Trampská osada Minessota

Název Amerika je v Čechách pojmem. Každý zná obrovský kontinent na západní polokouli Země a většina při jejím vyslovení si vybaví tu severní část. Amerika je také synonymem pro soubor několika lomů v oblasti Berounska, přestože se takto nazývají lomy pouze dva z celkových devatenácti důlních a těžních jam v oblasti, snad každý používá název Amerika pro celé okolí. Soubor vápencových lomů již mnoho let láká návštěvníky vandrovní i nevandrovní k jejich průzkumu. Psal se rok 1994, jarní období bylo právě ve své kulminaci, když poprvé padl návrh na průzkum Ameriky. Přišel s ním brácha. Z naší party tam dosud nikdo nikdy nebyl, Berounsko bylo pro nás tou dobou velkou neznámou. Pomalu jsem spřádal plány, kterak zamíříme drážními prostředky skrze hlavní město k jihozápadu, když Unkas zabořil prst do mapy, na jejímž rubu zel název Benešovsko a dolní Posázaví. Šlo o poměrně nepodrobnou mapu, velmi špatně čitelnou následkem několikaletého provozu, ale jeden název poblíž městečka Votice upoutal i mou pozornost. Amerika.

Předpoklad podobných lomů na vápenec jako na Berounsku nás v páteční odpoledne vyhnal na nádraží v Uhříněvsi, kde jsme se kolem čtvrté hodiny odpolední sešli ve složení Unkase, Moniky, Grepy a mě, tedy Lávy. Pantografická souprava dorazila zanedlouho a naše postavy odvezla do Benešova. Asi hodinové čekání na další vlak směrem na Tábor jsme krátili v místní nádražní nálevně, kde se o pivním moku nedalo říci pozitivního slova, leč do žil se propracovalo, hlavu zamotalo, a o to šlo. Osobákem jsme se poté přesunuli do Votic, kde jsme se jali vyhledat nejbližší restaurační zařízení, tedy místo, kde náležitě nad mapou naplánujeme náš další postup směrem k Americe.

"Brý den, můžeme se na něco zeptat?" Oslovil jsem prvního starousedlíka hned za nádražní budovou.
"Jo jo, hospoda, co? Tak tu najdete na konci týhle ulice!"

Místní měl s trampingem zřejmě jisté zkušenosti, buď jsme nebyli první, kdo nálevnu v těchto místech hledal, nebo měl osobní zkušenosti odjinud. Každopádně jsme na popsaném místě jednu pěknou hospůdku skutečně našli. Opakované pohledy do mapy výsledky v hledání nepřinášely, otázky do osazenstva lokálu však osvětlily problematiku názvu Amerika. Žádné vápencové lomy tu nejsou, honosný název obdržela pouze chatová kolonie na úbočí kopce, zvedajícího se jihovýchodně od Votic. Bylo jasné, že úchvatné přírodní scenérie, opracované rukou člověka, nás během tohoto vandru nečekají.

Setrvali jsme tedy do zavíračky a poté se pomalu přesunuli do kopců za zmíněnou chatovou kolonií. Ustlali jsme si na pomezí louky s lesem a během chvilky se všichni ocitli v říši snů.

Budil nás Unkas a využíval k tomu vonné lihovinové esence, linoucí se od jeho čutory. Když už nás tím vzbudil, nebyl sobcem a po jednom ranním doušku každému zavdal. Přiblížila se devátá dopolední a s ní i otázka, co s načatým vandrem. Celkem rychle jsme se shodli na plánu, spočívajícím v přejezdu vlakovou soupravou k Bystřici u Benešova a následným pěším přesunem po turisticky značených cestách ke zřícenině hradu Kožlí. Tam okoukneme zbytky hradu a odpoledne se zajdeme podívat pod Konopiště na Folkový kvítek, na němž podle posledních informací měl být i Karlik s Jardou, Kóžou, Mírou a Medelákem.

Vydali jsme se tedy neprodleně zpět k nádraží a na vlak směrem na Benešov nečekali dlouho. První část plánu probíhala jak na drátkách, ovšem do doby, kdy se nám do cesty postavila nečekaná překážka.

V Bystřici jsme zamířili po červené turistické značce směrem na Kožlí, když zpoza rohu vykoukla restaurace U nádraží. Měla ještě před otevírací dobou, z útrob však právě vyšel hostinský, zadíval se na nás a ladným pohybem ruky nás nalákal dovnitř. Otevřel dříve a my mu za to bylo vděční. Svou vděčnost jsme mu projevili útratou. Padalo to do nás jak Němci do krytu. S postupujícím promile se však začaly naše plány hatit. Najednou dlouhá cesta na Kožlí už nebyla tolik lákavá, opuštěná zřícenina hradu taktéž v teplém jarním odpoledni neskýtala příznivé podmínky pro alkoholu chtivé krky. Po sedmém pivu jsme pomalu od plánu ustoupili a po devátém se napevno rozhodli pro přímou návštěvu Folkového kvítku. Bylo kolem třetí odpoledne, když jsme opustili útulné prostory Bystřické hospody k nádraží. Přejezd vlakem byl krátký a od Benešovského železničního uzlu byla cesta ke Konopišti nedaleká. Jardu s Karlikem, Medelákem a Mírou jsme nalezli uvnitř jednoho ze sudů, což jsou takové sedací altánky před koncertním areálem. Dovnitř koncertu jsme se necpali, ušetřené peníze jsme velmi rychle propili u stánku.

Ze zbytku dne si příliš nepamatuju, není to způsobeno odstupem doby, nýbrž stavem, který se během pivního přísunu rozpoutal mým tělem. Snad jen to, že jsme spát vyrazili do parku, pod jeden hodně košatý strom. Míra šel s námi, ostatní se v noci vypařili k domovu.

Probudil nás vytrvalý déšť. Koruna stromu jej dlouho neudržela a brzy začal smáčet naše spacáky. Míra vyrazil na první ranní vlak, my ostatní setrvali do chvíle, kdy nápor H2O udržely naše celty. Teprve poté jsme se vydali k nádraží, kde symbolicky náš vandr skončil.