10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl devadesátý - Fordík

Fordík na pláži u města Dunkerque

<<< Předchozí dílDíl osmdesátý devátý - kačerem Následující díl >>>Díl devadesátý první - kačerem podruhé

Neratovice, městská část Byškovice. Tudy prochází hlavní tah od Mělníka na Prahu a zde začíná odbočka do centra zmíněného města. Bylo krátce po nedělním obědě, když jsem se tudy vracel od sídliště na okraji Neratovic, kde jsem před malou chvilkou odevzdal synka zpět do péče jeho mámy. S Escortem jsem přijel na hranici křižovatky tvaru T a chvíli vyčkával, až mezery mezi auty přijíždějícími z obou stran hlavní silnice budou dostatečně velké, abych mohl bezpečně projet křižovatkou. Rutinní rozjezd však náhle nabral úplně jiný směr. V momentě, kdy celé auto najelo do křižovatky, se z přední části ozvalo hlasité lupnutí. Motor se vzápětí roztočil naprázdno, doprovázený zlověstným kovovým cinkáním od nápravy. Okamžitě mi došlo, že praskla přední poloosa. Rychle jsem vyskočil a zatlačil auto ke krajnici. Následovala komunikace přes mobilní operátory s Medelákem, který byl naštěstí tou dobou doma. Přibližně o hodinu později zapřahal mého Escorta za svého a odtáhl mě na garáž k mému autobusovému chlebodárci. U Štěpánka jsem druhý den auto opravil.

Jenže to nebyla jediná závada, kterou jsem musel řešit. Tenhle Ford potvrzoval všechny výtky, které odpůrci zmíněného výrobce na něj nasazují. Často šlo sice o drobnosti, které však znepříjemňovaly život a v kombinaci s vysokou spotřebou pomalu uzavíraly ortel nad dalším držením vozu ve vlastnictví.

A pak přišla tuhá zima. Přestože jsem na motoru potřebné žhavení vyměnil, zimní starty vznětového motoru se zhoršovaly. Až jsem jednou po odpolední šichtě na autobuse nenastartoval vůbec. O půl druhé hodině ranní jsem šaškoval na garáži v Horních Počernicích kolem auta ve snaze motor nastartovat. Vytloukl jsem baterku. Teprve po připojení autobusu přes startovací kabely jsem po málem utaveném startéru nakonec přivedl motor k životu. Bylo vymalováno, s Escortem mi došla trpělivost. Půjde do světa a za našetřený peníz zakoupím auto jiné. Trochu mi to udělalo čáru přes rozpočet, neb jsem šetřil na úplně nové, ale rozhodnutí už padlo.

Hned v následujícím týdnu jsem vyrazil na pouť do několika autobazarů. Neopomněl jsem ani ty dva nejznámější a největší. V žádném jsem ale nenalezl Focuse druhé generace, jehož jsem si vysloveně přál, takového, který mi padne tak říkajíc "na míru".

Domů jsem pak jel přes Dolní Měcholupy a vpravo uviděl malý autobazar, o němž jsem neměl ani tušení. Specializoval se na Fordy. A hned mi tam padl do oka stříbrný Focus, v nádherně zachovalém stavu, ve stáří necelého roku od výroby. Už bylo téměř rozhodnuto. Když tu mě zaujal Focus druhý, stojící v koutku u plotu. Černý, rok a půl starý, v nejlepší výbavě, o deset tisíc dražší. Měl několik malých kosmetických vad, oproti stříbrnému byl o mnoho menší "voňavka". Když jsem se však posadil do interiéru a obklopilo mě vyšší množství ovládacích prvků, auto jsem si zamiloval. Obě auta jsem si projel, stříbrňák měl papírově silnější motor, ale lépe se mi jezdilo s černým. Definitivně jsem se rozhodl.

"Jak budete platit?" povídal chlapík z autobazaru. "Leasing, nebo půjčku?" V rozdrbaných montérkách s logem Dopravního podniku jsem zřejmě dojem korunou nesmrdícího neudělal.

"Hotově!"

Následující den jsem po práci vyrazil do Spořitelny a vybral si z účtu potřebnou částku. Třistadvacetpět tisíc. Takový peníz jsem v kapse nikdy neměl a docela jsem se bál. Pro případ, že by si mě někdo vytipoval, hned dva kamarádi mi jistili záda. Džarda, s devíti milimetrovým "soudcem" v podpažním pouzdru skenoval okolí ze vzdálenosti asi padesáti metrů a na opačné straně Medelák, vyzbrojený tichými údernými zbraněmi. Nebylo třeba zásahu a o hodinu později jsem obnos předal majiteli autobazaru. Dolní Počernice jsem opouštěl vzápětí, ve svém novém autě, které jsem ihned nesložitě nazval Fordíkem.

Dosluhujícího Escorta jsem v práci předal Voříškovi, jemuž se po padesáti ujetých kilometrech utrhla spojka. Po opravě pak chvíli jezdil a jeho další osudy mi známy nejsou. Ztratil jsem na Voříška kontakt v době, kdy jej propustili z Dopravního podniku.

Poprvé jsem vlastnil auto, se kterým jsem se nebál vyrazit dálky. Fordy nejsou nijak extrémně pohodlná auta a dle skeptiků ani kvalitní, leč v tom druhém případě i ti největší odpůrci museli postupem času alespoň v konkrétním případě přehodnotit svůj názor. Příkladem byl třeba takový kamarád od Forda, který mi hned zpočátku vyčíslil, co se mi všechno při kolika kilometrech "posere". Získal jsem tam vlastně havarijní plán a kamarád si mnul ruce, jak mu budu sypat penízky za náhradní díly. Jezdil jsem však k němu pouze na výměny olejů, čímž ho štvu dodnes. Zákazníka jako jsem já prý nemá rád, oblíbenější jsou u něj ti, kterým se jejich auto sype pod rukama.

Pouze poruše snímače jsem pozornosti nevěnoval tolik, jak bych měl, a nechal tak turbodmychadlo několik tisíc kilometrů točit na otáčky, které se posléze jemu staly vražedné. Vyměnit vadný snímač by mě stálo čtyři stovky... Ke smrti turba došlo na okraji Velké Británie, kam jsme mířili na dovolenou. I přes poruchu životně důležité součásti nás Fordík v pořádku dopravil k domovům. Dostal turbo nové a snímač funkční, motor poté opět zazněl ve své původní síle.

Na plně řízený motor, jehož přeplňování obstarává variabilní dráha lopatek turbodmychadla, je třeba si trochu zvyknout. Zpočátku mi připadal trochu mdlý. Brzy jsem však měl možnost si otestovat, kterak se naftový motor o obsahu necelých 1600 kubických centimetrů dokáže probudit k životu. Noční dálnice v Rajchu je k tomu dobrou příležitostí. Při sto šedesáti kilometrové rychlosti začínalo auto temně hučet, o dvacet kilometrů rychleji však všechno ztichlo a byl slyšet už jen svistot vzduchu kolem karoserie. Ručička tachometru hravě překonala dvou set kilometrovou rychlost a stoupala dál. Na značce 240 km/h se zastavila, neb motoru došly otáčky. Byl na maximu, více ho už řídící jednotka nepustila. Navigace GPS, mající přesnější ukazatel rychlosti, udávala 236 km/h.

Dlouho jsem to nevydržel a rychle jsem zpomaloval, neb v téhle rychlosti by stačilo, aby někdo z kamionu plivnul z okénka mě pod kolo a hasiči by mě myli wapem a zasypávali sorbentem po půl kilometru německé dálnice.

Největší radost mi ovšem Fordík dělal spotřebou. Už v zimních měsících palubní počítač udával hodnotu 4,3 litrů nafty na sto kilometrů. Nejsem dnešní a jsem od fochu. Že nejsou palubní počítače moderních automobilů odrazem skutečnosti, ale velmi dobrým reklamním tahákem, je mezi mechanickými kruhy známo už hezkou řádku let. Každý se totiž rád pochlubí svým dobrým autem a spotřeba paliva bývá prioritní známkou kvality. I já se tu chlubím Fordíkem Divili by jste se, jak málo lidí v dnešní době se neřídí heslem "co na displeji, to ve skutečnosti". Když automobilka zadá softwaru řídících jednotek ukazovat řidiči nižší spotřebu než je ta skutečná, má devadesáti procentní šanci, že majitel jí bez dalšího měření bude reprodukovat dále a tím výrobce získává bezplatnou účinnou reklamu. Málokoho již napadne si propočítat reálné tankování oproti najetým kilometrům. Přitom i piloti dálkových linek přes všechnu technologii, která je podstatně modernější než ta automobilová a nemá potřebu pilota ujišťovat o spotřebě nižší, mají za úkol manuálně průběžně propočítávat spotřebu paliva jednotlivých motorů.

Protože patřím k těm, kteří displejům až tak úplně nevěří, samozřejmě jsem si spočítal, že i Fordík ukazuje spotřebu od 2 dcl nižší, než je skutečná. I tak, čtyři a půl litru nafty na sto kilometrů byl údaj, který se mi líbil. Ovšem v letním provozu, kdy motor dávkuje palivo jinak, šla ta reálná spotřeba ještě o půllitr dolů. To už vůbec nemělo chybu!

Fordík má ale jednu velmi špatnou vlastnost. Jeho výrobce na prozatím nenalezené místo namontoval velmi silný magnet na čuráky. A že už jich na sebe přitáhl! Escorta jsem vlastnil téměř pět let, parkoval jsem s ním na Jižním městě a za tu dobu mi ho místní "umělci" ocejchovali jen jednou. V zimě mi chlap urazil zrcátko a ujel. Naštěstí bdělá sousedka vše sledovala a předala mi SPZ auta. Brzy jsem znal majitele a pro finanční odškodnění jsem si došel k němu domů. Když jsem si přivezl Fordíka, měl na sobě pouze kosmetické vady. Parkoval jsem na stejných místech jako předtím s Escortem. Fordíka jsem nikdy ani neškrábnul. Zásahy těch, co do něj nabourají a ujedou, jsem přestal počítat v momentě, kdy jsem se dobral k číslu 12. Ten jubilejní, třináctý, obdržel ve značném rozsahu v místech levého zadního blatníku. "Koláč" velikosti fotbalového míče, probořený deset centimetrů dovnitř. Vytáhnout plechy v těch místech je dost obtížně, spokojil jsem se s nouzovou opravou. O tu úplnou se mi postarala pojišťovna maníka, co přesně do těch míst vletěl na obchvatu Prahy. Chlapík uznal nedodržení vzdálenosti a servis mi poničený zadek opravil. Vydrželo to přesně dva dny! Ve středu jsem Fordíka přivezl ze servisu a v pátek jsem v těch samých místech měl zásah nový. Přibližně stejně velký! Je tam dodnes, byť alespoň částečně opravený.

Přibližně jednou za tři měsíce se na karoserii Fordíka objeví další, zcela nový šrám. Dnes už bych je nespočítal.

Coby majitel i řidič zároveň jsem velmi rozporuplná osoba. Jezdím s ním na citovku, rychlejšímu ohřevu motoru na provozní teplotu pomáhám nezapínáním topení v zimních měsících, dbám na dochlazování turbodmychadla, řadím tak, aby to spojka ani nepocítila, přibržďuji kompresorem klimatizace a pomáhám tak provozním brzdám. Ale zároveň přejíždím údržbu, oleje měním pravidelně až po doporučeném intervalu, preventivně neměním nic.

S Fordíkem jsem na cestách prožil bezmála tři sta tisíc kilometrů. Stále mě vozí z místa na místo, krom laku v exponovaných místech a turbodmychadlu v téměř originálním stavu. Nikdy mě ještě nikde nenechal. Záslepku v předním nárazníku, kam se šroubuje tažné oko, jsem dosud nevytáhl.

Již několikrát jsem si sliboval, že aktualizuji svůj automobilový park koupí vozu nového, ale nostalgicky jsem se vždy vrátil ke svému Fordíkovi. Proč měnit něco, co funguje?
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   10.12.2015  |  Přečteno: 1401x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 2

Lahvic   11.12.15 - 08:56:18

Však taky osy a ložiska kol jsou jak nová. Je vidět, že kopřivy mají blahodárný vliv

Petisan   10.12.15 - 21:02:07

Inu je to mazlík! .... vycházíme z lesa, u cesty čeká Fordík i tu se ozve "Jendo, ten Fordík bude ale zdravej!" "Proč myslíš?" "Protože se tady celou dobu válí v kopřivách." ... a měla pravdu co? [courier][/courier][11][/11]

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603594
Přístupů dnes : 113
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 19.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 370 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kdy jezdíte do přírody ?

JaroGraf 383
LétoGraf 221
PodzimGraf 214
ZimaGraf 177
CeloročněGraf 310
Když se mi zachceGraf 250
MálokdyGraf 221

Hlasů: 1780

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144