Trampská osada Minessota

Na podzim roku 1992 nám počasím nevycházel jediný vandr. Ne že by ten podzim byl deštivější než ostatní, ale matička příroda se rozhodla svlažit zemi pravidelně o víkendech. Bylo tedy běžné, že jsem přes týden upíral zraky ke krásně žloutnoucím stromům, zalitým krásnou barvou podzimního sluníčka a v pátky s obavami sledoval přibývání kupovitých oblačností, ze kterých se spolehlivě začala přes víkend valit voda. Jediná hvězda naší vesmírné soustavy pak ukázala opět svůj um a sílu počátkem následujícího pracovního týdne. Tou dobou jsme mívali kvalitní střechu nad hlavou, srub na Benických skalkách byl v plném rozkvětu a spolehlivě nám poskytoval přístřeší před nepohodou. Vandry nás však stále více táhly kamsi dále k řece Sázavě, moknutí však na sebe nenechávalo dlouho čekat a nejednou jsme proto nadávali i prorokovali sobě, že se na to příště vykašleme. I přesto, že naše výbava přes týden sotva stačila uschnout, jsme na počátku dalšího víkendu opět vyráželi pryč od velkoměsta.

Jeden takový vandr jsme naplánovali na konci října roku 1992. Cílem našeho putování se měla stát zřícenina hradu Stará Dubá, stojící nad železniční tratí z Čerčan do Světlé nad Sázavou, nedaleko Zlenic. Moc jsme to tam neznali, byl jsem tam vlastně jen já s bráchou a ještě před mnoha lety.

Ještě ve čtvrtek to typicky vypadalo na slušné víkendové počasí, ale v pátek ráno se zvukem budíku dolehlo k mým uším i známé bubnování deště na parapet. Přeháňka, říkal jsem si. Leč pohled z okna mě ujistil o opaku. Obloha byla temně šedivá, okolí zamlžené a shora se valil na zem nepříliš silný, ale o to vytrvalejší déšť, který nepřestal za celou dobu mého dopoledního pobytu v učňovském zařízení v Hostivaři.

Ani po příjezdu domů nebylo lépe. S Unkasem jsme pak vyrazili k nádraží, kde jsme u přilehlého stánku vyčkali příchodu Karlika s Medelákem a Džardou. Déšť sílil. Do Čerčan nás dovezla elektrická jednotka typové řady 451, lidově zvaná pantograf nebo panťák. Do Zlenic pro změnu motorová jednotka řady 810. Od nádraží ve Zlenicích jsme zamířili podél trati směrem na Hvězdonice. Cesta vedla mezi loukami, boční vítr hnal vodu i pod naše ponča. K hradu již pěšina byla příjemnější. Chvilku jsme se usadili u paty věže v podhradí a poté se vydali hledat přijatelné místo na spaní. Míst tu byla spousta, ale žádné trochu sušší. Na izolování vody odspoda i odshora naše skrovná tehdejší výbava prostě nestačila.

Tu si Karlik vzpomněl na kempík, kolem kterého jsme sem šli. Starý, v tu dobu zcela opuštěný kemp, stál hned u řeky. Na jeho konci, hned u vody, stála stará maringotka. Pod ní se zdálo být sucho. Nabízelo se tak slušné spaní, alespoň v suchu. Zamířili jsme tedy zpět a za chvíli stanuli před zmíněnou maringotkou. Kdybychom trochu proklestili kopřivy, opravdu pod ní bude trochu sucho.

To by ovšem Unkas nesměl vzít za okno a to nemělo být otevřené. Uvnitř byla maringotka prázdná a lákavě suchá. Šeřilo se a nikde ani noha. V mžiku jsme byli uvnitř. Měli jsme krásné ubytování, leč za cenu jistého nepohodlí. Samozřejmě jsme o sobě nechtěli dát vědět, tudíž jsme po zbytek večera museli jen šeptat a sedět po tmě. Ale voda nám za krk netekla a o to šlo. Horší to už bylo s vykonáváním potřeby. Vylézt ven by znamenalo na nás upozorňovat. Sice kemp byl prázdný, ale přeci jen jsme nechtěli riskovat. Našli jsme tedy v koutě starou prázdnou plechovku od solviny, do ní v případě potřeby vykonali malou potřebu a špehýrkou v okně obsah vylévali.

Zažili jsme ale i horké chvilky. Lehko nám nebylo, když se najednou pohnula klika od dveří. Někdo zvenčí dvakrát za kliku vzal. Neslyšeli jsme příchozí kroky, neslyšeli jsme nikoho odcházet. Mezerou v okně jsme nikoho ani nezahlédli. Nemáme tušení, kdo tenkrát v noci za kliku maringotky bral, pravděpodobně někdo, kdo tu zkoušel přespat, stejně jako my. Každopádně od té události jsme už ani nehlesli.

Návštěvník se už přes noc neukázal a my spali na zemi klidně až do rána. S rozbřeskem jsme rychle sebrali věci, vyskákali z okna a zmizeli pryč. Vyšli jsme vstříc dalšímu deštivému dni. Tentokrát se nám už ale nechtělo nikde dále moknout a vsadili jsme na jistotu. Náš cíl byl Benický sroubek.

Tam jsme dorazili odpoledne, přes den jsme využili útulného prostředí pohostinství "U Šantrůčka" na nádraží v Čerčanech a "U velké Prahy" v Uhříněvsi. Zapalovač podpálil otep v kamnech u skály a sroubek se brzy příjemně vyhřál. Usušit durch mokré věci pak nebyl problém.

V neděli dopoledne jsme pak zamířili k domovům. Na Benických bylo dobře, avšak pomalu ale jistě začínala být znát vzdálenost srubu od oblasti našich zájmů. Srub stál dokonale blízko od Jižního Města, několik desítek minut od města a člověk se rázem ocitl v úplně jiném prostředí. Ale na Sázavu to bylo příliš daleko. A právě možná tento vandr poprvé srub na Benických skalkách odstavil na druhou kolej a tehdy zřejmě se nám zachtělo bližšího útulného místa v případech nepohody. Možná právě tehdy poprvé padly myšlenky, které vyústily ve stavbu našeho druhého srubu. Nazvali jsme jej Srnčím paloukem.