10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl sedmdesátý šestý - na premiéru

Já za volantem. Pozdější fotografie, v jiném autobuse.

<<< Předchozí dílDíl sedmdesátý pátý - na autobus Následující díl >>>Díl sedmdesátý sedmý - krok jinam

Blížila se oslava mých myslím čtvrtých narozenin, když jsem pod vánočním stromkem vybalil dárek, který mi nad ostatními udělal ohromnou radost. Malý, přibližně třicet centimetrů veliký autobus na dálkové ovládání. S dnešními hračkami se samozřejmě nemohl srovnávat. Když myslím dálkové ovládání, mám na mysli asi metr dlouhý bovden, vyčnívající ze zádi modelu a vstupující do ručního ovladače, na němž se nacházel ovladač jízdy vpřed a malý volant. Tahle hračka mi vydržela poměrně dlouho. Jinak jsem byl velmi neekonomické dítě, které rozebralo vše, na co přišlo. Vždy mě velmi zajímala funkce dotyčné hračky a nedal jsem pokoj, dokud jsem jí nerozložil na nejmenší stavební součásti. Samozřejmě jsem tak činil mimo dozor rodičů, neb oni pro tento způsob zábavy neměli pochopení. I autobus jsem v nestřeženém okamžiku rozebral, ovšem posléze mě mrzela jeho nefunkčnost. Tu napravil naštěstí táta a tak červenobílý model autobusu ŠL 11 nadále brázdil po podlaze pokojů domu v Lipenské ulici uprostřed Hrnčíř.


Vlastně jsem byl odjakživa zatížen na prostředky hromadné přepravy lidí. Asi jako každý člen mužského pohlaví mám rád vlaky. Kolejová drážní vozidla nás přitahují svou rozmanitostí, hlukem a energickou lehkostí, se kterou přesunují rychle krajinou. Když okolo mě projede nákladní vlak, samozřejmě pravidelně poutá mou pozornost. Ovšem když projede motorák, panťák, nebo v současnosti Elefant, je to pohled mnohem hezčí.

Když jsem nedávno během nedělního dopoledne stál za plotem blízko vzletové dráhy letiště Ruzyně, měl jsem štěstí na hezkou plejádu různých typů letadel. Mezi klasickými dvoumotorovými stroji stálo na čekací ranveji i čtyřmotorové nákladní Jumbo od Korejských aerolinek. V porovnání s ním vypadaly ostatní stroje jak hračky, a i jeho vzlet byl monumentální záležitostí. Ale stejně se mi ty menší dvoumotorová letadla plná lidí líbila víc.

Prostě mám rád stroje, co přepravují lidi.

Už nějaký ten rok nazpátek jsem měl možnost řídit autobusy, ovšem zcela prázdné a mimo silniční síť. Deseti a půl tunové a téměř dvanácti metrové vozidlo jsem řídil rád. Nyní jsem k jeho řízení získal oficiální povolení a k přepravě osob i další příslušné doklady. Autobusový dopravce Štěpánek měl pro mou plánovanou brigádu místo a druhý den po našem podání ruky jsem mířil na svou první práci na autobuse.

Když jsem toho dne mířil odpoledne do Horních Počernic, hlavou se mi vířily různé myšlenky. První den mi přeci nedá linku, když ani neví, jak jezdím. Počítal jsem se svozem prázdných autobusů od konečných, případně s nějakou menší svozovou linkou.

Štěpánek právě domýval karoserii autobusu s pořadovým číslem 1046.
"Tak ten je váš!" povídá ke mě. "Odjedete mi třetí odpolední stodesítku?"

Ukázal mi, jak se vyplňuje stazka, neboli jízdní doklad o provozu stroje. A prý můžu vyrazit.
"To si ani nezkusíte, jak jezdím?" povídám.
"Jste dílenskej. Ti jezdit umějí."

Myslím si, že ten den mi někoho na svezení se určitě mezi lidi zamíchal. Jak jsem časem zjistil, Štěpánek měl dobrý přehled o tom, jak mu kdo jezdil.

Tisíc čtyřicet šestka nebyla nijak novým strojem, byla to trošku babička, ale z místního vozového parku patřila k těm mladším a stoprocentně nejhezčím. Synek Štěpánka na ní kdysi jezdíval a hezky jí vyzdobil. Rozšířený nárazník, prodloužená zrcátka, hezky umístěná přídavná dálková i mlhová světla a množství dalších drobností, které z jinak staršího autobusu dělaly krasavici. Měla trochu slabší, ale o to kultivovanější motor. Spojka zabírala krásně plynule, řazení mělo vůli, že jsem kvalty musel trochu hledat. Protože s ní často jezdil místní čičmunda, byla uvnitř trochu vybydlená. Ale to se mělo změnit.

Tak jsem vyrazil k Černému mostu a vzápětí do Hloubětína. Za místním plaveckým stadionem měla linka 110 svou konečnou i počáteční stanici zároveň. Na první stanici za stadionem jsem viděl tři čekající lidi na můj spoj. "To pude", pomyslel jsem si a dojel ke stanici. Trojice nastoupila a vyrazili jsme směrem k hlavní silnici.

Na Hloubětíně čekal dav! Ve čtvrteční odpolední dopravní špičce bylo na nástupním ostrůvku narváno. Náhlý pohyb davu znamenal, že zaregistrovali, že jim přijíždí jejich spoj.
"A kurva!"
Otevřel jsem dveře a už se celá ta masa hrnula dovnitř. Aby toho nebylo málo, z útrob stanice metra přibíhali další. Za několik vteřin jsem ve zpětném zrcátku viděl několik zad, přečnívajících boční půdorys autobusu - neklamná známka toho, že se dovnitř už nevejdou. Stiskl jsem ovladač zadních dveří a ty se sykotem několik dalších vteřin poslední cestující vmačkávaly do masy lidí uvnitř, která se tak tlakem stala téměř homogenní.

Klepaly se mi "pastelky" jak kdybych řídil poprvé v životě. Když je na palubě o několik tun navíc, řídí se to úplně jinak. V Lehoveckém kopci jsem to poznal nejvíce. Když jich třetina opustila autobus na zastávce Lehovec, výrazně se mi ulevilo. Ale většina jela až na konec a na Rajské zahradě se poloprázdný prostor pro cestující opět zaplnil. Poliklinika Vajgarská, Kyje, Jahodnice, Hostavice a konečně Dolní Počernice. Na konečné zastávce v polích na okraji městské části jsem si konečně oddychl. Zpáteční trasa už byla lepší. Ten den mě to čekalo ještě osmkrát.

Ten den jsem ve večerních hodinách jel domů jak zbitej. Ještě v podvečer jsem kývnul na další Štěpánkovu nabídku šichty v následující den i o nadcházejícím víkendu.

Začínalo mě to bavit. Hodně bavit!

O dva týdny později jsem opět mířil na další víkendovou odpolední směnu, když mě Štěpánek zarazil s neobvyklou otázkou.
"Znáte Medelského?"
"Znám, proč?"
"Tak dneska bude jezdit proti vám. Jezdí na zácviku s Beringerem (kamarád, od kterého jsem na Štěpánka získal kontakt)."
"No paráda!"
"A jak jezdí?"
"Upřímně, nevím!"
"Dal jsem mu radši sobotu, povídal, že toho moc nenajezdil."

Ten den jsme na sebe s Medelákem poprvé mávali celý den při setkávání se v polovině trasy. Za ten den mi také Štěpánek čtyřikrát volal, ať mu popíšu, jak Medelák jezdí.

Při pátém kole jsem zastavil u Medeláka, zrovna stojícím ve stanici. Okénko vedle okénka.
"Ty kreténe, proč mu řikáš, že si hovno najezdil? Mám teď Štěpánka na uchu každou konečnou!"

V neděli už Medelák jezdil bez Beringera a od té doby se stal mým souputníkem.

A pak přišel první výplatní termín. Slavnostně naladěný Štěpánek mi přinesl do autobusu obálku. Podepsal jsem převzetí, načež ještě sáhl do kapsy a vtiskl mi do dlaně dvě tisícovky. Když jsem pak přijel na Hloubětín, rozbalil jsem obálku a padla mi brada. Částka v ní přesahovala i bez těch dvou dodaných tisícovek mou pravidelnou výplatu v Dopravním podniku!

Začalo se mi líbit na autobuse ještě o mnoho víc.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   13.10.2015  |  Přečteno: 1392x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 5x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603657
Přístupů dnes : 4
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 20.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 369 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144