10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Střípky z Domašína - konec ..... ?

Džarda a Unkas před Domašínským nádražím - ilustrační foto
Je to krásný, borovo-smrkový les. Vlastně se až nechce příliš věřit, že výšina Kalamajky nebyla v minulosti uměle zalesněna, neb tamní polesí je v kontrastu s okolními, standardně smíšenými lesy. Kóta zmíněné výšiny se tyčí 517 metrů nad mořskou hladinou a v blízkém okolí patří k těm nejvyšším. Nádraží Domašín se nachází pod úpatím Kalamajky a k obci, která mu dala jméno, to od něj vzdušnou čarou je dva a půl kilometru. Je proto pravidlem, že místní, pokud ke své přepravě použijí drážní prostředek, vystupují na další zastávce ve Znosimi, odkud to mají domů o polovinu blíže. Domašínské nádraží tak v minulosti sloužilo spíše armádním potřebám, neboť v jeho přilehlém okolí se nacházela poměrně rozlehlá kasárna. V letech 1994-96 byla kasárna již nepoužívána a hlídala je pouze strážní služba. Nádraží tak nejvíce využívali houbaři, neboť tamní lesy bývaly na chutné lesní plody bohaté. Od zmiňovaného nádraží vedla asfaltová lesní silnička k obci Radošovice. Pro zákaz vjezdu nebyla příliš využívána. Posledních několik set metrů stoupání se vinula po úbočí Kalamajky, aby pak blízko vrcholu opět začala pomalu klesat na Radošovice. Jen asi dvě stě metrů za koncem stoupání překonala malé údolíčko a následnou pravotočivou zatáčkou na několik metrů opustila přítmí hustého stromoví.

Malý plácek o rozměrech přibližně 20 x 20 metrů se stal středobodem našich výprav. Po pravé straně silničky stál rozměrný a uvnitř prostorný seník, vystavěný z dřevěných kulatin, ne širších než ruka v předloktí dospělého chlapa. Na vrcholu sedlové střechy byl vysoký skoro tři metry, dlouhý osm a široký čtyři metry. V "naší" době již svému primárnímu účelu nesloužil, neboť byl trvale odemčený a prázdný. Pouze v malém krmelci u jeho zadní stěny se občas objevila pro zvěř potřebná sůl. Podlahu stavby tvořily stejné kulatiny, zajišťující sice suché, ale velmi nepohodlné spaní. Protože byla podlaha kousek nad zemí a nebyla nijak utěsněná, odspodu v zimních měsících táhlo více než od stěn, které také velkou ochranu proti povětrnosti neskýtaly. Nezřídka se stalo, že uvnitř blízko stěn bylo nasněženo. Střecha ovšem izolovala dobře.

K ohništi člověk musel přejít asfaltovou silničku na druhou polovinu nevelkého plácku. Kolem ohně žádné lavičky nebyly, sedávalo se okolo na holé zemi, pouze podle počasí si každý pod sedací svalstvo dával vhodnou podložku. Jedinou výbavou "kempíku" byly klacíky na opékání špekáčků.

Vlastně to nebylo vůbec trampsky idylické místo. Silnička uprostřed kempu nebývá běžnou výbavou trampského místa. Sice nebyla příliš využívána, ale několik aut denně přeci jen projelo a většinou patřilo "zeleným mužíkům". Když jsme nemívali zapálený oheň, tak jsme se při blížícím se zvuku auta maskovali v lese, když exotermická reakce probíhala, útěk do krytu stromoví postrádal smysl. Dlužno dodat, že jsme však s místním mysliveckým sdružením byli v takzvaném tichém sousedství, tudíž jsme byli mlčky tolerováni.

Běžný čundrák by seník využil k pouhému nouzovému přenocování. Pro nás to bylo místo s cenou zlata.

Počátky oné velké vandrovní série nejsou zcela jasné, na rozdíl od jejího konce, který je datovaný velmi přesně. První Domašín se dá sice celkem dobře odhadnout, ale stále zůstává v rozmezí asi čtyřech týdnů. Ale pěkně od začátku.

Psal se rok 1990, když jsme na jaře vystavěli sroubek pod Benickou skalkou poblíž Uhříněvse. Brzy jsme místo nazvali osadou Minessota. Tři roky bylo místo naší trvalou základnou. Pak rozepře s místním usedlíkem a vzdálenost od stále častějších výprav vandrem do Posázaví zavdaly příčinu stavbě nového srubu, tentokrát nad Zlenickým hradem. Ten jsme nazvali Srnčím paloukem. Na konci léta 1993 pak sroubek na Benických skalkách rozebrali místní myslivci. V té době byl "Srnčák" však v plném rozkvětu a příliš nám zkáza prvního srubu nevadila. O to více nás zasáhla likvidace Srnčího palouku lesní správou o velikonocích roku 1994. V plamenech skončilo devadesát procent naší výbavy. Jaro jsme pak trávili v lesích poblíž a hojně využívali přívětivosti hostinského v hotelu Čihák, který nám při nepřízni počasí propůjčoval k nocování i chatky v přilehlém kempu. Ovšem mastňácké spaní nás dlouho nebavilo a bylo načase se porozhlédnout po něčem novém.

Lesy na Kalamajce jsme znali už od dětských let. S naší mámou jsme tam jezdívali pravidelně na houby i na borůvky. Pravděpodobně již z těch dob jsme seník na Kalamajce znali, i když jisté to není. Možné je také objevení seníku při nedatované výpravě s Pictusem, kdy nádraží v Domašíně bylo výchozím bodem pro putování ke Šternberku. O tom vandru mám jen pár útržkovitých vzpomínek, nevím vlastně ani kdy proběhl. Ve hře je ještě třetí varianta. Zamířili jsme tam takzvaně "na blind" a seník objevili při první doložené, byť přesně nedatované výpravě s Unkasem a Medelákem. Tak či onak, první Domašín proběhl někdy mezi květnem a červencem roku 1994.

Uběhly necelé dva roky.

Týden před velikonocemi roku 1996 jsme vyspávali v seníku opilost z předešlé noci, když Grepu probudily hlasy. Venku se bavili dva chlapíci a mezi kládami stěn Grepa viděl, že byli v zeleném. Předmětem jejich hovoru byla údajná plánovaná likvidace seníku. Přirozeně jsme Grepovi nevěřili, když nám onu skutečnost posléze sděloval. A hned o týden později jsme mu museli dát za pravdu.

Velikonoce na jaře onoho roku byly vůbec ve znamení konců. Na ten vandr jsem vyrazil s tím, že ukončím asi měsíc trvající známost s místní slečnou. Tou dobou jsem byl cokoliv jiného, jen ne romantik. A začínat jsem s tím nehodlal. S jejím heslem "po dvou měsících, do té doby nic" jsem se hodlal vypořádat po svém. Sám jsem razil vlastní heslo: "Než čekat až dozrají na zahrádce plody a lézt k nim přes zeď, to raději vyplením zahrádku jinou, zralou a bez oplocení". O velikonoční neděli jsme zamířili vandrem k Domašínu. Po seníku se země slehla. Na hřišti v Radošovicích jsem od místního maníka dostal litrovou flašku broskvové vodky, abych jí prý pohlídal. Hlídal jsem jí po svém. Když se za nějakou chvíli vrátil, obsah láhve již vězel z větší části v mých útrobách a z té menší v trávicím traktu Grepovým. Mohutná série panáků "na odvahu" mě dokonale vypnula a nebýt pomocné ruky zmíněného kamaráda, pravděpodobně bych oblast tamního hřiště nedokázal opustit ani za použití všech čtyř končetin. Ovšem jako póza to zafungovalo skvěle, neb věta "tak si ho raději odveď", směřovaná od oné slečny ke Grepovi, mě ušetřila jednu nepříjemnost.

Byl konec se seníkem i s mým neperspektivním vztahem. Když jsem přijel domů, Unkas právě řešil jakýsi splín. I on měl ten víkend se svou přítelkyní problém. Ten víkend prostě znamenal jednu velkou tečku za minulostí.

K Domašínu jsme se již nevrátili. O několik let později jsme pak tudy několikrát prošli, na pravidelných výpravách ke Šternberku, ale ke spaní na plácku poblíž Kalamajky již nedošlo nikdy.

Následující víkend po velikonocích pak Unkas zamířil "léčit splín" do přírody. Zabodl prst do mapy ke Kácovu, do míst, kde zelená barva dávala tušit poměrně rozsáhlé polesí. Vydal se tam sám. Vystoupil z vlaku ve Vranicích a zamířil do lesů. Netrvalo dlouho a na jednom místě objevil krásný, klasicky trampský srub. "Měsíční údolí", tak se osada jmenovala. Hluboké lesy, potůček hned za srubem, bytelná a dobře zateplená stavba, lavicemi vybavený kempík, to vše lahodilo vandrovnímu oku. Změnili jsme oblast působnosti a vydali se tak vstříc sérii vandrů ke Kácovu. To už je však na další vyprávění, my se vrátíme zpět k Domašínu.

Období Domašína bylo dobou největšího vandrovního rozmachu naší osady. Co do počtu výprav i osob na nich nebylo překonáno předtím, ani nikdy potom. Ještě však jeden primát, pro mnohé zatracovaný, si ono období neslo. Naše vandry se těm klasickým příliš nepodobaly, šlo nám spíše o zábavu. A tu podporovaly uhlovodíkové deriváty v kombinaci s produkty chmele. Někteří z nás na počátku oné éry ještě ani nedovršili zletilosti, to se však po putykách tenkrát ještě příliš neřešilo. Kor když nám to šlo tak hezky "od ruky" a přestože jsme nebyli hlavním hnacím motorem, kšeftům místních hospodských naše přítomnost přála. Ve zkratce by se mnoho vandrů dalo popsat asi takto: V pátek jsme vyrazili z Prahy, navštívili putyku v Uhříněvsi i v Benešově, z Domašína následoval přesun na Kalamajku. Někdy byl náročnější. Kolovaly dovezené zásoby. Soboty bývaly většinou ve znamení výprav do okolí a po večerech pak do oblíbené hospody. Cesty z ní neprobíhaly často jako pochod ke kempu, ale spíše jako nouzový přesun našich tělesných schránek. I se nám stalo, že jsme svoje kamarády ztratili po cestě. Kupříkladu takový Džarda byl na ztrátu sama sebe hotový expert. Koordinace jeho těla ho velmi často poslala mimo cestu, přičemž někdy havaroval hned za jejím okrajem, jindy však nasměroval svoje kroky dál do hloubi lesa. Zpočátku jsme jej hledali, po několika marných pokusech jsme to ale vzdali a ponechali kamaráda svému osudu. Vždy pak cestu na seník opět našel, zpravidla však až v nedělních dopoledních hodinách.

Padlé kamarády jsme přirozeně obdivovali, bavili se na jejich účet a v písních je opěvovali.

Neděle se pak nesly ve znamení odjezdu. Alkoholu se již nikdo nedotýkal. Podařilo se nám pijatiku udržet jako formu zábavy, nikoliv jako potřeby. Do "civilu" si to, alespoň pokud vím, nikdo neodnesl. Ony nás neděle vlastně nikdy příliš nebavily. Jsou tací, kteří návrat z vandru oddalují až na nejzažší možnou chvíli a k domovu zamíří až posledním vlakem, my se nijak nezdržovali a vlakem ku Praze vyráželi již v dopoledních hodinách. Zásoby se schovávaly na další vandr. Tato nedělní tradice nám vydržela do dnešních dní.

Po Domašínské sérii pak spotřeba alkoholu poklesla, i když nikdy nezmizela na úroveň klasických trampů. V pozdějších letech jsme jednou navštívili potlach mého kamaráda a se slzou na víčku sledovali zástup asi padesáti čekatelů na obsah malého sudu piva. Takže se na každého dostalo maximálně jednou. Kolovaly přibližně čtyři placatky s ostřejším nápojem a těžkým kalibrem se stala čutora s půllitrem rumu. To není kritika, každý má svůj styl a náš byl prostě ten, že jsme zmizeli do nejbližšího hostince na svoje pětipívo.

Počet výprav tím směrem už nikdo nikdy nespočítá. Mám-li to nějak odhadnout, vytvořil bych průměr dvou vandrů do měsíce. Někdy jsme třeba dva, nebo dokonce tři víkendy vynechali, jindy naopak vyrazili o všech dnech volna. V období od června 1994 po duben 1996 po odpočtu vandrů směřovaných jinam vychází počet výprav k Domašínu na číslo 40. Návštěvností se Domašín nemůže srovnávat s Benickými skalkami, ale ostatní místa v naší vandrovní kariéře hravě strčí do kapsy.

A to je stav, který již pravděpodobně nedokážu nikdy popsat. Množství vandrů k Domašínu pomalu mizí pod mlhovinou zapomnění. Čas od času se sice vynoří malý střípek nějaké události, ale to jsou již opravdové zlomky. Čím dál větší problém mám i s datováním konkrétních událostí a s probíráním se jimi se vynořují i nesrovnalosti v čase u již popsaných vandrů. Navíc nemám v podstatě nikoho, kdo by mi vypomohl upřesnit detaily, neb dva z hlavních tahounů domašínských vandrů již nejsou mezi námi a Medelák si stěží pamatuje, co bylo před rokem, natož před dvaceti lety. Občas mi vypomůže Grepa, ale i jemu roky pomalu zavírají oponu nad pamětí. Je čas tedy ohlásit konec miniseriálu Střípků z Domašína. Pravděpodobný konec, neb i v rubrice "Příběhy autora" jsem původně předpokládal mnohem nižší výdej informací z útrob vlastní paměti. Při psaní řádků se mi vybavovaly další a další skazky i příběhy z vlastní minulosti, takže nezavírám úplně vrátka i Domašínu, neboť i náhodná událost může poslat světlo na některý z asi dvacítky nepopsaných vandrů.
Nezařazené  |  Autor: Jan Vála   8.12.2016  |  Přečteno: 894x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 8x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 4

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 546065
Přístupů dnes : 99
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 22.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kdy jezdíte do přírody ?

JaroGraf 373
LétoGraf 211
PodzimGraf 209
ZimaGraf 173
CeloročněGraf 304
Když se mi zachceGraf 241
MálokdyGraf 216

Hlasů: 1731

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144