10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Tejdeňák v létě 1998

JasnoPolojasno ProměnlivéProměnlivé (3 dny) (14 km) Před 20.lety a 5.měsíci Červenec 1998
Míra, Grepa, já a PIctus. Slepici držím já s Grepou. Foto na Kácovském mostě
Počátky naší trampské osady se datují ke konci května roku 1990. Tehdy ještě srub na Benických skalkách voněl čerstvou smůlou a pravý účel jeho stavby netkvěl v trampském duchu. Nicméně se kolem něj stmelila celkem velká parta stejně naladěných lidí a trampská osada byla rázem na světě. Ještě na počátku července téhož roku jsme poprvé vyrazili na týdenní vandr, který se pak nadále stal každoroční tradicí. Týdenní vandry vnikly jako spontánní nápad v hlavě Pictusově, neboť jak sám tvrdil, víkendy jsou na vandry příliš krátké a než se člověk naděje, čekají jej opět povinnosti všedních dní. A tak jsme vždy v první polovině července vyráželi vstříc vícedenním vandrům, kterým nikdo neřekl jinak, než tejdeňáky. První dva jsme zamířili k naší oblíbené Sázavě, následující tři roky po sobě pak naše kroky počítaly kilometry na Kokořínsku. V roce 1996 pak týdenní vandr proběhl poprvé v Jižních Čechách, při čtyřdenním putování po České Kanadě, následované stejně dlouhým pobytem na Sázavě. Ještě v roce 1997, nedlouho po smrti Unkase, se sešla k týdennímu vandru poslední větší parta.

O rok později, tedy v druhé polovině června 1998 začalo každoroční plánování budoucího vandru, na který jsme chtěli vyrazit hned s počátkem měsíce následujícího. Jenže ten rok už to nějak netáhlo. Vojenská služba i práce si vybraly na potencionálních účastnících svou daň. Tak řady zájemců o vandr řídly, až jsme nakonec zůstali jen ve třech, s Grepou a Pictusem. Na poslední chvíli, den před odjezdem, přislíbil svou účast ještě Míra.

Na celý týden se kvůli dalším pracovním povinnostem nemohlo jet, a tak se tedy dohodl sraz až v úterý dopoledne na nádraží v Uhříněvsi. Bylo kolem desáté dopolední, když jsme na palubě pantografické soupravy zamířili k Čerčanům a následně motorákem ke Kácovu. Známé restaurační zařízení "Kácovská hospoda" se stalo naším cílem a po dobu následujících několika hodin i místem pobytu. Slunce už pozvolna klesalo k západnímu obzoru, když jsme se vypravili směrem na Vranice. Tam, ve sroubku na dně Slunečného údolí, jsme chtěli nocovat.

Před Kácovským montovaným mostem nás upoutal pohyb ve vysoké trávě vpravo od náspu silnice. Několik dalších pátravých pohledů stejným směrem pak odhalilo skutečnost, že daleko od všech obydlí právě hrabe hlínu dorostenec kura domácího. Popadla nás lovecká horečka!

V lovu opeřenců jsme měli s Grepou docela slušnou praxi, byť při nácviku lovu jsme vždy neměli na růžích ustláno. Střílet bažanty pomocí vzduchových pušek bylo zábavou našich mnohem mladších let. Střelba je činnost velmi neosobní a problém jsme proto nemívali. Do osobní roviny lov přešel v létě roku 1995, kdy jsme s Grepou poblíž jednoho nejmenovaného nádraží ukradli zpoza plotu slepici a chystali se její svalovinou učinit hlavní chod naší následné vandrovní večeře. Slepici jsme tehdy čapli, skočili zpět za plot a exekuci vykonali hned za hromadou klád, vyskládanou přímo vedle zmíněného plotu. Leč osobní kontakt s opeřencem nečinil dobře mě, pohled i účast na smrti zvířete zblízka mě notně vykolejily a v kritickém okamžiku jsem selhal. Grepa sice mocným švihem nože usekl zvířeti hlavu, ale v ten moment jsem já tělo pustil. Slepice tak v posledním tažení přelétla hromadu klád i plot a vrátila se zpět do míst, odkud jsme jí před minutou štípli. Samozřejmě u ostatních slepic vzbudila povyk. Grepa tedy rychle hupnul za plot, popadl slepici, jedním skokem byl opět zpátky a ve chvíli, kdy majitel stavení vybíhal na zahradu zjistit co se děje, jsme divokým úprkem vířili prach na cestě blízké kolejím. Slepici jsme sice měli, ale stálo nás to tři kilometry běhu s očekáváním dopadu broků na sedací část našich těl. Nikdo nás však nepronásledoval a my na slepičí večerní hody ztratili chuť, takže opeřence nám nakonec připravila následující den moje babička.

A teď nás lovecká vášeň popadla znovu. Po krátkém boji slepice svůj pokus o útěk prohrála a my jí, živou, nesli vítězně ke zbytku naší party. "Večer dostane po palici", plánovali jsme. Přeci jen jsme jisté zkušenosti z minula měli a nejdříve bylo zapotřebí uklidit se z dosahu civilizace. Zamířili jsme tedy podél kolejí na další cestu, kterou nám však zahradila rychle se blížící bouřka. Pochodovat v dešti se nám nechtělo, vlak jel až za dvě hodiny, zvolili jsme tedy náhradní nocoviště pod silničním mostem, kde se nabízelo pohodlné a suché spaní na vozu plném slámy.

Večer jsme se chystali na slepičí hostinu, ovšem zabít zvíře, které s námi už nějakou tu hodinku setrvávalo a dokonce obdrželo přezdívku "Pepik", už nedokázal nikdo. Dostala svobodu, slípka si mohla jít kam chtěla. Nechtěla nikam. Nakonec nám zblajzla půlku chleba a ustlala si pohodlně na slámě vedle nás.

Probudili jsme se do polojasného rána. Po delší snídani, při které nám opeřenec vyzobal zbytek chleba, jsme sbalili věci a chystali se na další cestu. Slepice šla za námi. Už byla domestikovaná. Zanechali jsme tedy Míru s Pictusem na místě a s Grepou i slepicí v náruči se vydali zpět do míst, kde jsme jí předchozího dne ulovili. Tam se z Kura domestikovaného stal opět kur domácí a my zamířili dokoupit do samoobsluhy potřebný pecen chleba.

Do Slunečného údolí jsme dorazili po více jak hodině pochodu po kolejích, s jedním úprkem před projíždějícím vlakem. A na srubu nám padla brada. Náš oblíbený srub byl pryč! Už při předchozím vandru na podzim minulého roku nám jistá parta čundráků na místě sdělila, že srub chystá strhnout a vybudovat na jeho místě jiný. Zjevně však zůstalo pouze u první poloviny plánu. Osada ve Slunečním údolí tak definitivně zanikla. Byl to pro nás velmi smutný pohled. Přeci jen jsme do těch míst cílili v minulosti mnoho vandrů a Unkas tu měl u skály i svůj křížek, který byl teď jediným pozůstatkem po velké osadě.

A tak jsme museli pryč. Cílem se stal Český Sternberk. Tam jsme dojeli vlakem, zašli do putyky pod hradem a ve večerních hodinách pak zamířili nahoru k poustevně, kde jsme nalezli na další noc suché spaní.

Ve čtvrtek ráno Míra musel vyrazit k domovu. A my jsme zbytek vandru vzdali také. Nález zničeného sroubku, který vlastně symbolizoval Unkasovu poslední dobu, podlomil Pictusovi chuť v setrvání na vandru a raději se chytal vydat k domovu také. I mě s Grepou stav docela vyhovoval, neboť jsme hbitě naplánovali další vandr směrem k Orlickým horám na nadcházející víkend. Ale to už je další historie.

Tak skončil poslední z osmileté série týdenních tradičních červencových vandrů. Tradici už jsme nikdy neobnovili.
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   20.4.2016  |  Přečteno: 1131x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539618
Přístupů dnes : 132
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 16.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Bratři Mašínové byli ?

Sprostí vraziGraf 488
Frajírci pubertálníGraf 198
NevímGraf 176
Něco meziGraf 205
Zmatení jak Goro v TokiuGraf 193
HrdinovéGraf 249

Hlasů: 1511

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144