Trampská osada Minessota

Červenec v devadesátém šestém roce se přehoupl do své druhé poloviny, léto právě ukazovalo svou nejpřívětivější tvář sluncem prozářenými dny, odpolední teploty se pravidelně blížily k pětadvaceti stupňovým hodnotám a frontální systémy se kotlině české obloukem vyhýbaly. Blížil se víkend, a pro pět z nás měl znamenat další dva dny pracovního volna s vandrovním využitím. Po předčasném pátečním příchodu z práce jsem doma v pokoji zpod radiátoru ústředního topení vytáhl batoh, který jsem tam o pět dní dříve odložil a ani jej nevybalil. Byla to pro mne tradiční tehdejší rutina, v neděli po příjezdu z vandru hodit batoh do kouta a o pár dní později jej ve stejném stavu odtud opět přesunout na záda a zamířit k čundru dalšímu. Spolu s Unkasem jsem nejprve vyrazil k blízkému obchodu se smíšeným zbožím, z jehož sortimentu za jistý peníz do kapes naších báglů putovalo něco málo konzervovaných potravin. Lihovinu, která obvykle putovala do stejných kapes našich zavazadel i plnila čutory na našich opascích, tentokrát zůstala zcela zapovězena a do našich zásob putoval o něco později nápoj zcela jiný.

Bylo tomu deset let od doby, kdy jsem poprvé spal v lese pod širákem, a nějakých šest, kdy se čundr stal mou pravidelnější víkendovou záležitostí. Naše vandrovní počátky v prvních dvou rocích devadesátých let se nesly v duchu relativně srovnatelném s klasickým trampingem, v čemž nás výrazně podporoval i můj táta Pictus. Postupně se naše pubertální sklony začaly projevovat i formě čundrů. Rozbíhaly se devadesátky. Všechno bylo možné, téměř nic nebylo zakázané. Potřeba se bavit čím dál více zasahovala i nás. Když jsem ve svých čtrnácti letech šel ke stánku u parkoviště na Jižním Městě koupit svoje první cigarety značky Start s filtrem v krátkém provedení, nikdo se mě na věk neptal. Ani když jsem u stejného stánku o rok později k tabákovým výrobkům žádal i dvě flašky vodky. Žádný hostinský nikdy nejevil snahu nahlédnout do mého průkazu totožnosti za účelem zjištění mojí zletilosti. Naše čundry se stávaly formou zábavy, ve které nás nikdo příliš neomezoval. Výrobky z chmele a destiláty různých druhů i chutí se staly významnou součástí našich pátečních a sobotních aktivit. Zkrátka nám chutnalo, a bavilo nás to.

Vlastně už ani nevím, kdo si tenkrát do nás ohledně alkoholu na čundru v legraci rýpl. Hlášku ve smyslu že se chodíme napít do lesa a bez promile v krvi bychom na vandr ani nevyrazili přinesl tenkrát jako perličku Jarda. S protichůdnou odpovědí přispěchal Unkas a navrhl k ní zajímavou recesistickou akci. Nejenže zvládneme vandr bez kapky alkoholu, ale nahradíme jeho konzumaci mlékem. Osobně jsem se nad tím nápadem zasmál, ale patřil jsem k těm, kteří měli o proveditelnosti akce značné pochyby. Leč Jarda se toho nápadu chytil se zarputilostí sobě vlastní a záhy celá akce dostala jasnější obrysy hned na nadcházející víkend. Plán se zalíbil také Medelákovi a docela nečekaně se k němu kladně postavil i Míra. Nás pět se tedy mělo v pátek odpoledne setkat v Uhříněvsi na nádraží, přičemž logistické zabezpečení si vzal na starosti Jarda.

Sotva jsme s Unkasem vystoupili z autobusu v Uhříněvsi na zastávce Picassova, z nedalekého krámku zvaném "Kryšpíňák" nám v ústrety vyšel Jarda, nesoucí na rukou karton deseti krabic s trvanlivým mlékem. Něco jsme na nedalekém nádraží přerozdělili do batohů, několik krabic zůstalo v našich rukách a bylo určeno k brzké konzumaci. Když jsme byli kompletní, slavnostně jsme každý utrhl růžek svojí krabice a po přiklepnutí "na zdraví" pak následoval u někoho rychlejší a u jiného pomalejší přesun obsahu do trávicího traktu. Samozřejmě jsme netradiční činnosti vzbuzovali v okolí nemálo pozornosti, která se ještě o něco více znásobila na palubě vlaku směrem na Benešov. V Čerčanech před nádražní budovou naše prezentace mléčných výrobků pokračovala při čekání na další spoj směrem na Světlou nad Sázavou, přičemž pokušení navštívit restauraci U Šantrůčka v tu chvíli zmáhalo asi nejvíce mě. V následujícím vlaku Míra z útrob svého batohu vybalil asi dvoukilovou polovinu melounu a protože byla jeho nabídka společné konzumace jednomyslně námi ostatními odmítnuta, než jsme dorazili do Ledečka, snědl jej sám. Na zmíněném nádraží náš vlak asi dvacet minut vyčkával příjezdu protijedoucího. Zde jsem se stal prvním odpadlíkem od recesistické akce a rychle jsem zaběhl spolu s Mírou do blízké hospody polknout alespoň jedno pivko. Na zastávce ve Vranicích došlo ještě k poslednímu pózování před fotoaparátem s "krabicáky", načež došlo k ukončení akce, neboť naše zraky zlákal otevřený stánek na protějším břehu. Nedopitý obsah načatých krabic jsme vylili a přes jez pak přebrodili ke zmíněnému občerstvení. Tady už probíhal páteční večer tak, jak jsme jej poslední dva roky rádi provozovali. Se soumrakem jsme přebrodili opět na pravý břeh Sázavy a za vlakovou zastávkou si ustlali v lese pod širým nebem.

Tělesná potřeba nás celkem brzy ráno postupně tahala ze spacáků, především ta velká. Mléčný obsah našich trávicích traktů zalitý několikerým pivem a večerním panáčkem peprmintového likéru podávaným před odchodem od stánku netvořil obsah, který by v tlustém střevu měl dlouhého trvání. S takovou eventualitou jsme úplně nepočítali a zásoba toaletního papíru se povážlivě tenčila. Doplnit stav nám měl záchod motorového vlaku směrem na Kácov, na který jsme si však měli nějakou chvilku ještě počkat. Během čekání jsme zbylé krabice mléka vyprázdnili, ovšem ne do našich žaludků, ale na jehličí okolního lesa. Recese už skončila. Na palubě motoráku řady 810 jsme přejeli do Kácova zastávky a vydali se směrem do města. K překonání řeky Sázavy jsme nepoužili blízký most, ale vzhledem ke stoupajícím dopoledním teplotám jsme využili brodu pod jezem. Místní pivovar tou dobou ještě nefungoval jako v současnosti, o svlažení naší žízně se postaral nedaleký stánek. Kolem poledne jsme se několikrát vykoupali na jezu a poté vyrazili skrze město na nádraží do Kácova. Cestou jsme objevili skvělou hospůdku u rozcestí, jejíchž služeb jsme tentokrát, ale i v budoucnu opakovaně rádi využili. V podvečerních hodinách pak následoval přesun k nádraží, přejezd zpět do Vranic a pochod ke srubu ve Slunečném údolí, kde jsme spánkem na tvrdých pryčnách zakončili další příjemný a sluncem prozářený den.

Půl hodiny po desáté dopolední zabrzdil na zastávce ve Vranicích vlak směrem na Čerčany. Když zastávku opouštěl, našich pět postav už bylo na jeho palubě. Přes Čerčany a Uhříněves jsme dorazili k domovu, kde jsem sundal ze zad batoh, odložil jej do kouta k radiátoru ústředního topení, kde zůstal ležet do dalšího čundru. Takže tam neležel ani týden.