Trampská osada Minessota

Berounka. Dle mého soukromého názoru jedna z nejhezčích řek v naší zemičce české. Většinovým názorem mezi každým rokem stále více se rozšiřující vodáckou komunitou netekoucí stojatá voda, vhodná k jednomu splutí a naučení se základnímu ovládání lodi, potřebnému ke zdolávání ostatních vodních toků, které na rozdíl od zmíněné vodní cesty tečou. Jak řekl český velikán, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Berounka je řekou romantiků a kochačů. A k té skupině já patřím. Je tomu již osm let, kdy poprvé pádlo v mojí levici rozčeřilo její klidnou hladinu nedaleko Plzně a v tu chvíli, i přes různé peripetie v podobě vykázané větší námahy než očekávané, přirostla mi Berounka k srdci. Je to také znát ve chvílích, kdy otěže plánování dalšího tradičního červnového splouvání vodních toků převezmu já, neboť již třetím rokem vytrvale a neúnavně tlačím ostatní na mou oblíbenou řeku. Dlužno dodat, že kvůli náročnosti každoroční trasy mám ovlivňování okolí stále těžší.

Letos na jaře byly karty rozdány trochu jinak. Otěže plánování převzal Medelák. S rodinným známým vyjednal na polovinu června zapůjčení lodí na vodním toku, kterému se bůhví proč říká řeka. Lužnice ve své horní části se měla stát naším červnovým cílem. Leč počasí příliš podobným plánům nepřálo. Tedy alespoň zdánlivě. Několik týdnů před odjezdem jsme sledovali průtoky českých vod na nejmenovaném internetovém portálu, který Lužnici označoval jako "řeku" o sjízdnosti pod hranicí možného splutí. Když se stav nelepšil, přidal jsem svou lobby s poukazem na to, že moje oblíbená Berounka má vody stále dost. Protože to nevypadalo, že by se stav měl lepšit, nakonec jsme přeci jen dohodli "jistotu" v podobě zamíření k západočeské řece. V momentě, kdy peníze přišly na účet tamní ověřené vodácké půjčovny, spustilo se deštivé počasí a koryta českých řek se naplnila. Karty byly však rozdány.

Účast měla být tentokrát trochu jiná a vyšší. K obvyklé sestavě Grepy, Fotulenky a Kukrta, mě, Medeláka a Tomáše mělo přibýt několik nových "hlav". Bývalý technik od nás z práce Honza s Petrou a kamarád z práce Žížala alias Zurda. Účast na zkrácenou verzi dlouhé výpravy přislíbila i Fotulenky kamarádka s potomstvem.

Leč i tento stav se měl na poslední chvíli změnit. V práci nedostal dovolenou Zurda a stejný postih hrozil i Medelákovi. Hrozilo, že jedna zapůjčená a již zaplacená kánoe zůstane prázdná. Nakonec se povedlo vyjednat Medelákovi také potřebný den dovolené s tím, že Zurda za námi dorazí v pátek v podvečer.

Hladina Berounky dle internetového portálu utěšeně stoupala a nic již nenasvědčovalo dalším komplikacím. Menší přeci jen však na sebe nenechaly dlouho čekat a přišly krátce po mém nástupu do městské hromadné přepravy osob, konkrétně do drážního podpovrchového prostředku. Do té doby byl plán jasný. Grepa s Tomášem mířili od Ládví na Hlavní nádraží, kde se sejdou se mnou. Do rychlíku přistoupí na Smíchově Fotulenka s Kukrtem. Honza dorazí posledním možným vlakem, Medeláka přiveze jeho hezčí polovička autem až do Chrástu, spolu s valnou částí našich věcí.

Na nástupišti metra na Hájích už místní rozhlas hlásil uzavření Hlavního nádraží. Očekával jsem pouhé uzavření stanice metra, o tom, že nějaký pohlavní orgán nahlásí výbušninu celému objektu, jsme se dozvěděli až pod národním muzeem. Pěšky jsem tedy zamířil k Hlaváku a v tisícihlavém davu čekajících lidí před nádražím jsme se za pomoci mobilního operátora úspěšně s Grepou a Tomášem nalezli. Když v tu chvíli otevřeli nádraží, celý ten dav, včetně nás, zamířil do odbavovací haly. Přívětivé bylo, že jízdenky jsme mohli zakoupit bez přirážky ve vlaku, přeci jen několik pokladen nápor davu nemohlo zvládnout. Na orientační tabuli jsme viděli náš vlak, kterak postupně skákal na přední odjezdová místa, leč číslo nástupiště zatím neobdržel. Deset minut před odjezdem jsme mírně znervózněli, neb rychlík na Plzeň stále neměl přiřazenu kolej. Očekávání přerušil hovor od Fotulenky.

"Na co tam čekáte? Ten vlak je tady!" Na Smíchově!

Organizace "Čekej a Doufej" prostě odvelela rychlík na Smíchov, aniž by o tom dala jakkoliv vědět. Vlak jsme i přes pohotový přesun metrem ke zmíněnému nádraží neměli šanci stihnout.

Počkali jsme tedy na první "courák" do Berouna a měli tak možnost jet krásným retro vlakem, navíc téměř prázdným. Ten od Berouna pokračoval zrychleně na Budějovice a my zapluli do nádražního bufetu, kde jsme polkli něco málo z místního občerstvení. Za několik desítek minut pak zastavil u druhého nástupiště další courák, na jehož palubě jsme tentokrát mohli bez přesedání dorazit až k cíli čtvrtečního odpoledne, tedy Chrástu u Plzně. Stejným vlakem mířil ke Chrástu také Honza s Petrou. Cestou se na obloze pozvolna začala kupit první mračna, která vytrvale houstla a při výstupu na zmíněném nádraží už zakrývala téměř celý dohledový perimetr. První kapky deště dopadly na zem ve chvíli, kdy jsme se nacházeli asi půl kilometru od kempu u Dolanského mostu. Než jsme k němu dorazili, z nebe už padaly slušné "provazy" vody v sílící bouřce. Ta dávala tušit, že záplava shora nebude dlouho trvat, opak byl ale pravdou. Bouřka přešla plynule v neutuchající drobný déšť. Medelák dopravil poslední věci, jeho polovička zamířila autem na Prahu a my se mohli věnovat produktům tamního stánku.

Stany jsme stavěli v dešti, o to však rychleji. Na kraj se snesla tma a na nás brzký spánek.

S příchodem jitra nebylo venku o poznání lépe. Na stan bubnovaly kapky deště. Pohled na oblohu nevěstil brzké zlepšení, zbývalo tedy doufat, že se předpovědi počasí nemýlí a po poledni by měl déšť ustávat. Lodě jsme měli objednané na devátou a před sebou množství říčních kilometrů, bylo tedy jasné, že vyjíždět budeme v dešti. Ten nás alespoň popoháněl k rychlejšímu balení, proto jsme na cestu vyráželi dříve než kdy jindy.

S Grepou a Tomášem jsem obsadil třímístnou loď. Ani jeden z nás není žádný drobeček, měli jsme tedy ponor jak křižník a zjevně jsme laminátovou loďku dostali za hranici její nosnosti. Ale protože jsme byli poháněni silou tří mužských paží, celkem jsme měli rychlost a dávali tak ostatním možnost se zhoupnout na vlnách za naší zádí. A poháněl nás ještě jeden motor...

Z útrob batohu jsem vytáhl flašku rumu. Lihovina kolující žilou dodává energii. A tak jsme se stali "taky-vodáky".

Hned první jez prověřil naše schopnosti projetí neklidných vod. Asi nejlepší jez z celého putování zalil naší příď mocnou vlnou, která převyšovala naše očekávání. Přestože jsme šlajsnu zvládli, málem jsme šli ke dnu jak ponorka a bylo nutno se zbavit několika desítek litrů vody z lodi. bylo to naposledy, kdy jsme ve třech sjížděli jez, neb hmotnost tří lidí na palubě neúprosně tlačila špičku lodi i pod menší vlny.

Stánku u Valentovského mlýna jsme dosáhli ještě v době, kdy u něj nebylo příliš lidí. Dali jsme po pivku a menší svačince a sledovali, jak tentokrát předpověď počasí našemu ČHMÚ vychází. Pomalu začala mračna nad našimi hlavami protrhávat a zanedlouho vysvitlo i sluníčko.

Valentovský jez jsme zvládli všichni bez problémů.

A pak naplno zabral rum ...

Tlačil jsem převrácenou loď nad hlavu a pokaždé se při té činnosti mohutně napil Berounky. Asi napotřetí mi došlo, že bez podpory říčního dna loď zpátky nepřeklopím. Tomáš už seděl u Fotulenky v lodi a my s Grepou táhli naší převrácenou ke břehu. Jak se tak stalo, jsme neměli ani jeden tušení, bylo nám však osvětleno, že můj pokus o vyprázdnění měchýře postavením se v lodi se minul účinkem a zapříčinil mnou nepředvídaný, přesto pro okolní svědky události předvídatelný pád. Dostal loď do jízdní polohy bylo těžké a ještě těžší pak přesvědčit Tomáše, že chladná voda řeky nám rum z žil již vyhnala. Samozřejmě to nebyla pravda, leč Tomáš tomu uvěřil a zanedlouho už seděl opět u nás.

Následovala pak řada jezů, některé se sjížděly, jiné jsme přetahovali. Berounka měla tou dobou hladinu několik centimetrů nad normálem a moc pěkně jela. Vlastně o moc lépe, než roky minulé. I největší Berounko-skeptici prohlásili, že letos to "prostě jede".

Následovala nezbytná zastávka v kempu u Liblína, jednak k potravinovému doplnění, a jednak tam na nás měla čekat Fotulenky kamarádka Tereza i se dvěma dětmi. I s nimi jsme ještě v podvečer sjeli další dva kilometry ke kempu Na střelnici, kde byl cíl toho dne. Ještě rozdělat stany na loučce u řeky a na kraj se snesla tma. V místním stánku jsme dali po jednom a nedlouho poté většinu z nás přemohl spánek.

Probuzení bylo brzké a do prosluněného rána. Vody v řece oproti večeru o poznání přibylo, vypadalo to, že se povezeme na nejlepší dešťové vlně. Než jsme ovšem zabalili všichni saky paky, trvalo to ještě notnou chvíli a na odjezdu nás dostihl počátek hlavního pelotonu, který toho dne začínal v horním liblínském kempu a končil někde na Zvíkovci. A hned první jez, jehož zveme Jardovým, měl prověřit naše schopnosti.

Vody přes rozvalenou šlajsnu teklo nezvykle hodně, navíc bylo v hlavním proudu třeba točit loď doleva, aby se člověk vyhnul kontaktu s pravým břehem. S Grepou a Tomášem jsme šli na šlajsnu první. Adrenalinový sjezd jsme ustáli, zaparkovali v malé zátočině hned u pravého břehu a čekali v pozici dozoru na ostatní. V případě havárie některé z našich lodí jsem já měl tahat z vody kánoi, Grepa věci a lidi a Tomáš se měl starat o naší loď.

Projeli všichni a poslední šla na jez Tereza. Zvládla ho také, ale pod šlajsnou se celá posádka otočila, aby se podívala, co vlastně projela. A už byli dnem vzhůru. S Grepou jsme skočili do proudu, on tahal dítka, která díky vestám plavala v největším proudu jak bójky, já se chopil lodi. Koutkem oka jsem zahlédl, jak nám odplouvá naše loď. Tomáš bůhví proč odrazil od břehu a teď seděl uprostřed neřízené lodi, unášen hlavním proudem. Zastavit se jej pokusil Medelák, ale stálo ho to vlastní potopení. Takže jsme tahali z vody lodi dvě, kmitali řekou ve snaze posbírat věci a naše loď nám ujížděla s Tomášem na palubě řekou dále. Naštěstí jej asi po půl kilometru zachytil Honza. Než jsme se z krizového místa vyhrabali, trvalo to přinejmenším půl hodinky.

Zastávka na Rybárně se stala již tradiční. Ovšem netradičně před ní šel pod vodu opět Medelák, přičemž tradičně jej potopil opět Tomáš. Při vytahování špičky jeho lodi ke břehu to vzal pěkně šikmo , Medelák vzadu nabral vodu a šel pod hladinu pomalu, nezadržitelně, ukázkově, jako ponorka.

Za dva úspěšné pokusy učinit Medelákovi z říčního toku lázně tak obdržel přezdívku Lazebník, na níž byl vzápětí oficiálně pokřtěn.

Rybárna se utěšeně plnila přijíždějícím pelotonem, dali jsme tedy jen po menší svačince i pivku a razili jsme dále. Krásné počasí, sjízdné jezy, jeden z nejhezčích úseků řeky jsme překonávali někdy kolem poledne. Podkrašovský jez nám dal trochu zabrat, sjížděl ho s většinou lodí Grepa, přičemž s tou poslední největší se v propusti zadrhl.

Kemp U mloka je naší další tradiční zastávkou. Ani teď jsme neodolali tamní výtečné kuchyni a zamířili k němu na oběd. Počasí se začalo mírně kazit a před další cestou to dokonce vypadalo na příchod bouřky. Rozhodli jsme se vyrazit dál. Letní prudký déšť se nám naštěstí vyhnul a opět v plné síle zasvítilo slunce.

Legendární Zvíkovecký "volej" byl tentokráte jiný. S množstvím vody v korytě a bez protivětru jsme jej spluli v soulodí a pouze s několik směrovými korekcemi. Ta tam byly doby, kdy jsme tu dřeli až se z nás kouřilo.

Ve Zvíkovci nás opustila Tereza a Honza s Petrou. My ostatní jsme mířili dále. Další jez jsme spluli a propusti na Čilé jsme se raději vyhnuli. Tamní vysoký schod s válcem pod ním se nám pranic nelíbil.

V podvečer jsme dorazili k tábořišti ve Skryjích, zašli na pivo a se soumrakem zalezli do spacáků.

Nejhezčí úsek řeky nás čekal v nedělní dopoledne. Vstali jsme opět poměrně brzy a stejně tak jsme vyrazili. K Rozvědčíkovi je to odtud několik kilometrů, ale řeka tu krásně teče a meandruje mezi vysokými skalami, což je pastva pro oko a úleva pro paže. Ve zmíněné restauraci jsme dali oběd a pak už následovala plavba do Roztok u Křivoklátu, kde v tamním kempu bylo sběrné místo půjčovny. My "vlakaři" jsme vyrazili k nádraží a zbytek výpravy odevzdal lodě a následoval cestu ku Praze na palubě osobního automobilu s Medelákovou sestřenkou za volantem.