Je tomu deset let, v první polovině června roku 2008, kdy jsem pravou nohou vykročil po strastiplné vodní cestě po Berounce z plastové kánoe na pevnou půdu v Roztokách u Křivoklátu, a přísahal si přitom, že podobnou vodáckou výpravu absolvovat již nikdy nebudu a po zbytek života zůstanu suchozemským tvorem. Leč bolest rukou ustoupila, šrámy se zacelily, a má mysl postupně opustila radikální protivodáckou rétoriku. Přesto to trvalo několik dalších let, než jsem se pokusil zorganizovat další výpravu po některém z vodních toků, odvádějících vodu z kotliny i hor českých do severních moří. Protože jsem se vždy rád vracel na stará známá místa, Berounka pro plánovanou akci byla pro mně prioritou. Zkusmo jsem tedy nadhodil plán a brzy se mi dostavila kladná zpětná reakce. Psal se tedy rok 2014 a na zmiňovanou řeku jsme vyráželi s pádlem v ruce podruhé. Napřesrok se situace opakovala a pomalu se z vodního putování stala tradice. Když už jsme zvažovali nad změnou prostředí, sucho toho roku nás zahnalo zpět na Berounku, která má vody vždy tak nějak na splutí. Za těch několik let jí známe téměř dokonale.
Přestože je "tak stejná", každým rokem míváme nové pojmenování zásadních míst na jejím toku. Obvykle je totiž pojmenováváme podle toho, kdo se kde s lodí převrátil, potopil, či z ní vypadl. Máme tak Jardův, Medelákův a Bludiho jez, Čundrboyův přístav, Medelákovu a Tomášovu peřej, mojí klidnou vodu a po letošním roce i zátočinu. Letos jsme také pojmenovali další dva jezy, ale o tom bude ještě zmínka.
Letošní akce se vůbec nevyvíjela dobře. Zprvu vysoká plánovaná účast dostala vážnou trhlinu poté, co jsem v březnu šoupnul s termínem o týden proto, aby nejmenovaný kamarád mohl vyrazit také, přičemž mi to pak odpískal týden před odjezdem. Druhý termín se ocitl v kolizi několika dalším a ve finále nakonec i Medelákovi. Takže naše řady postupně řídly a z naší pravidelné sestavy jsme v zastoupení "Husákových dětí" nakonec skončili ve dvou. Akce se stala oblíbenou zejména pro mladší generaci a postupně jsme měli zapůjčeny dvě dítka, přičemž další dvě pak přislíbily účast i s tatíkem, naším dlouholetým kamarádem z práce. Sestavu uzavíral coby zástupce té střední generace Tomáš.
Popravdě napsáno, byl jsem v silném pokušení akci odpískat ještě týden před odjezdem. Nebo jí alespoň radikálně přeplánovat do vodní podoby našeho klasického čundru z první poloviny devadesátých let. To by obnášelo vyrazit jen s Grepou, ve čtvrtek večer se ponořit pod clonu lihoviny a vystřízlivět o tři dny později a 62 kilometrů dále po proudu. Týden před odjezdem se pak ale ozvala Žofie s Jetym, čímž jsem definitivně opustil jiné plány a vrátil se zpět k tomu původnímu. Naše řady se tak rozrostly o dva zástupce "naší generace".
Ty tam jsou doby, kdy jsme k podobným akcím vyráželi s celtou, dekovým spacákem a dvěma litry rumu. Naše novodobá vodácká tradice se nesla v mastňáckém stylu a ani tento rok neměl být výjimkou. Koneckonců omladina opačného pohlaví potřebuje jisté tepelné zabezpečení, aby v pozdějších letech mohla reprodukovat národ střední Evropy. V minulých letech potřebné vybavení vždy dovážel autem Medelák, tentokrát ze hry vypadl a větší množství věcí jsme museli odvézt k vodě my. Což byla poměrně významná komplikace a do poslední chvíle jsem koketoval s myšlenkou, že každý si svůj "domeček" ponese na zádech sám. Když se ale většina věcí u nás sešla, tu hromadu bylo zkrátka nutné do Chrástu dopravit autem. A také jí odvézt z Roztok zpátky.
Tohoto úkolu jsem se zhostil s Grepou a Tomášem. Dvěma auty zamíříme do Roztok, tam jedno zanecháme, druhým odvezeme do Chrástu věci, já se vrátím do Prahy a s omladinou, Štěpánem a Žofií s Jeťákem k Plzni zamíříme vlakem. Tak zněl plán.
Samozřejmě se čtvrteční poledne neslo ve znamení dopravních kolon. Když silničář na periférii města kopne do asfaltu, pro jistotu rozkope i případnou objízdnou trasu. A když zbude "šušeň" (rozuměj peníz), rozkope to tam, kde se nejvíce kumulují auta ve snaze problematická místa objet. Zabředli jsme tedy do kolon a poté, co se z nich vymanili, velmi rychlou jízdou jsme zamířili k Roztokám. Tam jsme zanechali Grepovo auto a na palubě mého pak už bez větších zdržení dorazili i do Chrástu. Grepa s Tomášem zůstali na místě a já se vydal zpět na Prahu. Rychlý kafe, dorazily holky, a už jsme mířili ke Smíchovu. Tam vyčkávala Žofie a u místního stánku Jeťák. Štěpán se dvěma dcerkami dorazil na palubě rychlíku o pár minut později. O hodinu později jsme v Rokycanech vyčkávali na příjezd dalšího vlaku. Bohužel místní nádražní restaurace podlehla evropské cigaretové buzeraci a proto jsme do zastávkového osobáku nasedali nasucho.
V kempu na nás čekalo několik piv a pak dole na louce oheň s množstvím rumu. Koneckonců jsme posledně zmiňované pochutiny měli více než dostatek.
Standardní brzké vstávání, následované dlouhým balením. Každoroční kolorit
Takže když jsme usedali do lodí, bylo něco po desáté dopolední. Na cestu nám svítilo sluníčko.
Jeťák s Žofií byli jasný, já sedal do lodi s Tomášem, Grepa s jednou dcerkou a Štěpán s druhou, Terka vedla poslední s háčkem Adélkou. Zastávka u Valentovského mlýna na doplnění tekutin a pak dalších několik kilometrů pomalu tekoucí řekou. Další jez hned pojmenoval Grepa a ten další pak Štěpán. Hned dva zářezy na pažbě a dvě jména dosud nepojmenovaných jezů, to byl celkem úspěch
Pravdou ovšem je, že Grepovi bylo na nesjízdném jezu k cvaknutí pomoženo. Modří už vědí
Počasí se během dne postupně kazilo a před Liblínem jsme před sebou tlačili pořádnou bouřku. Několik blesků prořízlo temná mračna, ale ta postupně ustupovala a k zemi nespadla ani kapka. Zastávka na Kobylce a pak už jen krátký úsek rychlé řeky nás dělil od tradičního tábořiště pod Střelnicí. Tam nás čekalo překvapení. Každoročně téměř prázdný kemp, který býval vzorem klidu oproti ostatním v okolí, byl tentokrát narvaný k prasknutí. Stanů byly plné obě louky a i u nás dole u řeky začaly v podvečer přibývat další. Na pivo jsme čekali ve frontě, někdy i poměrně dlouhé.
Další noc proběhla pod širým nebem s hvězdami nad hlavou. V sobotu jsme vyplouvali poměrně brzy a vyhnuli se tak davům, které se chystaly na řeku za námi. Obávaný Jardův jez jsme zdolali bez újmy a brzy poté stanuli před tradiční zastávkou na Rybárně. Dvě pivka a jelo se dál. Odtud řeka pokračuje rychlým proudem ke Krašovu, se dvěma mělčinami. Na jedné jsme zastavili ke koupání, plánovanému. Na té další došlo ke koupání neplánovanému. A ústřední roli jsem v tom hrál já.
Došel rum! Tedy ten, co ležel pod mýma nohama v lodi. Jedna flaška se nacházela v sudu. Zajel jsem tedy ke břehu, Tomáš vystoupil, já sud otevřel, vyňal z něj lihovinu, odzátkoval jí, polkl a podal jí dále. A jak jsem se naklonil, už jsem se válel. Na rovné vodě v zátočině by to nebyl žádný problém, kdyby nebyl otevřený ten sud!! Takže když jsme společnými silami převraceli loď nazpátek, připlavaly ke mě nejdříve doklady, následované mobilem. Prvně jmenované přežily, telefonní aparát to vydýchal jen do večera a poté se navždy umlčel. Takže to byl nejdražší panák rumu za mou vodáckou i vandrovní kariéru. Vylil jsem vodu ze spacáku i ze sudu a pokračovali jsme dále.
Následovala opět tradiční zastávka U Mloka a pak krátká stojatá voda k dalšímu jezu. I ten jsme bez problémů sjeli. V momentě, kdy jsme odpíchli na rychlejší vodu pod jezem to přišlo. Zpoza vysokého kopce na pravém břehu řeky se vyvalil těžký černý mrak a začal slejvák, jaký jsem už dlouho nezažil. Aby toho nebylo málo, vzápětí přišly kroupy. Do holých zad, žádná slast, řeknu vám. Holky se pokusily ze sudů vyndat pláštěnky, než se jim to podařilo, měly útroby jinak voděodolných nádob nacucané vodou. Bouřka se asi za deset minut přehnala, ale vrátila se asi o půl hodinky později, to zrovna když jsme překonávali pověstný Zvíkovecký volej. Tentokrát už naštěstí bez krup, ale déšť byl vydatný a dlouhý. Pokoušeli jsme se schovávat pod stromy, ale nebylo to nic platné. Když jsme dojeli na Zvíkovec, v lodích stálo několik centimetrů vody. A pršet nepřestávalo. Zapadli jsme do místní hospody.
Asi po hodině se déšť zmírnil, když jsme však znovu chtěli nasednout do lodí, znovu se vrátil. Navíc na údolí se táhla další mračna a jeden úplně černý stál nad řekou přímo před námi. Ani předpověď přes elektronické přístroje nevěstila nic dobrého, přestat pršet nad Berounkou mělo až nad ránem a jen na několik málo hodin.
Zkrátka se to úplně posralo. Copak my, rumu jsme měli ještě nadbytek, prostě bychom požili a přečkali nečas buď na místě, nebo někde poblíž. Holky však měly promáčené věci a Adéla se viditelně klepala zimou. Ukončit to dřív, to bylo to poslední, co se mi chtělo. Ale riskovat průser u rodičů, to bylo něco i nad jinak Grepovo ocelové nervy, a v neposlední řadě i na moje.
Dokud tedy fungoval mobil, zavolali jsme na záchranné číslo. Než k nám odvoz dorazil, odevzdali jsme lodě v tamní pobočce půjčovny. Příjezd dvou aut pak byl tečkou za další Berounkou, tentokrát s označením 2018.
920