29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl sedmdesátý osmý - autobusákem

Ilustrační foto

<<< Předchozí dílDíl sedmdesátý sedmý - krok jinam Následující díl >>>Díl sedmdesátý devátý - autobusákem podruhé

Řidičský průkaz, opravňující člověka k řízení prostředku pro hromadnou přepravu osob, stával nemalé peníze. Nejinak je tomu i dnes. Ovšem dnešní lobby zatáhla začínající řidiče do vleklého a podstatně dražšího procesu, jenž má za úkol vytáhnout z peněženek zájemců vyšší peníz, v řádech desítek tisíc korun. To my jsme měli nástup podstatně lehčí. Školení, na kterém nám vysvětlovali Ajtr a podobné vymoženosti moderního hlídání výkonů řidiče, trvalo jeden den a stálo osm stovek. Ovšem chtít jezdit pro Dopravní podnik, byť pouze na vedlejší pracovní činnost, znamenalo absolvovat sedmidenní školení obsluhy vysílací stanice a odbavovacího systému autobusu. To mi Štěpánek vysvětlil za přibližně pět minut. Vlastně už jsem ho znal, přeci jen jsem se u autobusů nějaký ten den pohyboval. Bez toho školení mě DP na svoje linky pustit nechtěl. Ale i podniku svého času teklo do bot, to když se opravoval Nuselský most a nejezdilo metro. Tehdy potřebovali každou ruku. Najednou nevadilo, že nemám školení. Vyfasoval jsem kloubový autobus a vyrazil jezdit náhradu za metro. Vydělal jsem si tam slušný peníz, ovšem když jsem chtěl jezdit pro DP i po této mimořádné události, opět mě tlačili ke starému známému školení. Copak o to, to by se přežít dalo, ale plýtvat na to dovolenou, to se mi skutečně nechtělo. A tak Štěpánek ztratil jedinou svou reálnou konkurenci.

Vlastně komu by se od něj chtělo, když jsem se tam měl jak prasátko v žitě.

Pořídil jsem si osobní auto tovární značky Ford a typu Escort combi. Žádná velká sláva to nebyla, auto nijak kvalitní, jednou mě nedovezlo kam jsem potřeboval a s věkem se výrazně zhoršily starty motoru, především v zimním období. Peněz jsem do něj moc neinvestoval a jak jsem našetřil peníze, zakoupil jsem vůz jiný, mnohem lepší. Na Escorta jsem si musel půjčit peníze od Spořitelny. Splátkový kalendář vycházel na dva roky, ovšem po čtyřech měsících jsem celkovou sumu předčasně doplatil. Druhé auto, Fordíka co mám dodnes, už jsem si koupil za hotové. Ježdění mi velmi slušně neslo a ohromně mě bavilo.

Přestože jsem se zpočátku párkrát svezl na příměstských linkách, příliš mě kvůli nutnosti obsluhy kasy nebavily. To na lince 110 byl absolutní klid. Dostal jsem přidělený autobus s označením 1046. S jiným strojem jsem nejezdil, Štěpánek se vždy staral, aby při mojí brigádě auto bylo k dispozici. Jen když mělo poruchu, pro kterou nemohlo vyjet, jsem dostal vůz jiný, zpravidla z té lepší řady.

Šestačtyřicítku jsem měl opravdu rád. Jezdilo se mi na ní skvěle. Oproti ostatním byla pomalejší, ale neuvěřitelně pohodlná. Vozil jsem na palubní desce plný hrnek s kafem a ten se mi nikdy nevylil. Brzdy, spojka, plyn, prostě všechno chodilo, jak má. A co nechodilo, to jsem opravil.

Protože šlo o autobus vybydlený předchozím šoférem, musel jsem si na něm slušně máknout. K vyčištění interiéru jsem přinesl "Servo šampon", což je velmi agresivní koncentrovaný čistící prostředek. Na jedné z konečných jsem celou podlahu jím vydrbal tak, že svítila úplně jak nová. Stěny, skla i strop jsem vzal řidším roztokem. Interiér jsem poté pravidelně a každý den čistil zametáním i vytíráním. Někdy jsem vytíral třeba i třikrát za den. Konečná v Počernicích by mohla vyprávět, kolikrát jsem běhal s koštětem i kolem karoserie. Šestačtyřicítka byla na dlouhou dobu jednoznačně nejčistším autobusem Štěpánkova vozového parku.

V kabině řidiče jsem měl koberečky. Pravidelně jsem je tepoval. Interiér voněl nejen čistotou, ale i vonnými prostředky, které v pravidelných intervalech vstřikovaly vůni do prostoru. Na palubní desce byl semiš. Donesl jsem a nainstaloval výkonnou ledničku, která se projevila jako neocenitelný pomocník při letních vedrech. Původní donesené ventilátory na předním skle nahradila později malá přenosná klimatizační jednotka. Venkovní i vnitřní teploměr byl samozřejmostí, dvě lampičky na čtení osvětlovaly prostor předních sedaček a sedačky řidiče. Přední hlavní osvětlovací zářivku jsem nahradil modrou neonovou. Rádio nechybělo. Zadní prostor jsem pozoroval ve čtyřech vnitřních zpětných zrcátkách, z nichž dvě byly elektricky seřiditelné a jejich úhel jsem ladil podle potřeby. Při ruce jsem měl také schránku zvláštní potřeby. V ní jsem míval skrytě umístěn pepřový sprej a elektrický paralyzér o výkonu pěti milionu voltů a viditelně po pravé ruce umístěnou tomfu. To pro případ napadení, k němuž ale nikdy nedošlo, byť to jednou bylo těsně.

Autobus jsem jen nezdobil, ale i opravoval. Vyměnil jsem klouby řazení, takže teď fungovalo pomalu jak v osobáku. Přinesl a před šichtou jsem namontoval vylepšenou silnější klapku motorové brzdy a její spínání jsem nenechal pouze brzdovému pedálu, ale spínal jsem jí ruční páčkou. Před zimou jsme na dílně vyměnili motorky i radiátory topení, takže za tuhých mrazů bylo uvnitř jak v pokojíčku. Dveře jsem seřídil po mnoha pokusech k maximální spokojenosti a klasické syčivé zvuky utlumil instalací molitanových vložek. Při otvírání i zavírání tak cvakaly pouze zámky a křídla dveří chodila absolutně neslyšně.

Po instalaci výkonného měniče proudu, který z palubních 24 voltů stejnosměrných přetvořil 220 střídavých jsem vedle horní odkládací přihrádky instaloval mikrovlnou troubu a na palubní desku varnou konvici.

Klakson doplnila výkonná trumpeta, zvonek z tramvaje překvapoval svým zvukem zpod předního nárazníku. Přídavná světla osvětlovala prostor před všemi třemi dveřmi, což se ukázalo být na temných stanicích jako vychytané řešení. Na sedačku řidiče jsem po obou stranách opěradla namontoval výškově seřiditelné opěrky ze zájezďáku, takže jsem se mohl pohodlně rozvalit jak v křesílku.

Pokud jste nabyli dojmu, že jsem takhle přetvářel zájezdový autobus, tak vás musím vyvést z omylu. Bavíme se stále o městském třídveřovém autobusu. Vpředu jsem trávil mnoho času a dbal jsem vlastního pohodlí. Měl jsem na vylepšování spoustu času. Když jsem později dostal autobus novější, jen přestrojení všech doplňků mi trvalo tři dny.

Rutina jízdy na městských linkách bývala doplněná příjemnými i neradostnými událostmi. O nich příště.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   15.10.2015  |  Přečteno: 1649x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 5x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

18.11.2019 | Tony

Jj, s těma Roverkama souhlas, taky mi přijde, že se tam ... [více]

16.11.2019 | Pegos

Tak jsem se tam byl dnes podívat. Navštívil jsem Dvoják ... [více]

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 728923
Přístupů dnes : 537
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 10

Kalendář

Dnes je:

Čtvrtek, 21.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 184 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144