Trampská osada Minessota

Blížil se volný víkend na počátku března roku 1995 a předpovědi počasí v rozhlase i televizi se shodovaly v těch nejlepších scénářích, jaké si milovník jara mohl jen přát. Sníh už stihl na konci února z většiny kotliny české odtát a dostatečné přiblížení planety Země k mateřské hvězdě slibovalo, že zima již definitivně pro ten rok ztrácí svou pevnou kontrolu nad krajem. V pátek po druhé odpolední mi končila pracovní doba a nadcházející víkend se nám doma rozhodně sedět nechtělo. Naší vandrovní sérii jsme nepřerušovali ani v zimě, ale teď, když začínalo to správné předjaří, by byl hřích nevypravit se opět do našich oblíbených míst na Benešovsku. Již půlrok nazpátek jsme každý volný víkend vyráželi s maskáčem na těle vstříc lesům u Vlašimi, kde u jedné lesní silničky stával parádní prostorný seník. Na podlaze z dřevěných kulatin nebývalo ideální spaní a ani okolí by se nedalo označit jako trampsky ideální, leč nám se tam líbilo a jezdívali jsme na Domašín rádi. Cílová oblast neměla být jiná ani tento víkend.

Přemluvit Unkase nedalo žádnou práci. A ani Džardu. Náš počet se spolu se mnou tentokrát ustálil na třech. Naše tradiční místo setkání bývalo v Uhříněvsi na nádraží, kde jsme s Unkase chvíli počkali na Jardu a další na vlak. Než přijela pantografická souprava, chystali jsme se přerozdělit zásoby lihovin přelitím ze skla do čutor. Ovšem u této činnosti jsem zůstal pouze já s Unkasem, neb Džarda se tentokrát pochlapil více než kdy jindy a vytáhl třílitrovou lahev plnou destilátu, na jehož název i chuť si již odstupem let nepamatuji. Ke ztrátě paměti mi však pomohlo i to, že jsme jí ihned odzátkovali.

Drážní prostředek dopravil nás do Benešova, kde jsme na přípoj k Trhovému Štěpánovu nečekali déle, než na dobu jedné cigarety. Startka bez filtru skončila v našich plicích a už jsme seděli na palubě motorového vlaku, který za půl hodinky urazil šestnáct kilometrů, když průvodčí oznámil náš výstup. Příliš koordinovaný tedy nebyl, neboť obsah Jardovo flašky z větší části tou dobou zel již v našich útrobách. Cesta ke Kalamajce byla trochu náročnější, doprovázená několika karamboly. Přesto byla úspěšná. Obsadili jsme interiér seníku, stihli ještě fotograficky zdokumentovat náš stav a poté se odebrali do říše snů.

Vstávali jsme poměrně brzy, vlastně nás ze spacáků táhla zima. Večer bylo poměrně teplo, přes noc se vyjasnilo a teplota vzduchu šla rychle dolů. Ale vstávat do sluncem zalitého rána bylo přeci jen o něco snadnější. Na blízkém ohništi jsme zapálili menší vatru a nad jejím plamenem tepelně opracovali obsah konzervy Luncheonmetatu. Následně jsme na celý den vypracovali celkem jasný plán. Okolí Domašína jsme tou dobou ještě příliš neznali a pohled na mapu jižně od nádraží byl pro nás neznámou docela. Chystali jsme se tedy na průzkum oblasti s dostatečnou časovou rezervou pro návrat, neb další naše kroky měly mířit do oblíbené hospody v Radošovicích, tedy do míst, která jsme znali pro změnu zcela důvěrně.

Většinu věcí jsme zanechali ve skrytu nízké smrčiny poblíž seníku, sebou vzali jen trochu nejnutnějšího jídla i čutoru kořalky a vydali se na cestu zpět k nádraží v Domašíně. Krátké posezení na lavičce před čekárnou doplnila nezbytná cigaretka a naše kroky pak dále směřovaly po silnici na Hrazenou Lhotu. Velmi nepodrobná mapa ukazovala celkem malou vísku, ta ve skutečnosti byla ještě menší, než jakou jsme si jí představovali. A po hospůdce, která by byla vítaným doplňkem našeho pochodu, ani vidu. Však taky poblíž malého náměstíčka končí silnice. Na další cestu jsme se tedy vydali po místních polních cestách, až jsme narazili na silnici další, která nás dovedla do Nesperské Lhoty. A tady, k naší velké potěše, vykoukla na nás hospůdka, útulná vevnitř, jak se ukázalo vzápětí. Třikrát otočil hostinský kolečko v podobě "pivo-grog", než jsme se vydali na další cestu, tentokrát zpáteční. A po silnici. Když jsme opouštěli dveře restaurace, stále na plno svítilo sluníčko, během krátké následující doby začaly táhnout těžké mraky, které nás odradily od další cesty k rybníkům u Lhotky Veselky. Kolem nádraží, kde opět proběhla nezbytná pauza, jsme pak zamířili stoupákem na Kalamajku.

Plameny ohně olízly stěny konzervy vepřového ve vlastní šťávě a její ohřátý obsah skončil následně v našich útrobách. Mastnou večeři bylo nutno zalít něčím jiným, než čistou vodou, které jsme navíc měli nedostatek. Na cestu do Radošovic jsme se proto vydali neprodleně poté. Na tu zpáteční jsme pak vyrazili v hlubokých nočních hodinách.

Nedělní vstávání bývalo pro nás vždycky horší. Do zimy se nikomu nechtělo, ale museli jsme stihnout vlak na desátou, takže nezbývalo než vylézt ze spacáků, sbalit věci a zrychleným přesunem se vydat k nádraží. Motorovým vlakem a následně elektrickou jednotkou jsme se přepravili ku Praze.