Trampská osada Minessota

Je tomu již sedmnáct let nazpátek, kdy jeden z mých tehdejších velkých koníčků rázně ukončil zásah mojí bývalé polovičky. Zrenovoval jsem postarší jednostopý stroj tuzemské konstrukce do podoby zánovního vozidla a chystal se v jeho sedle sjezdit naší krásnou středoevropskou krajinu. Leč akutní potřeba finančních prostředků mojí bývalé polovičky znamenala urychlený prodej motocyklu, ovšem bez mojí účasti na prodeji. Moje motoristická touha postupně vyhořela, ovšem úplně nevyhasla nikdy. Čas od času jsem potajmu a s drobnou závistí sledoval, jak motocykly rok od roku přibývají na silnicích. Bejvalky jsem se zbavil a finančních problémů s ní spojených taktéž, ale ke splnění touhy pořídit sobě motocykl jiný narážel na jeden zdánlivě nepřekonatelný problém. Nechtělo se mi znovu do autoškoly. Řidičské oprávnění jsem vlastnil na téměř všechny skupiny, ta motocyklová mezi nimi ovšem chyběla. Ne tak docela, tu nejnižší skupinu jsem si ve druhém ročníku na učňáku vybojoval, ale padesátka mou stále otylejší postavu i přes zvyšující se výkony jen stěží mohla uvézt.

A bude tomu již osm let, kdy sobě pořídil motocykl Medelák. Obsah motoru o 125-ti kubických centimetrech dle jeho slov bohatě vyhovoval. Párkrát jsem se na tom svezl, trochu to jelo, ale sto sedmnáct kilogramů živé váhy bylo i na větší obsah motoru žalostně mnoho. To brzy poznal i Medelák a pořídil si mašinu silnější. Domča, jak jí zkomolením jejího originálního názvu sám pojmenoval, už byla jiným kalibrem. Výkon jejího motoru již přesahoval sílu motoru ze škodovky. I na ní jsem se svezl, potajmu a na menší silničce, kde strážníka jen těžko potkat. Požitek z jízdy mě dostal, přestože jsem s velkým respektem za plyn bral jen velmi málo.

Pořídil si jí v době, kdy by pro mě nebyl problém si podobnou opatřit také, neb na autobusech jsem vydělával slušný peníz. Pak jsem už jen sledoval, jak v jejím sedle brázdí bližší i vzdálené okolí, někdy pod ní v lese přespí, aby druhý den opět mířil k dalším krajinám. Ovšem představa návštěvy autoškoly a riziko ztráty stávajících papírů mě od podobné koupě dostatečně odrazovaly. Nějaký ten rok jsem jeho nabídkám vytrvale odolával.

Tu Medelák zvolil jinou taktiku. Koupil si motocykl nový a Domču mi prostě přenechal. Než jsem se nadál, motorku na mě nechal převést. Vlastnil jsem tedy stroj a neměl k jeho řízení oprávnění. Dostatečný důvod konečně navštívit příslušnou školu.

K plnému řidičáku mi chyběly tři skupiny. Motorky, návěsy a traktory (plus stavební stroje). Vyštrachal jsem našetřený peníz a jal se vydat na výuku všech tří skupin. Protože se však léto přehouplo do druhé poloviny, musel jsem mírně "přitlačit na áčku" na úkor těch ostatních.

Po více jak dvanácti letech jsem tedy opět zasedl ke studiu dopravních předpisů. Člověk většinu nezapomene, přeci jen jsem roky chodil na obnovy profesního průkazu. Ale i tak jsem občas koukal jak zjara, na některé otázky, které si dávaly záležet na slovíčkaření. Neponechal jsem nic náhodě a "šrotil" poctivě. Postupně jsem si projel všech 850 otázek a zapisoval si ty, ve kterých jsem udělal chybu. K nim jsem se potom vracel.

Na praxi jsem vyfasoval šestistovku motorku a chlapíka o tělesné hmotnosti převyšující tu mojí.

Na závěrečný písemný test jsem zamířil na pražský Bohdalec. Přestože jsem se učil několik hodin, trému jsem měl jako prase. Vlastně nevím proč. Zavolali nás do učebny, posadil jsem se ke svému počítači, odklikl osobní přihlášení a před očima se mi objevil test. "Odpaloval" jsem otázku za otázkou, když se mě program zeptal, zda-li chci test ukončit. Vracet jsem se nechtěl, zmáčkl jsem tedy Ano. Test trval 2:16 min. Byl jsem za Hujera, plný počet bodů.

Polovina byla za mnou a ta praktická o tři dny později přede mnou.

Před jízdami jsem zjistil, že jsme jediní dva motorkáři v autoškole. Já a drobná, asi 45 kilogramů vážící blondýna. Komisař nebyl zrovna menších rozměrů. "Teď to tuplem nesmím zvorat", řekl jsem si ve chvíli, kdy blondýna přede mnou zdárně ukončila jízdu. "Byl bych za debila!"

Nebyl jsem. Ten den jsem si odnášel potvrzení o úspěšném absolvování kurzu na mašinu o největším obsahu. Následovaly dvě návštěvy dopravního inspektorátu, kde mi bez nejmenšího čekání vystavili nový řidičák. Nyní jsem mohl legálně do sedla.

A hned následující víkend jsem měl možnost vyzkoušet, kterak se Medelák baví již několik let při motorkářských jízdách.

Vyráželi jsme v sobotu kolem poledne a zamířili směrem k Rakovníku. Výpravu jsem vedl já, neb Medelák je v řízení jednostopých vozidel zkušenější a já byl tudíž pomalejší. Určoval jsem tedy tempo a jel na kochačku.

Cíl naší cesty jsme stanovili u Medelákových rodných Mutějovic. S několika zastávkami jsme tam dorazili a následně se zajeli podívat po stopách našeho jedenáct let starého vandru. Staré lomy nad Mutějovicemi byly cílem dalším, stejně tak návrší s krásným výhledem pod hradem Džbán. Tady jsme se chystali přenocoval, leč denního světla jsme měli ještě několik hodin, vyrazili jsme tedy na návštěvu Železničního muzea v Lužné.

Tady Medelák velmi vhodně pronesl ke mě jednu poučnou větu ohledně funkce parního stroje. Větu totiž zaslechl místní průvodce, chlapík v důchodovém věku. Zjevně ho bavilo si na téma lokomotiv pokecat. Během hodiny nám vysvětlil celou funkci parního stroje a osvětlil význam většiny součástek několika lokomotiv. Navíc měl talent mluvit, takže nehovořil nijak nudně, naopak nás vtáhl do vyprávění natolik, že jsme ani nezaregistrovali ukončení provozu muzea. Ven nás pustili až po zavíračce.

Požáry. Už několik let jsem prohlašoval, že na naše oblíbené místo dorazím někdy na motorce. A teď jsem jej měl na dosah ruky. Ještě před západem slunce jsme zaparkovali u našeho bývalého plácku a nějakou tu chvilku na místě pobyli. Protože se slunce blížilo k západnímu horizontu, vyrazili jsme hledat místo na přenocování. Stálo nás to dalších několik kilometrů. Přesné místo našeho nocování neprozradím

Jen dodám, že jsme si ustlali na okraji lesa, upekli zakoupené kuře a chystali se ke spánku. Než jsme se odebrali do říše snů, stala se nám jedna příhoda, kterou jsem popsal na "knihu ksichtů". Její popis přikládám.


V rádiu právě ohlásili druhou hodinu ranní třináctého dne měsíce září roku 2015, když jsem na plápolající oheň naložil menší fůru palivového dříví, kterážto svou exotermickou reakcí má zajistit dostatečný přísun světla celému našemu ležení. Nacházíme se na blíže nespecifikovaném místě nedaleko královského hradu Křivoklátu a dočasný tábor máme rozložen pod stromy na pomezí listnatého lesa a polností. Spánkem se právě chystáme zakončit první den našeho víkendového vandru, který je ovšem specifický tím, že k přesunu našich tělesných schránek nevyužíváme služeb hromadných přepravců a následné vlastní fyzické úsilí, k vlastní přepravě využíváme spalování ropných derivátů v motorech o kubickém obsahu 650 kubických centimetrů, umístěných v rámech jednostopých vozidel.
Otep dříví podléhající zkáze uprostřed spalovacího procesu kontrolovaného ohně ozařuje okolí a my uléháme do spacáků. Medelák využívá prostor zánovní houpací sítě, zavěšené mezi dvěma stromy zhruba ve výšce jednoho metru nad zemí. Zvláštní je, že začíná chrápat ještě dříve, než svou činnost dokončuje, přičemž v ní ovšem nepřestává. Jeho pohyby jsou zřejmě natolik automatizované, že k provedení "instalace" vlastní tělesné schránky do spacího pytle nepotřebuje ani stav bdělosti.
Přestože uléhám na zem pod ním, moje příprava ku spánku je o poznání delší. Ještě chvíli sleduji záři pohasínajícího ohně v korunách stromů a poté se již věnuji usínání.
Když už počítám dvanáctou ovečku, blízko našeho ležení vyjekne jakýsi noční pták. A jsem opět u první ovečky.
Ještě nestačím znovu zabrat, když mě upoutají zvuky jiné.
Z hlubokých útrob lesa zaslechnu vzdálené, ovšem pomalu přibližující se pravidelné šustění listí, doprovázené občasným praskáním větví. Takové zvuky jsou v lesích normální, ovšem nyní jim věnuji mnohem více pozornosti, neb v jinak absolutně tichém lese bezpečně rozeznávám, že míří přímo k nám.
Drknu do kamaráda.
"Medeláku, pjasátka!" Snažím se ještě trochu odlehčit tón svého hlasu.
"Cože?"
"Prasata, vole! Dou sem!"
"Voni uhnou."
Zvuky blížícího se stáda jsou však stále zřetelnější a pořád míří naším směrem. Je jasné, že jim stojíme v cestě při jejich cestě k pozdní večeři na poli. Nepopírám, že ve mě sílí obavy a začínám jednat. Musíme o sobě dát vědět, zřejmě nás necítí a nerad bych, aby se divočáci nasrali vlivem nečekaného setkání s námi.
Sahám po mobilu a kužel od blesku jeho fotoaparátu směřuji prasatům v ústrety. Marně oba napínáme zraky, zvěř je tou dobou ještě mimo dosah lumenů od LED diod.
Očekávané vyplašení divokých prasat ale nepřichází. Soudě dle zvuků jim ostré bílé světlo nijak nevadí a stále míří jedním směrem. Tím naším!
Ani hlučné hlasové projevy směr stáda nemění. Každou chvilkou už se musí objevit v záři našich reflektorů. Přiskakuji k motocyklu, rychle zapínám zapalování a vzápětí mačkám klakson. Šustění listí a nyní zřetelné dupání se však stále blíží.
Oheň!
Na žhnoucí oharky ohniště tedy rychle nakládám suché chrastí. Trvá nemožně dlouho, než vyšlehnou první plamínky, přestože při jejich rozfoukávání málem vyplivnu plíce. Záře ohně konečně směr stáda mění, ne však docela. Během dvou minut rozdělávám téměř tři metry vysokou vatru, kterou stále ve spěchu doplňuji dalším palivovým dřívím. Oheň je ve finále tak velký, že tlaku jeho plynů uhýbají i vrcholky přilehlých stromů.
"A teď si přijďte, buzeranti!" Oheň mi dodává odvahy.
Odpovědí mi je vzápětí tlumené zachrochtání za mými zády, přímo z okraje pole. Nějakých dvacet metrů od nás, za křovím.
A opět mám po odvaze. Přestože v ruce držím velkou borovou větev plnou suchého jehličí a připravenou k okamžité přeměně na velkou pochodeň, dobře mi není.
Je to jak v nějakým blbým hororu. Stádo zřetelně slyšíme běžet vpravo od nás a na poli za našimi zády už operuje prasečí průzkumná četa. Jejich záda na ozářeném okraji pole na několik vteřin zahlédnu. Co je uklidňující, záda míří pryč. Stejně tak zvuky hlavního pelotonu slábnou v poli až utichnou docela.
Ještě nějakou dobu udržuji vysokou vatru v provozu a poté se přesunujeme opět do spacáků. Medelák znovu chrní vzápětí po ulehnutí a já zase sleduji ve větvích stromů uhasínající záři od ohně za mojí hlavou. Ovšem s tím rozdílem, že mi do spánku vůbec není. A tak, když oheň uhasne, stále hledím do tmy a sluchem prozkoumávám každou píď okolního lesa. Občas nad mojí hlavou začne chrápat Medelák, který zvuky okolního lesa přehluší, ovšem stačí s ním v síti mírně zahoupat a spí jak mimino.
Takže až do svítání bdím v temném lese a houpu s Medelákem jak se sto dvaceti kilovým nemluvnětem. Usínám až s rozbřeskem.
Neřekl bych, že se nás prasata nějak bála, spíše na nás kašlala.


Tolik popis večerních událostí. Probudili jsme se hodně pozdě. Ještě notnou chvíli nám zabralo balení věcí, takže na cestu jsme se vydali až po obědě. Mířili jsme k Berounu, cestou se stavili na limonádě v Nižboru, projeli zmíněným městem a dorazili k lomům nad Srbskem. Tady jsme se krátce zastavili a poté již podél Berounky zamířili k domovům.