Trampská osada Minessota

Byl poslední den roku 1993, když jsme s Grepou navlékli stařičké odrbané maskáče, vzali batohy na ramena a vyrazili vstříc dalšímu z mnoha vandrů k Srnčímu palouku. Nebyli jsme jedinými z naší party, kdo toho dne mířil do Posázaví, ale staré armádní hadry jsme na sobě měli jen my dva. Krom Pictuse zamířila oslavit konec uplynulého roku pestrá plejáda lidí blízce i vzdáleně spojené s naší tehdy poměrně mladou osadou. V podvečer se v hostinci blízko nádraží v Senohrabech sešla celá parta ve složení Unkase, Moniky, Karlika, další Moniky, Kóži, Jardy, Robika, Medeláka a již zmiňovaného mě (Láva) a Grepy.

Jaká byla tehdy situace v našem "civilním životě"?

Třetím rokem jsem se učil ve studijním oboru na automechanika a protože mi bylo čím dál více jasné, že obsah mé dutiny lebeční mě v dalším životě příliš neuživí, měl to být i poslední učňovský rok mojí předpracovní kariéry. Nadále jsem vlastní obživu musel svěřovat téměř výhradně horním končetinám.

Unkas druhým rokem makal v pozici kuchaře v hotelu Mars na pražském Kubáňském náměstí, kde se poznal se zmiňovanou Monikou.

Jarda se právě vrátil vojenské základní služby a vzápětí poté nastoupil na stejné místo elektrikáře v pražském Kovošrotu, které před jejím absolvováním opustil.

Karlik pracoval prvním rokem na pozici lakýrníka v hostivařském TOSu.

Medelák stále ještě hlídal dokončovanou malešickou spalovnu v pozici vrátného, Grepa makal na stavbě se svým tátou, a Kóža s Robikem ... to už si nepamatuju.

Na poli vandrovním se odehrála jedna významná změna. Na konci roku srub pod Benickou skalkou ležel v troskách, nebo už vůbec neexistoval. Nevím. Tehdy jsme jeho zánik vůbec neřešili, a místo, které nám bylo po tři roky osadou i vandrovním zázemím, jsme opustili bez špetky nostalgie. Naopak srub na Srnčím palouku nad Zlenickým hradem se těšil veliké oblibě a přenesená osada zde fungovala naprosto skvěle. Zatím jsme neměli tušení, že o tři měsíce později budou i jeho dny sečteny a kariéra srubu na Srnčím palouku bude ukončena rukou lesáka. Stane se tak v době, kdy na místě nebude stát ani rok.

Ale to moc předbíhám.

Při četnosti výprav od vlaku ze Senohrab ke srubu na Srnčím palouku samozřejmě nemohla dlouho zůstat bez povšimnutí restaurace hned za nádražím. Zprvu sporadické návštěvy plynule přešly v četnější, až se nakonec staly zcela pravidelné. Popravdě si vlastně vůbec nepamatuji, jak se ona hospoda za nádražní budovou jmenovala. Podle majitelky jsme jí neřekli jinak než "U šéfky". K Šéfce jsme mířili i onen poslední večer v roce 1993.

Jak jsem již zmiňoval, vandrem jsme k silvestrovské zábavě mířili jen ve dvou. Unkas s Monikou přijeli autem a chystali se nad restaurací v pronajatém pokoji i přenocovat. Také Medelák nepohrdl nabídkou spánku na stejném místě. Zbytek party přijel buď autem, nebo s námi, ovšem v civilu, mířil vlakem.

Na takové silvestrovské akci mnoho k popisování obvykle není. A ani teď by nebylo, kdyby nedošlo k jisté akci, jenž měla za následek menší vandrovní komplikaci.

Nedlouho po půlnoci Grepa "hodil umakart". Tak se dle naší terminologie nazýval stav, při kterém dotyčný vlivem větší spotřeby alkoholických nápojů nezvládne absorbovat jejich vliv a položí čelo na umakartový stůl. Jinak řečeno usne. U Grepy nikterak neobvyklý jev jsme se nyní rozhodli vyřešit jeho přivedením mezi nás bdělé, neboť předčasným spánkem se znehodnocovala celovečerní investice. Dle slov Unkase to byly "za chlast vyhozený prachy, když ho nenechá působit". Než se jej však kdokoliv pokusil probrat standardní cestou, k vykonání buzení se přihlásil Jarda, za pomoci specifického přípravku. "Drbací prášek", tak se ta blbost jmenovala. Kdysi v Praze existoval jakýsi obchůdek s kanadskými žertíky, kde se daly sehnat prdící polštářky, chilli-žvýkačky s vůní peprmintu a podobné přípravky. Drbací prášek měl dle návodu na pokožce vyvolat silnou svědivou reakci již při podání jeho pouhé špetky, což bylo asi desetinásobně méně, než byl obsah pytlíku.

Během okamžiku jej Grepa "vyfasoval" za krk celý!

Hospoda rázem ztichla a všichni jsme napjatě očekávali jeho reakci, ze které se všichni náležitě pobavíme, ovšem samozřejmě bez postiženého. Takových deset, možná patnáct vteřin, jsme nedočkavě zírali a nic se nedělo. Pak náhle Grepa vstal, označil nás všechny za mužské pohlavní orgány, popadl batoh a zmizel z hospody. Pobavení na jeho účet se nekonalo. Dokonale nás tím setřel, utřel nás, nebo jak se říká, vypálil nám rybník.

Nějakou dobu jsme pak očekávali, že se Grepa objeví zpět ve dveřích restaurace, když se ale zhruba půl hodinky nikdo neukazoval, vydali jsme se jej s Unkasem hledat. Ovšem na zahrádce před hospodou, na nádraží, ani v blízkém okolí jsme jej nenalezli. Kam zmizel, jsme zkrátka nevěděli. Pouze jsme tušili, že by se mohl vydat na srub, ovšem nikdo nevěřil, že by to ve svém stavu mohl zvládnout.

Tak jsem tedy hodil batoh na záda a vydal se za ním. Odmítl jsem nabídku nocování v pokoji nad hospodou a udělal jsem dle slov Medeláka dobře. Neboť on jí přijal a celou noc se nevyspal, protože Unkas byl s Monikou teprve krátce a načatou noc hodlali ještě využít i jinak. Grepa byl můj vandrovní souputník a když jsme na čundr vyrazili ve dvou, tak se z něj i ve dvou vrátíme. Poodmítal jsem tedy i další nabídky nocování v Říčanech i Uhříněvsi a vydal se vstříc noci.

Musím přiznat, že po cestě jsem nejednou litoval svého rozhodnutí. Cesta přes osvětlené Senohraby byla dobrá, ale temný hvozd nad hotelem Hrušov mi příliš nepřidal. Byla to vlastně moje první cesta nočním lesem o samotě. A upřímně, nebylo mi úplně ideálně. Ve více lidech se to lépe táhne, ale když člověk šlape temným lesem a slyší každé šustnutí v okolí, je to napoprvé trochu náročnější. Později jsem několikrát putoval nocí sám a dokonce ani téměř srážka se srnkou mě od dalších podobných akcí neodradila. První noc v roce 1994 mě ale naháněla mráz po zádech. Ten byl umocněný i faktem, že monočlánky v mojí svítilně již mnoho energie nevydávaly a žárovka tak pouze mžourala. Přeci jen, kupovat baterie znamenalo dát si o tři piva na čundru méně. Tato "politika" mě teď hnala lesem zcela potmě.

Naštěstí jsem cestu dokonale znal. Od Hrušova jsem vystoupal po modré značce na hřeben kopce nad Sázavou, odbočil na lesní cestu doprava a mířil k Zlenickému hradu. Na jednom křížení lesních cest jsem odbočil doprava, po chvíli prošel Srnčím paloukem, který vlastně mýtinou nikdy nebyl, prodral se sotva znatelnou pěšinkou skrze mladou smrčinu a už se proti mě rýsovala silueta srubu. Bez známek světla.

Vzal jsem za dveře a slabý kužel pohasínajícího světla namířil do útrob srubu. Grepa ležel na spodní palandě a tiše chrápal. Byla to úleva!!

Ustlal jsem si na vrchní palandě, aniž bych kamaráda poměrně silným hlomozem probudil.

Probrali jsme se někdy před polednem a vyrazili nejprve na Baštírnu, kam slíbil dorazit Unkas s Monikou a Medelákem. Nikoho jsme tu nenalezli, proto jsme zamířili zpět k Senohrabům. Odtud pak vlakem domů.

Touto silvestrovskou výpravou jsme započali menší sérii vandrovních oslav příchodů Nového roku. Ty dva další jsme pak vítali na Domašíně, příchod roku 97 pak na bunkru nad Dubou. O dva roky později jsme pak zavítali na jiný bunkr poblíž stejnojmenného města a naposledy jsme vandrem zamířili do Hýskova. To bylo na přelomu tisíciletí. Od té doby jsme na vandry na Silvestra nejezdili.

Reakci na drbací prášek jsme se nikdy nedozvěděli, neboť jsme neměli možnost jí sledovat a ani Grepa si na účinky nepamatuje.