10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl sedmdesátý devátý - autobusákem podruhé

1035. Můj druhý autobus, nástupce 1046

<<< Předchozí dílDíl sedmdesátý osmý - autobusákem Následující díl >>>Díl osmdesátý - za město!

Důchodci. Jsou celkem početnou, nikoliv většinovou částí skupiny obyvatelstva, jenž pravidelně i občasně využívá služeb hromadné přepravy osob. Díky několika jedincům, zpravidla rekrutovaným z řad potížistů z povolání i ze zábavy, na ně bývá často pohlíženo skrze prsty. Nepopírám, že leckdy oprávněně. Skupina těch problematických ovšem zastiňuje tu většinovou část starobních důchodců prostě jen tím, že jsou více vidět i slyšet. Přitom, řekněme si to upřímně, jen málokdo ze starší populace vyráží do městských přepravních prostředků vyhledávat konflikty a šířit kolem sebe pomyslný jed. Zvláště ti z okrajových městských aglomerací svou jízdou autobusem vlastně začínají nebo končí své putování za společností, neboť prostě potřebují být v kontaktu s okolím. Docela to chápu, i já jsem raději opustil absolutně klidnou práci na vedlejšku při nahrávání jízdních řádů do palubních počítačů a vydal se za prací do ruchu hromadné přepravy, byť s vědomím, že půjde o podstatně zodpovědnější a náročnější činnost, ale mnohem méně samotářskou.

Za těch několik let, co jsem trávil za volantem autobusu, jsem zažil množství těch hezkých, ale i nepříjemných situací. Kamarád Hořáček, coby letitý vyježděný šofér, kladl mi na srdce při mých začátcích mnoho rad. Jedna z nich byla přibližně následující: "Jak se na okrajových linkách zapíšeš, tak tam budeš žít". Jinak řečeno, na linkách, kde jezdí převážně jedni a ti samí lidé, mohu být buď oblíbeným, neutrálním, a nebo neoblíbeným šoférem. "Když se něco stane, budeš potřebovat ty je, ne oni tebe. Když ti tam někdo upadne a oni řeknou, že jsi jel jak dobytek, jsi v prdeli!"

Samozřejmě, že jsem chtěl být za hodného. A příležitost jsem k tomu měl celkem brzy po nástupu na linku 110, která tou dobou svážela do Počernic a Hostavic zdravé místní jádro, které bylo od novodobých naplavenin snadno rozeznatelné. Dopomohla mi k tomu shoda šťastných okolností.

Při jedné z odpoledních sobotních směn mě na cestě od Hloubětína zaujala jedna hodně stará babka. Mohlo jí být něco málo přes osmdesát let a po celou dobu stoupání autobusu k Lehoveckému sídlišti moc hezky nahlas vyprávěla své spolusedící o vnukovi, který se prý zbláznil do trampingu a místo toho, aby honil sukně kde se dá, balil bágl na záda a vyrážel spát někam pod širák. Nemluvila o něm pohrdavě, naopak s jistou dávkou hrdosti. I jsem si ztlumil rádio, abych si vyslechl vyprávění celé. Paní vystupovala na Lehovci a ten den jsem jí už neviděl.

Potkal jsem jí ovšem druhý den. Právě jsem odbočoval u Kyjského rybníka k poliklinice Vajgarská, když jsem jí zahlédl kráčet po chodníku podél silnice. V tu chvíli blížící se autobus zahlédla ona. Udělala několik rychlých kroků, pak ale uznala, že stihnout autobus v termínu na asi 100 metrů vzdálené stanici je pro ní nerozlousknutelným oříškem a s povzdechem činnost vzdala. Zastavil jsem u ní, otevřel všechny dveře a pokynul jí, ať si nastoupí. Zprvu zírala a poté se vydrápala do prostředních dveří. Neusedla na nejbližší volné sedadlo, ale pomalu se davem prodírala za jízdy ke mě.

"Kdybych byla mladá holka, tak pochopím, že mi zastavíte. Ale starý bábě, to jsem nečekala..." Na několik let jsem tak získal "kamarádku", která nikdy neopomněla přijít ke mě dopředu povyprávět o svém vnukovi. Ten den se to zlomilo. Najednou ti místní byli vstřícnější a přátelštější. Trochu se to rozkecalo a brzy jsem se dostal do víru místních. Chodili tam ke mě dávat řeč, po nějakém čase jsem už věděl, kdo koho si bere, kdo se naopak rozvádí, komu se narodilo dítě, kdo v sobotu dostal v hospodě po hubě ...

Ale také jsem dostával sklizeň ze zahrádek, úrodu z ovocných stromů a často i právě dopečený obsah trouby. Takže jsem na konečných rozlouskával ořechy ze zahrádky, chroupal jablka, mlaskal si nad jahodami a nebo si pochutnával nad čerstvými domácími buchtami i koláči. Jedna babka dokonce nelenila, přinesla mi buchty na porcelánu a za dvě hodiny poté si přišla na stanici pro prázdný talířek.

Samozřejmě se našly i ty méně příjemné situace. Jednu z nich mi připravila důchodkyně. Bába mě tejrala už na konci zimy. Vyžívala se v tom, že jezdila od stanice ke stanici, zpravidla vždy jen jednu, a cenné teplo uvnitř karoserie moc ráda pouštěla do éteru. Její nástup byl vždy úplně stejný. Přicházela venkem od zadních dveří, prošla kolem nich i prostředních a velmi pomalu nakráčela k dveřím předním, které klepáním hole donutila otevřít. Nikdy nenastoupila do zadních dveří a nikdy u těch předních nečekala již při příjezdu. Evidentně jí to bavilo a užívala si i hádky, kdy jí za to jeden nervózní cestující pěkně zpražil. Nebudu lhát, při pátém opakování stejného procesu jsem jí prostě ujel. Když se opět sunula od otevřených zadních dveří kupředu, prostě jsem zadní dveře zavřel a odjel. Ještě v zrcátku jsem sledoval, jak na mě mává holí.

Pak jsem jí půl roku neviděl. Přišla se ukázat na počátku mojí odpolední sobotní směny. Toho letního dne rtuť teploměru atakovala třicátý pátý stupeň celsiový nad nulou. Dle zápachu, který se od ní linul, bylo znát, že od rána tráví volný čas v autobusech. A teď si vybrala ten můj. Od počátku až na konec seděla na přední sedačce, a pak opět od první po poslední stanici na druhou stranu. Pořádně mě štvala, neb pachem pižma v kombinaci s nejlevnějším pytralonem činil na zvracení mě a nelibě jej neslo i pár známých, kteří se dopředu raději ani nepřiblížili. Do toho mě sralo, že Medelák kus přede mnou vozil na přední sedačce každé kolo jinou polonahou dívku a mě tam pravidelně smrděla bába.

Ovšem Medeláka jsem na jedné konečné dojel a ten mi uštědřil zajímavou radu.

"Tak jí zatop!"

Výborný nápad! Do dvaačtyřiceti stupňového vedra v přední části autobusu pustím ještě horký vzduch od topení. Svůj ďábelský plán jsem zrealizoval vzápětí.

Otevřel jsem kohout topení na MAX. Všechny průduchy od předního výkonného radiátoru jsem nasměroval na přední sedačku. Na nejvyšší otáčky jsem pak pustil ventilátor topení a vypnul jsem pohon vrtule na chladiči, aby se motor zahříval ještě mnohem více. Takto jsem vyrazil k nástupní stanici.

Bába už na mě čekala a jako obvykle se uvelebila na přední sedačce.

Během jednoho kilometru jízdy jsem vyklidil od lidí první polovinu autobusu. "Chudák šofér", jsem zaslechl zezadu za tu jízdu celkem čtyřikrát. Vnitřní teploměr raketově stoupal a brzy překročil šedesátku! Od třetí stanice jsem musel být vyvalený z okna a dýchat proudící vzduch. Zastavit ve stanici nebo na semaforu, to pro mě bylo utrpením. Vypnout jsem to nemohl, všechny ovladače topení byly umístěny přímo před zraky cestujících.

Bába ani nedutala, lapala po dechu, pot se z ní řinul proudem, vypadala na infarkt. Ale neodešla. Vařil jsem bábu až na konečnou, což se při tehdejší objížďce rovnalo třiceti minutám.

"Ta pude vod kosti", říkal jsem si potměšile, když se na konci vypotácela ven, zanechajíc po sobě zcela mokrou sedačku a mě na hranici kolapsu. O dvacet minut později však na můj spoj čekala znovu. Topení jsem vypnul, neboť další "varný proces" bych nevydržel já.

Protože jsem mnoho hodin trávil čištěním autobusu, byl jsem docela háklivý na situace, kdy výplody mojí snahy někdo vědomě ničil. Tak jsem si došel dozadu pro maníka, co fixou kreslil po sedačce. Už jeho opatrné nahlížení kolem sebe mi přišlo podezřelé. Z vnitřních zrcátek jsem za slunečními brýlemi nespustil oči. Dovedně se kryl za sedačkou před ním. Pak se ale osvědčila taktika kličkování. Stejnou taktiku používáme v případech, když se chceme sedícím slečnám podívat pod sukně. Stačí mírně zakličkovat autobusem po silnici a odstředivá síla na nohou slečny vykoná své. Nyní jsem za Jahodnicí zakličkoval trochu více a zahlédl jsem v ruce maníka fix. Prudce jsem zabrzdil, až popadalo několik tašek. Zastavil jsem mezi stanicemi a otevřel všechny dveře. Když jsem se vnitřkem autobusu hrnul k maníkovi, všiml jsem si, že se k němu hlásí ještě další tři kamarádi. Couvnout jsem už však nemohl.

"Vypadni!"

Mlaďas samozřejmě dělal blbýho a nevinného. Skočil jsem po něm, vytáhl ho ze sedačky a vláčel ho ke dveřím. Z nich jsem ho následně vystrčil ven.
"Eště jednou tu něco nakreslíš a prokopnu ti prdel!", houkl jsem za ním. Fix, který se snažil zamaskovat zastrčením mezi sedačky jsem sebral a hodil ho za ním. Kamarádi ani nedutali a předstírali, že jej nakonec vůbec neznají. Zavřel jsem tedy dveře a normálně dojel zbytek trasy. Přestože se mi na konečné dostalo kladného hodnocení od starších usedlíků, nějaký týden jsem měl trochu obavy. Na můj výbuch jsem předpokládal reakci. Žádná stížnost ke Štěpánkovi však nepřišla a nikdo v mnohačlenném davu nepřišel mou osobu na konečnou trestat.

Problematický opilec ve večerních hodinách rychle opustil autobus poté, co se ze čtyřsedačky zvedli tři chlapi a šli mi pomoct. Na moje poděkování odvětili jen, že je to samozřejmost.

Opilci jsou vůbec nevyzpytatelná sorta. Často usnou, budil jsem je poté na konečných. Někdy přejeli a pak mě prosili, ať je na zpáteční trase přijdu vzbudit. Ukrajinec jednou na počernické první zastávce při zrychleném výstupu ztratil telefon. Na konečné jsem ho našel pod sedačkou. Sestavil jsem jej a zapnul. Když jsem viděl asi pět set čísel v telefonním seznamu, vytočil jsem číslo Štěpánka a oznámil mu, že jsem nalezl telefon, tak když se o něj někdo přihlásí, najde jej u mě. Nemusel jsem čekat příliš dlouho, hned při zpáteční jízdě na mě Ukrajinec čekal. Telefon jsem mu dal. Druhý den mi přinesl litr rumu, který jsme pak s Medelákem na jednom z vandrů prolili hrdlem.

Budit některé opilce však nebývalo nijak příjemné. Zvlášť východní náplavy. Jednoho takového, zjevem hodně nepříjemného, jsem udolával už cestou. Usnul s hlavou opřenou o sklo v zadní části autobusu. Protože chrápal stále tvrději, pojal jsem úmysl mu v hlubokém spánku zabránit. Už od Kyjí jsem celkem razantně kličkoval autobusem ze strany na stranu, přičemž se jeho hlava přičiněním fyzikálních zákonů výrazně kývala ze strany na stranu. A na té pravé straně bylo sklo. Ukrajince jsem tak mlátil do hlavy až do Počernic, kde mi došlo, že musí přijít razantnější řešení. Na posledním půl kole před jednou hodinou ranní byl autobus krom něj už zcela prázdný, měl jsem tedy volné pole působnosti. Na autobusovou otočku jsem vlétl na čtvrtý rychlostní stupeň a s mírným zakvílením kol. A už jsem slyšel zezadu shluk ran. Kulil se autobusem až k prostředním dveřím. Otevřel jsem dveře, rozsvítil zářivky, houkl "konečná" a maník se zmatenej jak lesní včela poroučel ven. Odjel jsem dříve, než se stačil rozkoukat.

Jeden takový po mě šel poblíž Rajské zahrady. Opět krom něj nebyl v autobuse nikdo. Zvedl se náhle z poslední sedačky a kráčel autobusem ke mě. Jeho výraz nevěstil nic dobrého. Nabral dech a v tu chvíli mě viděl, jak sedím stočený z dvoumetrové výšky za volantem. "Co je?" Neodpověděl a šel zase zpátky dozadu. Na nejbližší stanici pak vystoupil.

Pár takových drobností mi ale náladu nekazilo a jezdit mě bavit nepřestalo. Těch hezkých chvil bývalo prostě daleko více a s odstupem doby vzpomínám i na ty chvíle horší.

Nebyl jsem u Štěpánka pouze linkař městský. Dostal jsem se i na dlouhé trasy. O tom zase příště, v dalším díle seriálu o autobusáctví.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   21.10.2015  |  Přečteno: 1255x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 7x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 9

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 546066
Přístupů dnes : 100
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 22.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kam jezdíte nejraději ?

KokořínskoGraf 364
BrdyGraf 188
ŠumavaGraf 174
PosázavíGraf 173
Jizerské horyGraf 135
Český rájGraf 139
JinamGraf 166
Česká KanadaGraf 181
Lužické horyGraf 144
České ŠvýcarskoGraf 217

Hlasů: 1884

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144