Trampská osada Minessota

Mobilní telefon. Píše se jednadvacáté století a pro značnou část středoevropské populace se život bez tohoto zařízení jeví jako žití bez části vlastní tělesné schránky. Pro jedny je vhodným doplňkem každodenního života, pro jiné nezbytností a pro nemalou část obyvatelstva, převážně mladších generací, se stal závislostí. Tak či onak, stal se běžným doplňkem valné většiny lidí, a integroval se do našich životů možná více, než si připouštíme. V první polovině devadesátých let minulého století podobnou vymožeností samozřejmě nedisponovali. Podobná technologie neexistovala, tedy alespoň ne pro běžné použití. Proto jsme absenci přístroje v kapse, pomocí jehož se kdykoliv spojíme třeba s celým světem, nijak nepociťovali. Sice existovaly pevné telefonní linky, ale ne každý je měl. A tak jsme komunikovali více z očí do očí, domlouvali vandry dlouho dopředu a přípravy nijak zvlášť neorganizovali. Nezřídka se stávalo, že jsme víkendové vandry dohodli již začátkem týdne a v pátek na nádraží očekávali příchod kamarádů bez znalosti, jestli skutečně dorazí. Čtvrtá hodina odpolední pak byla bodem "nečekání". Když někdo nedorazil, buď nedorazil vůbec, nebo přijel za ostatními později, protože se zpravidla vědělo, kam vandr bude směřovat. Samozřejmě se jednalo o méně provozované dění, neb o co méně jsme mívali možnosti dálkového přenosu hlasem, o to více jsme se potkávali.

Existovaly však i výjimky. Jedna taková nejasná dohoda zapříčinila menší chaos na jednom z Domašínských vandrů, tuším že někdy v na konci února roku 1995. Na celý víkend jsem tenkrát vyrážel pouze s Džardou, a s tím, že v sobotu za námi dorazí Unkas. Přesnou hodinu jeho příjezdu jsme neznali, pouze jí očekávali s předpokladem, že se mu nebude chtít nijak zvlášť vstávat a tudíž dorazí na nádraží v Domašíně krátce po poledni. Unkase však z postele popohnalo krásné jitro, hodil proto rychle batoh na záda a vyrazil nejbližším vlakem na Benešovsko. I nás vytáhlo předjarní sluníčko ze spacáků. Po nezbytné snídani jsme vyrazili na výpravu k rybníkům poblíž Lhotky Veselky s tím, že v čase oběda budeme vyčkávat kamaráda na zmíněné vlakové zastávce. Mezitím, co my jsme dleli u místních vodních ploch, Unkas zamířil od nádraží do srubu na Kalamajku, kde pochopitelně nikoho nenalezl. Vydal se tedy na další cestu, tou nejlogičtější, která ho napadla - do hospody. Tu nelezl sice krátce po otvíračce, ovšem bez naší přítomnosti. Polkl dvě piva a vyrazil k rybníkům, kde vzhledem k oblíbenosti místa předpokládal, že nás nalezne. Vzal to přímou cestou. Toho času jsme Unkase marně očekávali na nádraží. Vyčkávat jeho příjezdu jsme vydrželi do dalšího vlaku a poté jsme se odebrali na seník a vzápětí do Radošovické restaurace s myšlenkou, že toho dne Unkas nedorazí. Ten mezitím křižoval okolí rybníků, načež zamířil k nádraží, kam dorazil asi dvacet minut po našem odchodu. V našich stopách se pak vydal k seníku. Ani tam nás nenalezl a s myšlenkou, že jsme pravděpodobně v jiné lokalitě zamířil k restauraci, kde chtěl strávit zbytek svého sólového vandru. Jaké bylo oboustranné překvapení, když jsme se v Radošovické hospůdce potkali! Beztak bychom tou dobou všichni tři v restauraci již seděli, ale cesta k ní toho dne byla lemována mnohými překážkami, byť zvládnutými.

Takové překážky jsme se rozhodli eliminovat pomocí "moderní" technologie. Unkas v těch časech prožíval změnu zaměstnavatele a to se proto promítlo i do odjezdů k osadním pravidelným čundrům. Hrozilo tak, že se podobná situace při špatné domluvě bude opakovat. Proto Džarda přišel s pomůckami, které měly případné trable vyřešit. Dvěma vysílačkami.

Už i na tehdejší dobu poměrně zastaralé přístroje, krom toho určené pro dětské ruce. Leč rádiová vlna se i u horších strojů někdy dobře šíří, vlastnosti obou "pádel" jsme vyrazili vyzkoušet během následujícího víkendu.

Sobotní ráno nás na Kalamajce opět vytáhlo poměrně brzy ze spacáků, neboť skrze dřevěné stěny seníku dovnitř příjemně pronikaly sluneční paprsky. Vandru jsme se tentokrát zúčastnili v počtu tří "kusů", tedy mě, Džardy a Unkase. Proběhla snídaně i grog. Zapnuli jsme přístroje a vydali se na cestu k nádraží. Vyrazil jsem napřed. Úspěšně jsme se slyšeli na padesát metrů. Po sto metrech stále dobrá slyšitelnost. Za zatáčkou ztráta signálu. Velmi brzy jsme zjistili, že vysílačky fungují v režimu "Vidím tě, slyším tě - Nevidím tě, neslyším tě". I tato klíčová vlastnost však padla na delší rovince, kdy jsme se na vzdálenost asi dvou set metrů viděli, ale spolehlivě se neslyšeli.

Přesto však i tyhle "krámy" dokázaly překvapit. Vydali jsme se na cestu k Lhotce Veselce, tentokrát po kolejích. Kousek za nádražím jsme se zastavili na nezbytnou rumovou přestávku. Na poslední pokus vyrazil napřed Džarda. Pomyslná hranice dvou set metrů byla překonána za dobré slyšitelnosti. Ta zůstala nezměněna i poté, co nám kamarád zmizel za zatáčkou z očí. Po několika rutinních hlášeních Džarda oznámil, že se nachází na zastávce ve Lhotce. Dva kilometry a slyšitelnost stále dobrá! Nadšení nás však přešlo poté, co jsme od zmíněné zastávky zamířili polem pryč od železnice a signál se zase po dvou stech metrech ztratil. Dlouhý dosah signálu zřejmě ovlivnily dráty podél kolejí.

Ještě téhož dne jsme vysílačky jako "záchranný modul" v případě špatné domluvy zavrhli. A od té doby jsme je nevozili.