou lavici, on nám muniční bedny a části lafetace. Navíc nám doporučil místo nad Slavonicemi, kde se nachází jedna novější lafeta, již tehdy dost vzácná. Dalo nám práci jí ze střílny vytáhnout, koroze si vybírala svojí daň po dobu několika hodin. Když jsme jí konečně vydolovali, u auta na nás už čekali policajti. Dostali jsme pokutu a museli lafetu vrátit na místo. Leč přeci jen se mě s Karlikem povedlo v nestřeženém okamžiku vyskočit za jízdy z auta do příkopu, počkat až všichni přejedou a pro lafetu jsme se vrátili. Policajti zatím vedli Avii až do Slavonic, kde je nakonec pustili ze zřetele a my se mohli o několik kilometrů dále potkat. Lafeta byla naše a stala se ozdobou našeho muzea.

Ne vždy to šlo lehce. S druhým ventilátorem jsme se táhli zoraným zmrzlým polem u Třeboně asi kilometr. Horší dřinu jsem do té doby snad nezažil.

Protitankové rozsocháče, takové ty ocelové kříže, co jistě znáte ze záběrů o vylodění v Normandii, jsme sehnali v opuštěném vojenském prostoru za Rakovníkem. Vybavení jsme vyráběli kopírováním od našeho známého v Kladně, pana Krinkeho. On míval bunkr ve Smečně a dlouhou dobu byl ikonou bunkrákům.

Všechny díly jsem práci brousil, něco nechal pískovat, díly jsem lakoval kvalitními barvami, dával jsem si s tím hodně záležet. Finance nebyly problém. Každý měsíc jsme každý z osmi lidí dávali peníze do kasičky a z nich se pak stavba muzea financovala. Pokladníka nám dělala moje máma, přeci jen jsem ve vrcholící pubertě nemusel vykazovat tolik potřebné spolehlivosti pokladníka. Tento krok se vyplatil, neboť kasička, která se střídavě udržovala později provozem muzea začala nabírat na obsahu a brousila si na ní zuby jiná osůbka. Ale o tom později.

V polovině března roku 1997 jsme mohli naplno rozjet obnovu muzea. Začali jsme ještě s Unkasem, pak události asi až do konce dubna přerušily naše muzejnictví. Až teprve v květnu toho roku jsme opět na bunkr v Rozprechticích vyrazili.

Čistit bunkr u rybníka od náletových dřevin bylo složitější než u souseda v lese. Bylo jich tu mnohem víc. Také samotný bunkr byl erozí mnohem více poškozen. Na několika místech jsme museli nově betonovat upadlé části bunkru, postupem doby dostal celý objekt úplně novou fasádu, kterou pak pokryly pestré maskovací barvy. Nad vchod jsme osadili odlitek prvorepublikového českého lva, sebraného z kanálu uprostřed Uhříněvsi.

Od úřadu jsme dostali povolení ke kácení dřevin, zasahujících nad elektrické vedení vedle silnice. Na tuto práci jsme si objednali chlapíka s plošinou z Dubé. Přijel, půjčil nám motorovku, vyvezl nás na plošině s Grepou nahoru a tam jsme pak řezali jednu větev za druhou. Vlastnoručně nám pak chlapík podřízl ještě další dva stromy, nakrájel je na otop a rozloučil se s tím, že to máme zadarmo, jako příspěvek na provoz muzea. Později jsme jej potkali v hospodě a alespoň jsme ho pořádně opili.

Práce byly těžší, než jsme někdy očekávali. Například nanášení zemního záhozu ze strany od rybníka nám trvalo dva dny. Hlínu jsme vozili v kolečkách ze vzdáleného svahu. Když jsme pak po týdnu na místo dorazili, po záhozu jako by se země slehla. Člověk by nevěřil, jak kyprá hlína dokáže klesnout.

Postupem doby jsme realizaci druhého bunkru coby muzejního objektu odsouvali. Byly pro to nepříznivé podmínky. Pozemky pod ním vlastnily lesy, které se sice nestavěly úplně zamítavě, ale ani nikterak vstřícně. Navíc jsme v živé paměti měli naše zapadnutí do bahna při odjezdu. Tady jsme pohodlně stáli při okraji silnice, bez rizika i porušování předpisů o chráněné krajinné oblasti. Naše technické zázemí jsme tedy budovali u pravé střílny bunkru, kde vznikaly lavičky, stoly a zábrany pro soukromí.

Pro osvětlení interiéru jsme zakoupili elektrocentrálu. Nikterak výkonnou, pro naše potřeby ale dostačující. Vnitřní stěny bunkru jsme obkládali dřevem. Pořádná piplačka. Všechno muselo dokonale lícovat. Postupně jsme obložili levou střeleckou místnost, namontovali lafetu, lapače zplodin střelby, střeleckou lavici a pár dalších drobností. S instalací kulometu začala první místnost sloužit návštěvníkům.

O kulomet se postaral Franta z Hrnčíř. Stal se za krátkou dobu zapáleným bunkrákem a jedním z hlavních aktérů muzea. Netrvalo dlouho a zakoupil originální znehodnocený kulomet, spolu s několika zásobníky a plničkou. Hotový skvost. Když pak návštěvník zapřel pažbu kulometu do ramene, na tabuli nad ním ukazoval jezdec kam míří a výhledem do širokého pásma ostnatých překážek, táhnoucích asi dvě desítky metrů podél rybníku, měl pocit, jako by bránil republiku před mnoha lety.

Překážky z ostnatého drátu byly po obou stranách bunkru, vysekávali jsme střelecké průhledy v porostu a za padlé křoví jsme vysazovali podél rybníku v zahradnictví zakoupené vrby. To jen tak pro jistotu, kdyby nás chtěl někdo seřvat, že kácíme moc. Proklestili jsme průhledy k jednomu bunkru u rybníka, jednomu naproti na svahu a jednomu na svahu nad námi. Všechny byly vidět periskopy. Ukázka protitankové překážky byla hned u silnice.

Časem jsme obložili dřevem prostřední chodbičku i větší část střelecké místnosti pravé. Bunkr byl již plně funkční.

Těžké dřevo jsem vozil na přívěsném vozíku za škodovkou. Jednou jsem málem nedojel ...

To už na místě spolujezdce vedle mě seděla Obzana. Vezli jsme velkou várku prken k bunkru, přívěsný vozík byl na hranici přetížení, dlouhá prkna o dva metry přesahovala jeho zadní okraj, musela být tedy označena červeným šátkem. S autem taková váha slušně cloumala. Vyjeli jsme na rovinku za Mělníkem směrem k Liběchovu, na tachometru se ručička motala kolem osmdesátky, když tu jsem náhle uslyšel otázku ...

"Hele, co se stane, když by ti někdo škubnul volantem?"

Dřív než jsem stačil cokoliv říct, ruka bejvalky uchopila v horní části volant a prudce jím smýkla doprava. Dostala prudkou ránu, ale dílo už bylo započato. Co se dělo dál, vím jen útržkovitě. Pravá krajnice, levá krajnice, kvílení pneumatik. Těžký náklad mě rozházel ze strany na stranu, široká silnice mi byla malá. Naštěstí nikdo nejel. Zastavil jsem předníma kolama na hranici příkopu, s vozíkem vylomeným ne straně. Několik prken bylo rozházených po silnici.

"Ty krávo jedna blbá!!"

Nohy se mi klepaly, že jsem se sotva na nich udržel. Vylezl jsem z auta, skopnul prkna ze silnice a sedl si na okraj příkopu, kde jsem si poprvé zapálil dvě cigára najednou. Teprve když jsem se trochu sebral, naházel jsem prkna na vozík a sedl opět za volant. A vedle jsem koukal na rudou tvář. Hubu nafouklou měla jak bandaska, ještě nasraná, že jsem si dovolil jí označit za hovězí dobytek. Na bunkru jsem vyložil prkna a odvezl jsem nás domů.

Pak jsem čtyři noci spal střídavě v práci i u Medeláka v ateliéru. Do Hrnčíř jsem se nevracel. Nechtěl jsem. Jenže pak jsem si přijel pro věci a kretén jsem dal na omluvnou i lítostivou tvář. A v Hrnčířích jsem bohužel zůstal. První jedinečné příležitosti, jak tamodtud zmizet, jsem nevyužil.

Naše muzeum se stávalo stále známějším. Zájemců o prohlídku stoupalo. Žádosti mi chodily domů i poštou. Byli jsme na nejlepší cestě. Další plány se jen vršily. Kompletně dokončit první muzejní objekt, zakoupit kulomet těžký, který osadíme do druhé střílny. Poté se vrhneme na naše pozapomenuté Éčko, které také dostane potřebnou opravu. Cestu k němu zpevníme, mostek uděláme nový. Koketovali jsme i s myšlenkou, vyhrabat zpod nánosu zeminy sousední jednostřílnový bunkr typu D, stojící zasypaný na břehu rybníka v nevelké vzdálenosti od nás a kompletní zprovoznění překážkového systému mezi nimi. Plány byly velké.

Jenže kdosi byl rychlejší!

Vstup do takového bunkru zabezpečuje mříž, z dvou centimetrových ocelových prutů. Tu jsme zamykali masivním zámkem. Po překonání dveří mřížových byly za ohbím chodbičky ještě dveře pancéřové. Více jak centimetr silný plát, s masivními závorami, měl odolat i výbuchu granátu. Za pancéřovými dveřmi jsme měli jednoduše složitější zámeček, který zacvaknul závoru spodní. Horní zůstala nezavřená.

V práci, jak už u mě bývalo tou dobou zvykem, jsem konstruoval dveře lepší. Elektricko - pneumaticko - mechanický systém zamykání pancéřových dveří jsem měl ve vysokém stádiu dokončenosti. Rozvod všech tří prvků měl z bunkru ústit třemi vrtanými otvory pod podlahou. První elektrický byl v bunkru již natažen. Ústil asi třicet metrů od bunkru v malé zemní kapličce. K vývodům měl být připojen akumulátor z auta. Ten měl odcvaknout první elektromagnetické zábrany. Navíc byla elektrika vedena obráceně, tedy červený kabel značil mínus. Kdyby jej tedy někdo nalezl, logicky by připojil červený na kladný pól baterie, čímž by se spustila v bunkru siréna z couvačky autobusu. Ta by pak řvala do doby, dokud by stačila kapacita akumulátoru druhého, umístěného v bunkru. Nad hladinou rybníka byla siréna zřetelně slyšet až k blízkým obydlím. Teprve po odjištění elektromagnetů by přišla na řadu mechanická část přes lanovody. Značně těžká, tudíž bylo třeba zvláštního vercajku, který zatížení několika pružin překoná. Po tomto odjištění přišla na řadu část vzduchová. V další kapličce, tentokrát na opačné straně, měla být hadička, na kterou se připne pumpička. Vzduchotlakový systém teprve pohne závorami.

Všechno muselo být děláno postupně. Dřívější tlakování vzduchu znamenalo spuštění alarmu. Mechanická část bez předchozích magnetů také spustila sirénu.

Na exponovaných místech, tedy v místech, kde případný útočník použije k průpalu ocelové desky pancéřových dveří autogen, jsem jsem umístil tři směrové nálože. Tedy kapsle, naplněné směsí benzínu a nafty. Ty měly za úkol vytrysknout proti útočníkovi a zle ho popálit. Přeci jen, když už překoná první vážnou překážku, je na nás, abychom se začali bránit.

V případě selhání systému jsem na dveřích měl jediné místečko, o průměru 0,5 cm, které bych provrtal a nouzově odstavil zámky. Bez předchozího plánu nešlo záchranný bod nalézt. A věděl jsem o něm jen já s Medelákem.

Bohužel se tenhle systém na bunkr nedostal. Zůstal ležet v práci bez využití. Leží tam dodnes.

Muzeum bylo v plném rozkvětu a stalo se nikoliv jen předmětem sváru, stalo se i trnem v oku na mojí domácí frontě. Tedy v Hrnčířích. Paradoxně nebyl problém v dobách, kdy jsme svými příspěvky financovali vznik muzea. Problém přišel v době, kdy muzeum na svůj provoz bez problémů vydělávalo a stíhalo střádat peníze i na rozvoj. Mohli jsme přestat platit pravidelné příspěvky, výběr z dobrovolného vstupného pokryl vše. A to byl kámen úrazu...

Protože to byl zdroj příjmu, ke kterému se bejvalka nedokázala dostat! Nebyl to můj příjem, byl muzejní. A když narazila na tvrdý odpor v oblasti muzejních financí, začala alespoň házet klacky pod nohy. Toto přišlo chvíli po oznámení rekonstrukce domu v Hrnčířích a když bylo jasné, že z muzejní kasičky pšenka nepokvete, začaly padat těžké klacky pod nohy. Muzeum dočasně osiřelo a to se mu stalo osudným. Ale o tom příště ...
Táta a já u bunkru Jediná fotka s Obzanou. A zrovna u bunkru Sedíme u Kaďoura u našeho prvního bunkru Opravujeme periskopovou rouru na bunkru E Dosud sjízdná cesta od bunkru. Před deštěm I KDF má problémy projet. A to je před deštěm! Výmluvné foto Karlik a KDF Pohled ze silnice na místa našeho zapadnutí. Zdroj: Mapy.cz
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   25.5.2015  |  Přečteno: 1376x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 545429
Přístupů dnes : 155
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 18.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kdy jezdíte do přírody ?

JaroGraf 373
LétoGraf 210
PodzimGraf 208
ZimaGraf 173
CeloročněGraf 304
Když se mi zachceGraf 241
MálokdyGraf 216

Hlasů: 1729

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144