O pestrosti naší vandrovní stravy v první polovině devadesátých let nemohla být řeč. Ve většině případů obsahovala polovinu chleba, jednu nebo dvě konzervy paštiky, nějakou polívku v pytlíku a dvě větší konzervy, zpravidla obsahující luncheonmeat a vepřové maso ve vlastní šťávě. Jen málokdy jsme si přilepšili změnou obsahu a téměř nikdy navýšením dávek. Raději jsme po místních špeluňkách a putykách občas k pivu zobli nakládaných utopenců, gothajských salámů nebo tlačenek s cibulí, případně ohřátých párků pochybné kvality. Více jídel hospůdky nenabízely, tedy alespoň ne ty, které jsme navštěvovali. Terno bylo, když jsme narazili na guláš. Moderní "výsmažovny", v podobě, jaké je známe dnes, tehdy buď vůbec neexistovaly, nebo si na jejich přítomnost nepamatuju. A popravdě, tehdy bychom se podobnému podniku zřejmě vyhnuli obloukem, neb by jsme jistě preferovali dobré pivko s utopencem, rumem, cigárkem a společností štamgastů, než smaženou stravu s jedním pivem a hordou na řízek s hranolkami a kečupem nadržených dětí za prdelí.
Zkrátka, jídlo bývalo pro nás na jednom z posledních míst vandrovních priorit.
Tuto skutečnost se rozhodl jednorázově změnit Jarda, tuším někdy na počátku jara roku 1995. Krátce před odjezdem na jeden z mnoha vandrů směřovaných k Domašínu oznámil úmysl přilepšit naší chudou stravu. Složení onoho příspěvku mi po letech již zůstává utajeno. Pravděpodobně naložil několik plátků krkovičky do koření a oleje. Ovšem bezpečně si pamatuju brambory. U seníku na Kalamajce je přes sobotním obědem nakrájel na silnější nudličky a vložil do improvizovaného fritovacího hrnce, který byl tvořen objemným kotlíkem. Pro tento případ sebou přivezl i flašku se stolním olejem. Byly z toho nejlepší hranolky, jaké jsem kdy jedl. Buď byly na ohýnku opravdu vynikající, nebo na jejich chuti hrála podstatnou roli jejich neobvyklost. Nevím. Každopádně mi Domašínské hranolky utkvěly v paměti jako jedna ze dvou událostí onoho vandru.
Ta druhá se týkala romadúrů. Unkas tři kousky této pochutiny "pěstoval" na topení ve sklenici už nějaký den nazpátek. Podařilo se mu je nechat uzrát k dokonalosti, o čemž svědčila nejen příkladná měkkost sýrů, ale i výrazná vonná esence, která si cestičku nalezla i přes zavíčkované hrdlo sklenice. Pochoutku Unkas rozhodl přibalit na zmiňovaný vandr. Pečlivě je zabalil do igelitového sáčku a ukryl do útrob uesky. Určeny byly k sobotní snídani, z nějakého důvodu jsme na ně ale zapomněli.
Na ukrytý poklad jsme si rozpomněli až v neděli dopoledne, ve vlaku z Domašína směrem k Benešovu. Protože bylo zrání sýrů již téměř za zenitem a do příštího vandru by v poživatelném stavu nevydržely, přistoupili jsme k jejich okamžité konzumaci. Velmi brzy se jejich zápach roznesl celým přípojným vozem motorové soupravy. V Postupicích z předního vozu přešla do našeho naše známá průvodčí. Na lince jsme tou dobou byli již štamgasti a s "paní štíplístkovou" jsme si pomalu tykali.
"Teda kucí, to je strašnej smrad! Až to dojíte, otevřete okna a vyvětrejte to tu. A ty papíry z nich vyhoďte ven!" prohlásila průvodčí s tím, že máme raději dovnitř vpustit venkovní zimu, než aby nasákl vagón smradem zcela nehorázným.
Ďábelský plán se zrodil v hlavě mojí! Větrat? Naopak! Ať co nejvíce lidí pozná, zač je toho romadúr!
Obaly od sýrů neputovaly z oken ven, ale mířily do výduchu teplovzdušného topení. Za bytelnou mřížkou byly dokonale skryty a teplý vzduch od bufíku rozháněl smrad po celém vagónu.
V takové situaci jsme vystoupili v Benešově na nádraží.
O dva týdny později jsme ve stejné sestavě mířili v pátek opět k Domašínu a na večerním spoji opět potkali zmiňovanou průvodčí. Ta nám sdělila, že zápach z naší snídaně se vagónem linul ještě týden. Osobně hledala jeho zdroj, nevěřila nám a hledala, kam jsme papíry od sýrů schovali. Osobně prohledala odpadkový koš, zkoumala sedačky odspodu, zkrátka prolezla celý vagón, ale za mřížku ventilace se nepodívala. A máme prý štěstí, že jsme to nikde neschovali
No, pokud vagón již neprošel rekonstrukcí, možná tam obaly od našich romadúrů jezdí dodnes.
Byl to takový počáteční pokus o zahájení tradičních gastrovandrů, tedy čundrů, na kterých si oproti ostatním dopřejeme co hrdlo ráčí oblíbených pokrmů. Tradice však nevydržela dlouho. O tom příště.
596
