10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl osmdesátý šestý - chovatelem

Náš Pepík

<<< Předchozí dílDíl osmdesátý pátý - modrákem Následující díl >>>Díl osmdesátý sedmý - chovatelem podruhé

Na konci června roku 1994 jsem úspěšně završil tříleté studium v oboru opravárenství vozidel získáním výučního listu. Školy jsem tou dobou měl jak se říká plný sajtny, proto jsem na nabídku dalších dvou školních let, zakončených maturitní zkouškou, nijak nereagoval a doma tvrdošíjně odmítal. Zvolil jsem dráhu manuálně pracujícího člověka a brzy poté jsem se vydal hledat zaměstnání. Napoprvé jsem zamířil na poměrně hodně vysokou metu, do servisu na Škodovky, který stával v Hostivaři hned za dráhou, naproti oknům mého dosavadního učiliště. Tam mi doporučili získání praxe v jiném servisu, čerstvé kusy prý nepřijímají. A tak jsem vyrazil tam, kam mě srdce více táhlo a finanční ohodnocení méně lákalo. Následující den jsem tedy zamířil ke garáži Dopravního podniku na pražský Bohdalec. Tam to byla trochu jiná káva. Přijali mě ihned a dokonce nabídli tři možnosti uplatnění v rámci provozu celého servisního zázemí. Mohl jsem si vybrat mezi dráhou klempíře, podvozkáře a nebo motoráře. Příliš jsem neváhal, motory jsou srdcem vozidel a komu by se nechtělo dělat kardio-opraváře.

Vzápětí mě tedy dílenský mistr vedl na ukázku mého nového pracoviště. Na hale ke mě dolehl důvěrně známý pach směsi motorové nafty spálené i nespálené. Temnou halou jsme kráčeli až k jejímu konci, kde už zdáli začínala zjevná oáza. Poslední tři stání pro autobusy zářila čistotou, přechod mezi všudypřítomným šmírem a bělobou podlažního plast-betonu byl velmi výrazný.

Až do současnosti jsem viděl nespočet servisních zázemí, takzvaných kumbálků. Všechny bývají s nepatrnými rozdíly totožné. Různě umístěný vercajk po několika poncích, na stěnách z kalendářů vytrhané fotografie polonahých i zcela nezakrytých dívčin, v lednicích pivo a kolem varných konvic množství hrnků a sklenice s kafem.

Když mistr otevřel dveře vršovické motorárny, ocitli jsme se v jiném světě. Ve třech voliérách a dvou klecích poskakovalo po bidýlkách čtrnáct papoušků několika různých druhů. Rosela pestrá, Alexandr, Korela, Agapornis a Andulka, tyto druhy měly v tamních voliérách zastoupení. Na oknech a stěnách bylo bylo něco málo přes stovku květináčů a v každém z nich různá květena. Trvalky, kaktusy, sukulenty, zdobné kytky, zapáchající květena i vonící rostliny. Bez nadsázky se dá říci, člověk si připadal, jako na vstupu do pavilonu zoologické zahrady, majícího za úkol imitovat stav pralesa v přechodu mezi tropickým a mírným podnebním pásmem.

Majitelem všeho byl dílenský parťák, pan Maršálek.

Sešel se tu zajímavý paradox. Přestože vše nasvědčovalo tomu, že ke zdárnému životu i vývoji musí místnost o rozměrech 7x4 metry těsně sousedící s montážní halou vykazovat velmi nevhodné podmínky, opak byl pravdou. Pro parťákovu flóru byly prostory motorárny ozdravovnou. Jeho domácí květena sem pravidelně bývala přivážena na ozdravné pobyty s téměř stoprocentní úspěšností.

I papouškům se dařilo. Zvlášť Alexandrům. Všichni tamní papoušci měli bez rozdílu pohlaví jméno Pepík, ovšem jediná samička od Alexandrů měla jméno Pepina. Ta si své ženské jméno skutečně zasloužila. Stala se totiž mnohonásobnou mámou. Cesta k tomu však nebyla nejjednodušší.

Pepina byla zřejmě ještě ze staré školy. Pepíka stála snaha o sblížení nemalé úsilí, občas korunované i tím, že dostal přes hubu. Obdařený vytrvalostí chodíval zprava i zleva, zkoušel co se dalo, až se nakonec námluvy setkaly s jistými úspěchy. Samotný akt lásky pak byl ještě těžším oříškem. Ona taková ptačí samička musí udržet na bidýlku nejen sebe, ale i pořádného chlapa na zádech.

Jejich marnými pokusy jsme se zprvu náramně bavili. Ovšem následovaly akty solidarity, kdy jsme těm dvěma záměrně vyklízeli prostor, aby se mohli snažit nikým nerušeni. Copak o to, na nás byli zvyklí, ale se vstupem cizího člověka snahu přerušili. Postupem doby a s příchodem Medeláka do podniku jsme ochranu soukromí ptactva vylepšili cedulí na dveřích s nápisem "Nevstupovat, prcá se!" Ovšem cedule měla spíše opačný efekt, příchozí většinou disponoval snahou též něco vidět, neb že jde o páření papoušků tam nebývalo uvedeno.

Snaha byla a úspěchy taktéž. Za několik let párek Pepík - Pepina vyvedli 16 mladých. Prodávali jsme je do zverimexů a získávali za ně slušný peníz, který opět putoval zpět do financování místní fauny. Jen Lóru jsme si nechali, což byl navýsost sympatický první potomek a první i zároveň poslední historicky doložený tamní papoušek s jiným jménem. Zasloužil si ho právě vyslovováním onoho zvláštního výrazu.

Papoušci přibývali i ubývali. S příchodem kolegy, dalšího milovníka přírody, dorazil do našeho kumbálku i nový fenomén - akvaristika. Čtyři stolitrová akvária a jedna čtyřiceti litrová porodnice se staly domovem nespočtu ryb. Náš "prales" tak obohatilo bublání od vzduchovacích motorků i tekoucí vody na jednom umělém splavu.

Na tomto místě ani teď nemohu ukončit výčet naší motorárenské fauny. V kleci pobíhala dvě morčata, v jiné pospával křeček. Parťák za pomoci krmení ochočil i venkovního holuba a v okolí visely tři pravidelně doplňovaná krmítka i pitítka pro zpěvné ptactvo.

Celý ten přiírodně-pracovní svět inspiroval i mě k pořízení si opeřeného miláčka. Stala se jím Rosela pestrá, které jsem ze dřeva vybudoval velikou voliéru a umístil jí v kuchyni bytečku na Jižním městě. Stalo se tak asi půl roku poté, co jsem nastoupil do Dopravního podniku. Rosela byla samička a pochopitelným jménem Pepík. Ve zverimexu na Spořilově, kde jsem jí zakoupil, mi imponovala mezi ostatními svou živostí a zvědavostí. A tak změnila domov.

Nikdy se mi Pepíka nepodařilo úplně ochočit. Přestože zobala z ruky a občas se nechala pohladit po hlavičce, mazlíkem, jakého známe z videí na Youtube se nikdy nestala. Nejvíce jí bavilo štípání donesených klacíků i dřevěných příček klece. Přestože měla 1,5x1 metr velikou voliéru, pouštěl jsem jí k volnému pohybu po bytě. Svůj operační prostor měla v rámci prostor neomezený, ale zkraje Pepíka nejvíce lákala stará zavěšená kytara na zdi. Sundal jsem jí struny a od té doby měla svou budku, kam nosila drtiny od porcovaného dříví. K vánocům jsem jí tedy vyrobil budku opravdovou a zavěsil jí do voliéry. Opustila prostory kytary a založila hnízdečko uvnitř, kam postupem času snášela prázdná vajíčka.

V něčem nás dokonce inspirovala a to nám vydrželo dodnes. Ale o tom příště.
Hledej Pepíka :-) Pepíkova náhradní budka
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   21.11.2015  |  Přečteno: 1222x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 545438
Přístupů dnes : 164
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 18.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kam na vandr do zahraničí ??

SlovenskoGraf 361
RumunskoGraf 170
Ardenské pohoříGraf 136
NorskoGraf 137
FinskoGraf 124
ŠvédskoGraf 129
Pohoří AlpyGraf 143
SkotskoGraf 137
KanadaGraf 129
JinamGraf 185

Hlasů: 1651

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144