10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl šedesátý třetí - volem

Ilustrační foto :-)

<<< Předchozí dílDíl šedesátý druhý - konec muzea Následující díl >>>Díl šedesátý čtvrtý - z chapadel

Čopr. Tak jsem nazýval svou Jawu 175. Téměř každý tuto motorku zná jako Kejvačku. Jméno té mojí daly mohutné přední vidlice, které převařením úchytu v rámu ještě více mířily dopředu, než je u motorek tohoto typu zvykem. Obrovská kola, čerstvě pochromované ozdobné díly, široké, mojí mámou šité sedadlo, kufry, padáky a mnoho dalších výrazných změn dávalo motorce vzhled, trochu připomínající první generaci chopperů. V mých očích to byl skvost, na kterém jsem nechal nejen mnoho zimních večerů, ale i na tehdejší dobu značné množství finančních prostředků. Nelitoval jsem jich, motorka byla moje láska a u těch se přeci na finance nehledí. Když jsem se poprvé po kompletní renovaci stroje na ní po Hrnčířích svezl, připadal jsem si jako král. Půl roku práce na ní bylo znát. Poslední, co mi zbývalo, bylo sehnat na ní papíry a obstarat sobě řidičský průkaz na velkou mašinu. Těšil jsem se na výlety v jejím sedle a plánoval, kde co na ní projedu. Jenže karty jsem položil na stůl a byly mi rozdány jinak.

Bylo jaro roku 1998. K domovu jsem mířil z vandru na Kokořínsku. Vše vypadalo při starém, ale garáž zela prázdnotou. Po "Čoprovi" se slehla zem. Bejvalka mi to vzápětí vysvětlila. Motorku mi za zády prodala, za tehdejší cenu helmy. Když jsem začínal pěnit, chladila mě oznámením, že jsme od rodičů dostali celé spodní patro tří generačního domu, ovšem s podmínkou, že jej do zimy uvedeme do obyvatelného stavu. Jinými slovy, čeká nás prý rekonstrukce domu a motorka je jen žrout financí.

Málem jsem si zlomil zub, když jsem vyslechl zprávu o prodeji. Vrátit se to nedalo. Byl jsem nasranej jak bedna kytu. Ale bylo mi to houby platný.

Nakonec taková rekonstrukce baráku vůbec nezněla špatně. Obrovský obývák, ložnice, předsíň, kuchyň, koupelna, záchod a špajz, to vše v rozloze nějakých 80 metrů čtverečních prý teď bude patřit nám.

Taková byla představa. Soudě dle nadcházejících zkušeností a dnešním pohledem však byla realita trochu jiná. Takže jak se měla moje životní situace na konci května roku 1998?

Rok jsem bydlel v domě na kraji Hrnčíř. Nájem jsem tam měl průměrný. Čtvrtým rokem jsem byl zaměstnán v Dopravním podniku. Měl jsem tam docela slušné peníze, právě jsem dostal přidáno, takže mírně nadprůměrné. Nemalou část peněz přineslo do rozpočtu moje opravárenství aut v garáži, bavilo mě to a měl jsem dost kšeftů.

Na druhou stranu jsem celý rozpočet táhnul sám. Bejvalka za ten rok strávila ve třech pracích přesně čtyři dny. Vždy se totiž bohužel našel dle jejích slov někdo, kvůli komu nemělo smysl v práci dále přetrvávat. Jednou to byl šéf, od pohledu zloděj, jindy ohodnocení neodpovídalo její kvalifikaci. V těch lepších případech ještě v den nástupu do zaměstnání omarodila.

Asi se ptáte, jak jsem tohle řešil. Nijak. Zpočátku jsem vlastně nijak netrpěl nedostatkem, dvoje příjmy mi hravě pokrývaly potřebné náklady. Navíc mi obě práce byly vesměs koníčkem, takže jsem ani neměl potřebu nijak zvlášť zasahovat. Ovšem s jídlem roste chuť a když má ženská za partnera neřešícího vola, už nebude jen žrát, začne k tomu mlaskat. Tak se stávalo, že životní náklady se zvyšovaly, aniž by k tomu úměrně rostly i příjmy. Postupem doby příjmy stačily jen tak tak. A to mě začalo srát.

Takže došlo na pár dohadů, nakonec i hádek, přestože je bytostně nesnáším. Když mi začínalo být jasné, že jsem si našel člověka, který se příliš pro práci nenarodil, začal jsem couvat. Měl jsem ještě finanční zálohy v podobě kupónové knížky zděděné po bráchovi, ještě jsem mohl včas zmizet.

Neudělal jsem to.

A najednou přišla ta rekonstrukce. Jestli si jí vymluvila na rodičích na základě toho, že jsem zjevně začal koukat po nájmu jiném, to dodnes nemohu zcela potvrdit. Každopádně mě vidina vlastního bydlení bez nájmu lákala. Takže jsem skousl i ten tvrdý oříšek v podobě prodeje motorky. Byl jsem vůl, dělal jsem chyby a řídil se do problémů, ze kterých se šlo navrátit jen těžko.

Až si Obzana najde práci, bude financovat všechno ona, pak se uleví mě, tak zněla dohoda. Sáhl jsem tedy do úspor a část z nich poskytl jako záplatu na část vybavení. Brzy jsem však měl přijít o všechno a měl jsem to tvrdě pocítit.

Většinu času jsem totiž trávil v práci, jak v té hlavní, tak dole v garáži. Makat na barák jsem chodil až po večerech. Příliš jsem nesledoval finanční toky, shánění a plánování jsem nechal na bejvalce.

Tak se stalo, že jsem jednoho dne přišel domů z práce a v kuchyni stála nainstalovaná úplně nová kuchyňská linka. "Co to stálo?" Částka mě ohromila, byla hodně nízká. To jsme si i mohli dovolit. Zakoupila jí od nějakých pochybných lidí, měla pár kazů, proto se zdálo, že je kuchyně díky nim vyřazená z normálního prodeje. Nadšení z nové kuchyně však netrvalo dlouho, zhruba deset dní.

Byl jsem zrovna doma sám, když zazvonil zvonek u dveří. Za brankou stáli tři chlápci. Jak jsem vzápětí poznal, všichni mluvili rusky, s velmi lámanou češtinou. V podpažních pouzdrech se jim viditelně houpaly tři kvéry.
"Ty si Vála?"
"Ty prachy za kuchyň už měly být zaplacený!"
"Vždyť jsou, ne?"
"To byla jen záloha!"
Když mi sdělili celou částku, málem jsem se sesypal. Načež mi jeden z nich oznámil, že mám týden na dodání peněz a jako výstrahu mi významně zamířil pistolí na obě kolena.

Nebudu lhát, měl jsem strach. Do nabité pistole jsem se díval podruhé v životě, poprvé jí ale měl v ruce Ukrajinec. Neváhal jsem a rychle jsem prodal kupónovku. I přesto peníze nestačily. Byl jsem v pasti. Kuchyň koupila a já to prý zaplatím. Karty byly rozdány a já nevěděl, co dál. Ani bejvalky máma neměla peníze, kterými by nám dluh pomohla umořit.

Pomohl mi táta. Bydlel v Hrnčířích nedaleko. Protože Hrnčíře nebyly příliš velká obec, rychle běžela šuškanda a o našem průseru se brzy dozvěděl i táta. Šel jsem k němu na kobereček. Řekl, ať mu vydám peníze z kupónovky a všechny co můžu uvolnit. Dal jsem mu je, od doplnil zbytek a vyrazil do místní hospody, kde přes známé kontaktoval zmíněné Ukrajince, kterým dluh zaplatil. Bylo to podruhé v životě, co mě táta dostal z nemalého průseru.

"A vyser se na ní! Vypadni tam vocaď! Klidně přijď bydlet sem, ale vod Zuzany zmiz! Nebo už jí nedej ani korunu!" Táta to myslel vážně. Zuzanu nikdy rád neměl a tohle mu hnalo vodu na mlýn. Měl jsem ho poslechnout a zmizet hned. Jenže k němu ani mámě se mi bydlet nechtělo a na vlastní nájem jsem neměl. To jsem chtěl vyřešit.

O den později jsem si vyslechl podobný ortel i od mého parťáka v práci. "Ty máš sotva na cigára a vona si sedí na prdeli!"

Začal jsem jednat. Potřeboval jsem tátovi splatit dluh a nutně jsem musel vyřešit situaci, kdy nemám ani korunu. Sebral jsem si všechny podklady a důkladně si promyslel plán. Spočítal jsem investované peníze a rozložil je do následujících nájmů. Teď to všechno potáhne ona, já si našetřím zálohy a půjdu bydlet pryč. Teď jí to všechno vypočítám.

Jenže jsem se opět přepočítal já, neodhadl jsem její potenciál.

Na diskuzi ohledně financí jsem přišel následující den, dokonale připraven. Bylo to zrovna v den mojí výplaty, kterou jsem držel celou v ruce. Ale korunu jsem nedal ani jednu. Takové peníze jsem investoval, teď nemám, musí se postarat ona. Je mi jedno jak. Nájem za mě bude po dobu osmi měsíců taky platit ona a opět je mi jedno jak. Dám pouze polovinu na jídlo a budu ho kupovat sám.

Toho dne jsem měl všechny trumfy v rukávu. Tahal jsem jeden za druhým. Měl jsem neprůstřelné argumenty. Zaháněl jsem jí do kouta, myslel jsem, že tentokrát to mám pevně v rukou. Opak byl pravdou.

Když už neměla kudy kam, vyvolala regulérní hádku. I v ní jsem si byl jistý. Už jsem neměl co ztratit. A to jí vytočilo. Teď už mě chtěla co nejvíce ranit. Potřebovala se mstít!

"Tak si di zase brečet k tomu svýmu fotrovi!", houkla náhle.
"Mýho tátu si vůbec neber do huby! Díky jemu tady po nás nestřílej Ukrajinci!"
"A proč by ne? Dyť jenom kretén může vychovat takovýho kreténa, jako si ty!"
"Neser se mi do rodiny, ti říkám!"
"Vlastně je škoda, že tě nestřelili. Aspoň bys šel za tím svým posraným bráchou, kterej jako jedinej z tý vaší posraný rodiny měl rozum a chcípnul sám!"

Zatmělo se mi před očima. Struna praskla, pohár přetekl. Tohle jsem nemohl nechat. Prostě nemohl!

Přes obývák jsem zahodil židli, která mi stála v cestě. Prudce jsem odkopl kuchyňský stůl za kterým se schovávala. Sevřel jsem ruce v pěsti a vyrazil kupředu ....
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   18.8.2015  |  Přečteno: 1383x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 2

Lahvic   19.8.15 - 11:26:49

Však já jsem k tomu taky neměl daleko. Naštěstí byli na blízku kamarádi

SAMAN47   18.8.15 - 17:36:29

Tý woe...Já bych už asi seděl.

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603588
Přístupů dnes : 107
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 4

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 19.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 370 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144