Silvestr 1993 - 94 v Senohrabech
(2
dny) (4 km)
Před 30.lety a 11.měsíci
Prosinec
1993
Psal se rok 1990 a do vánoc zbývaly dva dny. Právě jsem ve srubu na Benických skalkách v podvečer přikládal do kamen něco málo palivového dříví, když venku ve sněhu zakřupaly kroky a dovnitř nakráčel Medelák. Byl posledním, koho jsme z Kovandovic party z Uhříněvse neznali. Medelák přestal být virtuálním kamarádem o kterém každý vyprávěl, ale nikdo z nás Jižňáků ho do té doby ani nezahlédl. Vánoce nadělily mojí osobě trochu zimní výbavy na vandry, už jsem tedy nemusel vystavovat jen chabě krytou kůži zimním povětrnostním podmínkám. Hned zkraje následujícího roku jsme započali velkou vandrovní sérii, která pomalu nabírala na intenzitě, kulminovala mezi lety 1994 - 97 a značně opadla po smrti Unkase. Myšlenky na nějakou výpravu mimo domov ve chvílích, kdy končí rok jeden a začíná druhý, napadly Unkase ale až v na podzim roku 1993. Silvestry až do toho roku byly v režii domácího nacpávání pupků ovarem s křenem současně s kocháním se s každoročním zvyšováním intenzity ohňostrojů v okolí. Zmizet z baráku a příchod nového roku přivítat ve společnosti hospodských opilců s půllitrem piva v ruce se jevilo jako perfektní nápad. Tou dobou mi do zletilosti ještě nějaký ten pátek chyběl, tehdy ale nikdo moc neřešil, jestli záznam v mojí občance odpovídá dospělosti. Tudíž jsem pro uvažovanou akci problém neměl.
Účast na silvestrovské výpravě byla obrovská, vlastně téměř kompletní. Unkas s Monikou, Medelák, Karlik s Monikou, Kóža, Robik, Džarda, Grepa a já. Postupně jsme si kartami zamíchali trochu jinak a vandrovně jsem akci pojal vlastně jen s Grepou. Jedni využili nabídky "šéfky" k možnosti nocování přímo v hospodě, větší část party se chystala opustit prostor v brzkých ranních hodinách a my dva jsme na sebe vzali maskáče, chystajíc se nocovat v našem sroubku na Srnčím palouku.
V pátek, poslední den v roce 1993, jsme se odpoledne scházeli na nádraží v Uhříněvsi a poté se pantografickou soupravou přesunuli do Senohrab, kde nás uvítala dokořán otevřená hospoda, které jsme nikdo neřekl jinak než "U šéfky".
Co popisovat na tom, že jsme seděli ještě dlouho po půlnoci v hospodě? Snad jen to, že jsem toho večera poprvé slyšel celé nové album Daniela Landy, které se mi zalíbilo natolik, že jsem dalších půl roku v podstatě neposlouchal nic jiného. Večer u mě proběhl na "betonech", což je moc hezká zkratka pro míchanou becherovku s tonikem. Tou dobou jsem pivo ještě příliš nepil, chutnalo mi spíše černé a to v Senohrabech neměli.
Druhou hodinu po půlnoci usnul na stole Grepa. Pokusili jsme se jej probrat standardní cestou, leč zcela neúspěšně. Tu vytáhl Džarda zajímavý trumf. Sehnal v obchodě od jednoho nejmenovaného časopisu "drbací prášek", což byla směs čehosi, co mělo člověka pěkně dlouho svědit. Polovinu obsahu pytlíku nasypal Grepovi za krk. Ten zprvu nehnul tělem, načež náhle vstal, popadl bágl a zmizel ven ze dveří.
Šel jsem chvilku po něm. Nikoliv následkem drbacího prášku. Pečlivě jsem při baterce prohledával okolí, ve snaze případně "padlého" kamaráda nalézt. Cestou jsem jej nikde nenalezl a trošku s obavami, jestli jsme se někde neminuli, otevřel dveře srubu na Srnčím palouku. Hluboké chrápání mého kamaráda na palandě uvnitř srubu však bylo neklamnou známkou toho, že i on v pořádku cestu našel.
Probudili jsme se hodně pozdě. Až někdy kolem oběda. Čekali jsme ještě nějakou dobu, jestli se neobjeví Unkas s Monikou a Medelákem. Ti spali na pokojích v hospodě a nad ránem slíbili možnou návštěvu srubu. Jenže ti vyrazili po probuzení hned na Prahu. Odpoledne jsme se pak s Grepou vydali na Baštírnu a když jsme je ani tam nenalezli, vyrazili jsme k nádraží a prvním vlakem zamířili k domovům.