Jezdit se napít do lesa. Takto trefně kdysi Groula definoval naše vandrovní výjezdy, nápadně podobné tomu, co se odehrál uplynulý víkend. Nyní jsme významu slov dostáli na sto procent. Vlastně naše původní plány nesměřovaly vůbec k vandru. Volný víkend nás lákal k zasednutí ke stolu v některé v pražských pivnic. Adeptem na vytažení adekvátní částky peněz z našich kapes a napuštění trávicích traktů desetiprocentním výrobkem z chmele se stala známá a oblíbená restaurace U paragánů v Resslově ulici. Již několikrát jsme tuto známou hospůdku svojí přítomností v minulosti počastovali, vždy k maximální spokojenosti naší a doufám že i místního personálu. Středeční psaná komunikace přes mobilní operátory mezi mnou a Bludim však náš směr začala točit jinam. Předpovědi počasí se předháněly v těch nejlepších scénářích, na leden doslova překvapivých. Na jedné misce vah byla představa delšího cestování noční MHD a obtížné střízlivění v domácím prostředí, na druhé misce se ocitla možnost svalit se nedaleko "místa činu" na plácek do lesa a dokončení započaté činnosti. Ani jsme se moc nemuseli přemlouvat k druhé variantě a hned další den byl cíl naší sobotní cesty jasný.
Chvilku po obědě jsme s Karolínou parkovali u Bluďáka na zahradě a další cestu absolvovali pěšky k nádraží. Přesun na vlakovou zastávku byl vlastně nejdelší naší cestou "po vlastní ose" tohoto vandru. Dorazil Elefant a po krátké době už vlakový rozhlas hlásil Senohraby, toť naše konečná stanice. Do nádražní restaurace jen pár kroků. S přiblížením soumraku jsme se vydali na další cestu. Podél kolejí, na oblíbený plácek nad tratí. Jak se Bludimu povedlo rozdělat během několika minut při nedostatku vhodného suchého chrastí oheň je mi záhadou. Plameny zaplály a na kraj se snesla tma. Já se ujal kytary, Bludi zpěvníku, Karolína dřeva. Hned v počátku mi praskla struna. Není to žádná metafora, skutečně se ozvalo lupnutí a géčko tak ukončilo svůj tón. Náhradní nebyla. Odehráli jsme množství písniček i bez něj, nakonec to bylo celkem jedno, našim podnapilým hlasům změna tóniny kytary příliš nevadila. Když jsem za nějakou dobu trochu vystřízlivěl, povedlo se mi strunu nouzově navázat, byť za cenu drobného poničení koníku. Došlo dřevo a došlo i na nás. Zvadli jsme jak jarní teplomilná kytka při napadnutí sněhu.
Předpovědi se skutečně nemýlily, v noci bylo poměrně teplo a obloha plná hvězd. Kolem osmé hodiny ranní mě vytáhla ze spacáku potřeba odložit zbytky kombinace destilátu a piva. Nikoliv horní cestou, ale tou spodní
. Hluk opětovného rozdělávání ohně probral Karolínu a posléze i Bludiho. Byl čas odjezdu. Půl kiláku pěšky, zhruba dvacka vlakem, jeden autobusem a deset autem. Doma koupel, vytažení fotek z aparátu a napsání trochu canců na net.
A první zářez na pažbě v cancáku v novém roce je na světě.
529
