Trampská osada Minessota

Jarní období roku 1995 se chýlilo ke konci a o slovo se pomalu ale jistě hlásilo léto. Alespoň odpolední teploty všedních dní tomu napovídaly. Kupodivu ani víkendové počasí za poslední dobu nedoznávalo vážnějších změn směrem ke zhoršení, což v plném proudu naší vandrovní série bylo značně potěšující. Tehdy byl v kurzu Domašín, s jeho parádním, byť nepříliš pohodlným, seníkem na vrchu Kalamajka. Téměř všechna vandrovní putování jsme mířili tímto směrem. Zhruba v polovině týdne jsem se pravidelně věnoval přípravám vandrů. Tehdy to nebývalo nijak složité, stačilo zmínit Unkasovi i Jardovi do Uhříněvse o úmyslu v nadcházejícím víkendu zamířit v maskáčích k vandru a rázem byla minimálně trojčlenná sestava připravená k odjezdu. Branná povinnost z našich řad ukrojila hned dva "kusy", neb Karlik tou dobou sloužil v Táboře u červených baretů a Medelák u protivzdušné na Přelíci vedle Slaného. Posledních několik vandrů jsme tedy vyráželi ve třech. Tak to vypadalo i tentokrát, na počátku června roku 1995.

Další vandr byl tentokrát domluvený už od neděle, s návratem z minulého jsme naplánovali rovnou další. Byl čtvrtek odpoledne, když u našich dveří zazvonil Grepa. Po jeho odchodu bylo jasné, že tentokrát k Domašínu vyrazíme ve čtyřech. A po večerním telefonátu s Unkasem se naše řady rozšířily ještě o Moniku. Takže v pátek po třetí hodině odpolední jsme čekajíc na vlak postávali v Uhříněvsi na nádraží v pěti lidech. Grepa na ten vandr do báglu doma přibalil stařičký cepín, o němž ještě bude řeč.

Protože ve vlaku jako tradičně kolovala čutora s obsahem destilátu a ještě na nádraží proběhla u našeho oblíbeného stánku menší série lahvových piv, podrobností o cestě k Benešovu a následné k Vlašimi moc nevím. Z mlh paměti se vynořují detaily až s příchodem na seník na Kalamajce. Další cesta do Radošovic a tamní populární restaurace toho večera neproběhla, naopak brzy po našem příchodu zaplály plameny ohýnku, který pak předal teplo obsahu konzervované stravy a připravil následně "grůček před spaním".

Rozlámané tělesné kostry z nepohodlného spaní jsme v sobotu zvedli poměrně brzy, začínal krásný a podle všeho horký letní den. Původní plány se velmi rychle měnily, z průzkumné výpravy na Chotýšany sešlo a jednomyslně jsme odsouhlasili návštěvu rybniční sestavy pod Lhotkou Veselkou, z nichž druhý odshora s názvem Baba poskytoval pohodlné koupání, prověřené již v minulosti. Chladná a čistá voda rybníku byla pod pražícím sluncem po poledni pravým požehnáním. Vyvalili jsme se na okraji hráze a chystali se prolenošit odpoledne vleže. Leč při jedné z koupelí jsme doplavali více na druhou stranu rybníku a v rákosí objevili starou zrezlou pramici, evidentně již mnoho let nepoužívanou. Stáhli jsme jí na vodu a nouzově ucpali menší otvor, kterým do plavidla pomalu vnikala voda. Přeplavili jsme se na druhou stranu, kde proběhla další oprava lodi. Pádla jsme neměli a pro pohon proto využívali dlouhého bidla.

Na poslední plavbu toho dne jsme se vydali již z "plnou polní" s tím, že pramici opět vtáhneme do rákosí pro příští využití. Od ní pak projdeme křovím směrem ke státní silnici, kde se potkáme s Monikou, která jako jediná se plavby nezúčastnila. Když jsme byli v polovině rybníka, do lodi opět začala mírně prosakovat voda.

"Ta už nepoplave", prohlásil Grepa. Z báglu vytáhl cepín a naznačil, že prorazí dno lodi.
"To neuděláš", odvětil Džarda. Možná chtěl větu formulovat jako příkaz, nikoliv jako konstatování. Ovšem věta padla a vzápětí prorazila špička cepínu podlahu pramice přímo uprostřed lodi.

"Ty vole, pádlujem!"

Do lodi se proudem valila voda. To by ani tak nevadilo, kdybychom ovšem na palubě neměli všechny svoje věci. Zuřivě jsme alespoň rukama hrabali vodu, Unkas se opíral do bidla seč mu síly stačily, avšak proud vody vnikající do lodi byl silnější, než naše snaha dopravit nás ke břehu. A tak nějakých dvacet metrů od břehu jsme šli ke dnu. Snaha ochránit alespoň některé části naší výbavy se minula účinkem. Na břehu jsme lili vodu z báglů. Musím dodat, že nám to vlastně nijak nevadilo, alespoň byla sranda. Náš odchod k hospodě se vlivem vysušení nejdůležitějších věcí asi o dvě hodiny oddálil. Za tu dobu Grepa vyfasoval novou přezdívku "Cepín", která na nějaký čas zlidověla stejně jako jeho stávající a vlastně dodnes mu v zápalu hovoru někdy tak řekneme, byť přezdívka Grepa opět převládá.

Než jsme dorazili do Radošovic, naše svršky už byly suché, vybavení v batozích pak neslo vodu z rybníka až k domovům v neděli.

V restauraci jsme se v sobotu večer zdrželi až do zavíračky a "se židlemi" zamířili zamířili do temného hvozdu na jihu, kde přístřeším na další noc se stal starý známý seník na Kalamajce.

Nedělní ráno už nebylo tak krásné jako to předchozí, neslo se ale naštěstí ve znamení odjezdu, takže nám to příliš nevadilo. Vlakem do Benešova, panťákem do Uhříněvse a autobusem na Jižní Město, kde tak skončil další z mnoha vandrů, směřovaných na naší oblíbenou Kalamajku.