Trampská osada Minessota

Pro nás, obyvatele pravé strany řeky Vltavy, se významnou změnou při cestách do oblasti Berounky i Brd stalo prodloužení stávajících spojů na trati z Prahy do Berouna z konečné stanice na Smíchově na Hlavní nádraží. Odpadla tak otravná cesta metrem na lince B. Pohodlně jsme mohli z Céčka, nebo od vlaku ze směru od Benešova přestoupit na požadovaný spoj směrem na Beroun a nemuset se trmácet přeplněnými vagóny metra dále ke Smíchovu. Výrazné zjednodušení dopravy trochu, neříkám výrazně, ovlivnilo i naše vandrovní plány. Posázaví, které doposavad hrálo při našich vandrech prim, se na nějakou dobu ocitlo na druhé koleji. Okolí řeky Berounky, Křivoklátsko i Brdy se stávaly naším cílem čím dál častěji. A úplně nejvíce bodovalo místečko za železniční tratí, kde u paty zabetonovaného předválečného bunkru bylo ohniště, na kterém plápolaly plameny, zapálené rukou naší, při stále častějších výpravách do tamní oblasti. Přestože šlo o plácek, katastrálně spadající pod Beroun, nikdo bunkru i přilehlému tunýlku pod tratí neřekl jinak, než Hýskov.

Podzim roku 1999 byl na konci své první poloviny, když přede mnou stanul další volný víkend. V mojí hlavě se rodil vandrovní plán. S ním jsem oslovil Grepu, který si v práci vymínil pracovní volno. Nikomu dalšímu se vandr nehodil, zůstali jsme tedy v plánech sami dva.

V pátek odpoledne poslední víkend v říjnu jsem musel na Grepu nějakou dobu počkat, takže náš odjezd se nekonal jako tradičně po třetí hodině odpolední. Zapískání "Pepíka", naše tradiční svolávání pod okny, se ozvalo krátce před šestou hodinou. Neznajíce odjezdy vlaků jsme nikam příliš nespěchali, což se změnilo po přečtení orientační tabule na stěně čekací haly Hlavního nádraží. Z klidného přesunu se rázem stal divoký úprk, korunovaný úspěšným doběhnutím vlaku, jehož vstupní dveře zněly charakteristickým zvukem elektromotorků, majících za úkol křídla dveří uzavřít. Protože zvýšené podlaží pantografické soupravy bylo do posledního místečka zaplněno spolucestujícími, obsadili jsme chodbičku u dveří, sedli na bágly a otevřeli flašku rumu. Ta kolovala až do Berouna, kde jsme jí prázdnou vyhodili do koše na nádraží. Cestu do Hýskova jsme tentokrát absolvovali pěšky. Osvědčená skrýš na batohy v křoví u tunýlku pod tratí obdržela svůj pravidelný obsah a my neověšeni výbavou k přespání zapadli do restaurace Na staré huti. Bágly jsme z křoví tahali za několik hodin, v době, kdy v hostinský zhasl světlo nad zvednutými židlemi.

Poslední rok minulého tisíciletí jsme měli z prdele kliku na počasí. Každý vandr se nám vydařil. Ani tento nebyl výjimkou. Probudili jsme se do sluncem zalitého rána a pohled na dokonale čistou oblohu nás utvrdil v tom, že naše plánovaná výprava za troskami opevnění v lesích nad Nižborem má zelenou. Odjezdy vlaku směrem na Rakovník jsme pro změnu znali a odchod k nádraží si tak přesně vypočítali. Po pěti minutách na palubě motoráku jsme vystupovali v Nižboru. Známou cestou jsme se poté vydali k bývalé linii opevnění, podle které jsme stoupali kopcem vzhůru. Prošli jsme kolem Žlubince a ještě asi kilometr pokračovali místy, která jsme znali od jara toho roku.

Následovalo vyhledávání dalších pozůstatků a stanovišť bývalých betonových bunkrů, což nám usnadňovalo z poloviny spadané listí ze stromů. Hlubokými lesy jsme došli asi další dva kilometry, když tu se po naší levé ruce ozval výstřel. Nebyl jediný, brzy jej následovaly další, z jiných směrů. Když nám prásknul jeden za zády, raději jsme se klidili z lesa směrem k silnici. U ní stál myslivec a málem ho skolil infarkt, když nás zahlédl přicházet ze směru, kde jeho kolegové právě zatahovali smyčku honu na černou lesní zvěř. Místo divočáků jsme z křoví vyběhli my. Chtěl nás důkladně zjebat, ale ujistili jsme jej, že ze směru, odkud přicházíme, jsme si žádných cedulí zakazujících vstup do lesa nevšimli. Tady v okolí jich bylo požehnaně, ale nikoho nenapadlo dát informace dolů ke kolejím. Nakonec jsme se tedy přátelsky rozloučili a vydali se na zpáteční cestu do Nižboru, odkud nám po krátké návštěvě hotelu Praha jel vlak do Hýskova. Že naše další cesta vedla do hostince na Staré huti snad již nemusím dodávat.

Pochod do Berouna následující den ráno pak znamenal konec jednoho z mnoha vandrů do Hýskova.