Trampská osada Minessota

Psala se osmdesátá léta a malý Medelák, ještě v předpubertálním věku, vnuk známých lihovarníků z Uhříněvsi, trávil většinu svého volného mimoškolního času v okolí i ve vnitru zmíněného městečka, katastrálně spadajícího pod východní část Prahy. Část svého dětství také prožíval v Ledečku, malebné obci v Posázaví, kde jejich rodina vlastnila menší, ale útulnou chatku. Třetím jejich rodinným oblíbeným místem byly Mutějovice, malá obec na Rakovnicku. Zde bydlela jeho babička i tetka z matčiny strany. Proto sem jezdívali na několik víkendů v roce a Medelákovi tato místa přirostla k srdci. Babička zemřela a s tetkou zbytek rodiny nemíval příliš vřelé vztahy, které přerostly v blíže nespecifikovaný konflikt. Tak se stalo, že někdy na počátku devadesátých let se Mutějovice pro Medeláka staly minulostí, na kterou rád vzpomínal a o které nám často vyprávěl. Tuším že v devadesátém osmém roce do těch míst zacílil vandr s Jardou, jeden z pouhých čtyř, kterých jsem se nezúčastnil já. Zimní čundr tenkrát dle jeho vyprávění patřil k těm extrémnějším, do cíle tehdy prý dorazili po dvou dnech pochodu od železniční zastávky na Žatecku, jednu z nocí trávili v jakési hromadě starého vyčpělého hnoje, který sice již ztratil svůj charakteristický odér, ale také jeho tepelný potenciál byl vyčerpaný. V noci pak panoval urputný mráz, který při ranním balení věcí poničil jejich jedinou celtu a rum v čutoře přeměnil běžné kapalné skupenství hustotě podobné medu. Od té doby Medelák přestal básnit o Mutějovicích jako o svém dětství, ale začal pět ódy právě o onom vydařeném čundru.

Už někdy od podzimu 2003 Medelák lobboval pro zopakování pět let staré výpravy. Svoje plány podporoval stále propracovanějšími detaily i na tu dobu podrobnými mapovými podklady. Jenže vandr se přes zimu vlivem pracovních okolností nedařilo dohodnout. Jarda z kdovíjakého důvodu jeho nadšení pro opakování vandru nesdílel a já na jaře tlačil na výpravy do známých prověřených míst. Nakonec mě v červnu konečně přesvědčil a my v polovině zmíněného měsíce o čtvrtečním odpoledni vyrazili k vlaku. Bez Jardy.

Zatímco se Praha těšila občasné záři červnového sluníčka, na západě se kupovitá oblačnost postupně měnila ve frontální systém. Na palubě vlaku do Lužné u Rakovníka jsme sledovali zhoršování se počasí prozatím bez větších obav, ty však vzrostly v následujícím spoji ve směru na Žatec. Palubu železničního vagónu jsme opustili na zastávce Želeč. Bylo znát předem, že tam vlak nestavěl příliš často, neboť se nás průvodčí opakovaně zeptal, jestli tam opravdu chceme vystoupit. Zastávka stála v polích, poblíž byl k vidění pouze hřbitov a jinak nic nenasvědčovalo přítomnosti člověka v okolí. Ves byla za horizontem a postrádala hospodu, tudíž nemělo smyslu do ní mířit. Beztak to nebylo v plánu, neboť čundr jsme chtěli jít vietnamem.

"Tudy!", zavelel Medelák poté, co jsme přes batohy přehodili maskovací sítě ve snaze co nejvíce zneviditelnit naše postavy. Vydali jsme se směrem východním. Téměř vzápětí se z těžkých mraků nad našimi hlavami spustil nejprve drobný, a poté sílící déšť. Opustili jsme těleso železničního náspu a přes pole zamířili k lesu. Medelák na jeho okraji chvíli váhal, neboť jeho domácí příprava začala mírně pokulhávat, což se dalo říci i o jeho paměti. Přeci jen chtěl jít přesně po stopách vandru minulého a ty už v těch místech obrazně řečeno zavál čas. Krátký výstup zcela zarostlým lesem vystřídal postup po okraji pole až ke starému shnilému posedu, který nám sliboval lepší orientaci po okolí. Chyba lávky. Sotva Medelák vstoupil na druhou šprušli žebříku, celý posed se s rachotem zřítil k zemi. Místo jsme zrychleně opustili. Následoval pochod skrze chmelnici k silnici, její nepozorované překonání a přes obilné pole rychlý přesun k hranici lesa. Zde byl bod zlomu, neboť jsme tu po dvou kilometrech chůze celý "vietnam" odpískali. Déšť totiž mezitím notně zesílil a my i přes použití ponča začínali být mokří více, než bylo zdrávo. Maskovací sítě tedy putovaly do batohů a my zamířili k silnici.

Kousek dál na silniční křižovatce nastalo rozhodování o dalším směru cesty. Zde jsem selhal pro změnu já. Silnicí vlevo se dalo dostat do vesnice Deštnice, která byla sice na trase původního vandru, ale zároveň byla z ruky předpokládanému cíli toho dne. Zvítězil proto můj návrh v podobě zachování přímého směru pochodu k Nové hospodě, který už svým názvem sliboval, že zde najdeme tolik toužebně očekávané zařízení. Leč zmíněný místopisný název je označením souboru několika domů bez toho nejdůležitějšího, restauračního. Že se zde putyka nenachází nám došlo vzápětí při osobní obhlídce místa, že se naopak nachází v prvně zmíněné Deštnici jsme zjistili až doma podrobným studiem map. Nyní jsme tedy vystaveni neslábnoucímu dešti mířili dál k Janovu. Srdce nám zaplesalo radostí, když jsme z okraje vsi viděli na menším náměstí otevřenou restauraci. Následovalo však zklamání, neboť hostinský ještě před naším příchodem zhasl, právě vyšel ze dveří, zamkl a odešel. Poslední naděje na horký grog a studené pivo nám vyhasla. Kousek odtud jsme pak na okraji vsi objevili železniční mostek, pod kterým bylo krásně sucho, což bylo vítaným místem pro nadcházející nocování.

Druhý den ráno se už počasí trochu umoudřilo. Byl pátek a nás poměrně brzy vyhnala ze spacáků touha ochutnat cokoliv jiného než konzervovanou stravu. Ta se dala obstarat v některém krámku. Ovšem zde v Janově žádný nebyl, s nepořízenou jsme se tedy vydali na další cestu, nejdříve krátce po kolejích a poté po silnici do Kounova. Zde se nám konečně naskytl pohled na otevřené malé smíšené zboží. Dopolední romadúr zapitý nevychlazeným lahvovým pivem nám moc chutnal, přestože to bylo téměř jediné, co se v krámku sehnat dalo. Téměř prázdné regály, zboží objednané většinou pro svoje budoucí majitele a neutuchající kutálka vyhrávaná z místního rozhlasu nás pomyslně vrátily o třicet let zpátky, do hlubokého minulého režimu, který jsme vlastně takhle ani nezažili. Na další produkt plzeňského výrobce už nedošlo, neboť krámek zavíral ke své polední přestávce. Vydali jsme se tedy na další pochod a dorazili do Mutějovic. Nejprve mi Medelák musel představit barák ve kterém trávil velkou část mladistvých víkendových pobytů, ale restauraci už mi ukazovat nemusel, neboť žízeň nás do ní vtáhla téměř vzápětí. Pět piv a nějaký ten drobný gáblík nás probraly z letargie a my vyrazili na další cestu. Ta tentokrát vedla k železniční zastávce. Z důvodu zhoršujícího se počasí jsme pobyt v oblasti s převážným výskytem polností vzdali a na palubě třech vlaků dosáhli cíle náhradního. Hýskova. Pobyt v restauraci Na staré huti byl automatickým, stejně tak jako setrvání do zavírací doby. Přesun k tunýlku pod tratí proběhl někdy kolem půlnoci.

V sobotu, dlouho po rozbřesku, jsme se vydali pěšky do Srbska. První zastávka proběhla u krámku na okraji Berouna, kde měli Gambrinus oproti Kounovu již výtečně chlazený a taktéž množství potravin, určených k okamžité konzumaci, zde měli velké množství. Asi nemusím dodávat, že obojí nám přišlo velmi k chuti a u jednoho pivka nezůstalo. Další krátkou zastávku jsme dali U štiky za autobusovým nádražím a v odpoledních hodinách na nás konečně vykoukla cedule s nápisem Srbsko. Známý stánek v kempu na okraji zmíněné obce nás hostil několik hodin, protože se však opět schylovalo k dešti a v okolí jsme neznali místa, kde by se před ním dalo přes noc schovat, vydali jsme se tedy k vlaku a nedlouho před setměním dorazili zpátky do Hýskova. Opět nás to vtáhlo na Starou huť. Nocovali jsme pod starým známým tunelem pod železnicí.

Ráno jsme zamířili k domovu.