Trampská osada Minessota

Podrobnosti pátečního dne onoho zimního vandru k Domašínu mi nejsou známy. Ze vzpomínek se vynořuje až v sobotních ranních hodinách. Zcela přesně ale umím určit, kdy jsme ke zmiňovanému vandru vyrazili. Jedním z cílů víkendové výpravy byla oslava mých devatenáctých narozenin, tudíž datum vandru mohu s jistotou určit na poslední dny pracovního volna v lednu roku 1996. Účast byla tentokráte poměrně hojná, na sedadlo pantografické soupravy jsem v pátek odpoledne usedal já spolu s Unkasem, Medelákem, Karlikem, Kóžou a Džardou. Lokalitu samozřejmě nebylo třeba upřesňovat, na počátku zmiňovaného roku hrál seník na Kalamajce nedaleko Vlašimi stále prim. Coby oslavenec jsem byl povinován obstarat i dopravit větší množství lihoviny. Svým závazkům jsem zřejmě dostál, neb i v sobotu ráno bylo z čeho vybírat. Mlhavé vzpomínky mi připomíná jen fotografie, pořízená v pátek večer na nádraží v Domašíně. Silný mráz v tamním kraji, o poznání krutější než v hlavním městě, nás zaskočil a bylo nutno obléknout trochu záložní zimní výbavy. Tolik pátek.

Probuzení do sobotního rána bylo probráním se do dalšího mrazivého dne, který však v dopoledních hodinách s příchozí oblačností polevil, až nakonec teploty vystoupaly k celkem příjemné, odhadované nule. Sedět kolem plápolajícího ohně po celý den se nám příliš nechtělo, proto jsme někdy kolem poledne vyrazili na výpravu směrem na Chotýšany. Kudy? Nevím. Jisté však je, že jsme se objevili v hostinci Na Chotýšce u hlavní silnice z Benešova na Vlašim. Zde jsem poprvé v životě ochutnal devatenácti stupňové pivo, nevím čí výroby, ale nepříliš dobré chuti. Po jednom jsme se všichni vrátili zpět ke klasické desítce. Za soumraku jsme se vydali na další cestu, která ovšem nevedla zpět na Kalamajku. Po silnici jsme zamířili k nádraží v Domašíně a následně k obci, která železniční stanici dala jméno. Tam jsme dorazili poměrně značně utrmácení a k nabrání sil na další cestu zapadli do nejbližší restaurace. Tamní pivo značky "Ježek" nám nevonělo, dali jsme tedy po jednom kousku a opět vyrazili dál. Tentokrát na osvědčené Radošovice.

Od Domašína jsem vyrazil s Medelákem napřed. Těšili jsme se na benešovský "samoser" v oblíbené putyce a ta představa nám vlévala energii do dolních končetin. Kamarády jsme nechali daleko za námi. Při vražedném pochodovém tempu po silnici jsme si nahlas představovali, jak budeme utrmácenému zbytku naší party kynout na pozdrav z útrob vyhřáté restaurace. Daleko za našimi zády přijíždělo naším směrem osobní auto, které však neočekávaně zastavilo v místech, kde jsme tušili zbytek naší party. Když pak projíždělo okolo nás, došel nám důvod jeho náhlého zastavení. Všichni tři byli na jeho palubě! Takže ve finále oni kynuli na pozdrav z vyhřáté hospůdky nám.

Toho večera probíhala v oddělených prostorách hospody nějaká soukromá akce, která se však pomalu chýlila ke konci. A protože místní spory ze silvestra byly již zapomenuty, brzy jsme byli na oslavu čehosi také pozváni. Dvakrát nás pobízet nikdo nemusel. Nakonec z původních asi třiceti lidí tam v době našeho příchodu zbylo z místních asi pět. Krom piva a kořalky tam kolovalo neuvěřitelné množství párků. Uzeniny kdosi nakoupil ve velkém a zřejmě je nikdo nejedl. Byly jich tam ještě dvě plné přepravky, odhadem tak 30 kg. "Tady už to nikdo nejí. Snězte co sníte, zbytek si vemte sebou!" Takže jsme něco zdlábli, větší množství Unkas narval do kapes, odkud pak párky tahal ještě druhý den. Hospodu jsme ten večer opouštěli v opravdu pozdních hodinách, dlouho po zavíračce.

A zbytek vandru opět mizí v temnotě zapomnění.