Trampská osada Minessota

Mírný jihozápadní vítr lehce pohupoval korunami borovic a něžně šustil ve větvích planých třešní i vysokých javorů, ze kterých se k zemi snášelo uschlé listí. Oranžový sluneční kotouč, pomalu se snášející k západnímu horizontu zbylé listí ve větvích stromů ozařoval zvláštně krásnými teplými barvami. Životadárná hvězda, jediná v naší vesmírné soustavě, měla na konci podzimního dne ještě tolik síly, aby nás, sedící na skále, příjemně hřála do tváří. K našim nosům pronikala vůně nikým neživeného skomírajícího ohníčku, který pod Benickou skalkou ještě chvíli ozařoval smůlou vonící sroubek. Když potom sluníčko zmizelo za obzorem a do Pitkovického údolí sestoupily stíny, na žhavé uhlíky jsme přiložili otýpku suchého chrastí a ohýnek opět vesele zaplápolal. Nad jeho plamenem se ocitlo několik špekáčků napíchnutých na předem připravených klaccích a v rukou Pictusových zadrnčela kytara za současného zpěvu známých písní z jeho úst. K naším uším doléhalo troubení jelena, který lákal samičky do polí za potokem, občas ale neváhal navštívit i louku přímo pod námi. Býval na něj krásný pohled.

Nepopisoval jsem scenérii odkudsi z divočiny, toto dějství se na podzim roku 1990 pravidelně odehrávalo jihovýchodně od Prahy, v nevelké vzdálenosti od Benic. Tehdy tu býval zapomenutý kousek krajiny, ve kterém člověku připadala civilizace na hony vzdálená.

Na náš sroubek jsme sem jezdívali celkem pravidelně už od jara, kdy v květnu sekyra v ruce Pictusově zatloukla do střechy srubu poslední hřebík. Přes léto se řady naší party notně rozšířily a na konci léta a počátkem podzimu opět zazněl stavební ruch pod Benickou skalkou. Za necelý měsíc tu vyrostl srub druhý. Trampskou osadu, která tu právě vznikala, jsme nazvali Minessota.

Jezdívali jsme sem každý víkend a zhruba dvakrát do měsíce jsme tu přespávali. Vandrem, jak jsme tomu říkali. A přesto ten vandr v polovině listopadu byl něčím jiný. Měli jsme totiž zajímavou návštěvu.

Seděli jsme na počátku sobotního večera kolem plápolajícího ohně v téměř kompletním složení, když tu se na skále nad srubem ozvaly kroky. Nikoho jsme tou dobou již nečekali, proto nás zvuk dvou přesouvajících se postav trochu překvapil. Zpoza srubu pak vykoukly dvě neznámé tváře. Trampové jak z příručky o vandrech vystřižení. Na zádech uesky, na hlavách stetsony s liščími ocasy, kožené vesty a pod nimi kostkované košile. Tváře zarostlé pěstěným porostem. Nepamatuji si, jak se nám tehdy představili, vybavují se mi pouze jejich tváře.

Nikdo z nás je neznal. Byli odkudsi z Měcholup a ani oni nedokázali objasnit, jak se o našem sroubku dozvěděli. Prostě se doslechli a dorazili.

Za soumraku přišli se zajímavou myšlenkou. Často prý ve své osadě hrávají oblíbenou hru "Bludičky". Ta spočívá v rozdělení hrajících na dvě skupiny, přičemž ta první zmizí kdesi v okolním lese a pravidelně po dvou minutách krátkým bliknutím baterky oznámí svou aktuální polohu. Načež se snaží místo urychleně pod rouškou tmy opustit, neboť druhá skupina se snaží bludičky bez použití světla ve tmě chytit. Hra probíhá za sebe, každý z bludiček uniká individuálně a každý z řad lovců chytá dle vlastního uvážení.

Znělo to jako výborný nápad.

Vylosoval jsem si účast mezi bludičkami. Dostali jsme pětiminutový náskok. Spolu s Karlikem, Unkasem a Džardou jsme se rozutekli do lesíka směrem k Benicům a Píba s Kóžou a oběma maníky nás o chvíli později vyrazili hledat.

No řeknu vám, je to 25 let nazpátek a stále si vybavuji ten zvláštní pocit z temného lesa při pohledu na louku, kde se před dvěma týdny promenádoval obrovitý jelen. V každém křupnutí větývky v okolí jsem tehdy viděl statného dvanácteráka.

Bliknul jsem svojí baterkou a v záři ohýnku u Benického srubu zřel vzápětí pohyb svých pronásledovatelů. Mizel jsem až na okraj vytyčeného prostoru. Kdesi v okolí se pohybovali moji parťáci a dole pod námi jsem sluchem sledoval kroky našich pronásledovatelů. Bliknul jsem podruhé a ještě stačil zmizet. Potřetí jsem už Píbovi neunikl. Byl jsem prvním chyceným. Ještě celkem dlouho trvalo, než se povedlo pochytat i zbytek unikajících bludiček. To už jsem děj sledoval zpoza bezpečné záře ohýnku u srubu, který Pictus živil pravidelnými příděly.

Večer se protáhl až do pozdních nočních hodin.

V neděli jsme na srubu vydrželi až do odpoledne a s našimi novými přáteli se rozloučili po poledni. Od té doby jsme je už neviděli.

Večeří u babičky jsme pomyslně ukončili čundr, který byl jedním z mnoha v tamní oblasti a přesto byl díky neznámým návštěvníkům jiný natolik, že i po pětadvaceti letech zůstává v mojí paměti čerstvým.