Je to běžný jev v komunitách, partách lidí i v širokém jazykovém měřítku. Velmi pravděpodobně to stejně funguje i ve většině světových jazyků. Zjednodušování výslovných výrazů, spojování, komolení a vynechávání částí slov. Vznikají tak výrazy nové, některé zlidoví, jiné zaniknou, další pak používají jen určité party lidí. Řeč je o hantýrce. Ani naší Minessotě se nevyhnula. Postupem let vznikla celá řada výrazů, kterým by nezasvěcený asi jen těžko rozuměl. Některé se objevily zcela náhodně, jiné plánovitě. Důvody k některým námi používaným výrazům jsou někdy bizarní, jindy logické. V následujících řádcích se s Vámi o některé podělím a popíšu, co znamenají. Pokud je mi u nich známo, zkusím odpovědět na otázku jak vznikly a kdo je jejich autorem.
Bejkr - Obyčejná dřevěná vařečka. Autor neznámý, pravděpodobně Unkas.
Původ tohoto výrazu tkví ve filmu Hodný Zlý a Ošklivý. V našem oblíbeném filmu je na začátku scénka, kdy lovec lidí vstoupí do domu k chlapíkovi, kterého má oddělat. Ten sedí u stolu a připravuje si do talíře fazole. Pistolník si přisedne naproti ke stolu a za upřeného pohledu na svou oběť naloží sobě také porci jídla. Oba pak do sebe ládují jakousi fazolovou kejdu. Porce nabírají dřevěnými vařečkami. Asi po minutě se budoucí oběť zeptá pistolníka ... "Jste od Bejkra?"
Protože fazolový konzervovaný pokrm byl nejčastější potravou na našich vandrech, občas jsme podobný výraz při jídle k sobě prohodili. První zapamatované použití scénky proběhlo v roce 1995 na Domašíně, kdy Unkas se při požívání fazolí na mě dlouze upřeně zahleděl a stejně jako ve filmu pronesl onu větu. Záhy zlidověla. Postupně jsme "bagry" (hliníkové lžíce) vyměnili za dřevěné vařečky. Sice jejich používání nemělo dlouhého trvání, přeci jen praktičnost obyčejné lžíce je proti vařečce nesporná, ale Unkas "bejkra" používal stále. Vařečka po něm nám zůstala, stále jí využíváme k míchání fazolových směsí a dodnes jí nazýváme Bejkr.
Unkastrol - Unkasův kotlík. Autor výrazu: Jarda
Vysvětlení pojmu je tentokrát logické. Slovní spojení Unkas a kastrol. Nebyl tak nazýván každý kotlík, který kdy někdo držel v ruce, ale jen ten Unkasův. Byl totiž v určitých směrech specifický a jedinečný, přitom byl výrobně zcela standardní. Změnily jej roky používání. Na vnější straně stěny lemovala silná vrstva napálenin z ohňů, která jen letmým dotekem barvila vše načerno. Vnitřní stěny byly ovšem zajímavější. Majitel se pečlivě staral, aby nikdy zblízka nepoznaly saponát. Byla taková jeho zásada, že vandrovní kotlík se myje jen vodou a potočním pískem. Protože však potůčků bylo v okolí našich výprav pomálu a voda bývala kriticky nedostatkovým zbožím, jistě si lze dobře představit, jak to uvnitř kotlíku někdy vypadalo. Stávalo se, že se proto potraviny uvnitř míchaly, oběd putoval do zbytků od snídaně a v grogu někdy plavaly zbytky z masové konzervy (odtud vznikl výraz "vepřový grog"). Do stěn byly zažrané zbytky čehosi, co kdysi bývalo jídlem. V kombinaci s deformacemi samotného skeletu šlo o unikát, který Jarda jednoho dne nazval Unkastrolem.
Do dnešních dní se kotlík nedochoval. Zůstal u Unkasovo tehdejší přítelkyně a ta jej s největší pravděpodobností v roce 1997 vyhodila.
Obouruč - Malé příruční zavazadlo, malá polní, torna, žracák. Autor výrazu: neznámý. Doba vzniku: cca. 1994
Opět jedna z věcí ve vlastnictví Unkase. Jednalo se o armádní chlebník s popruhem přes rameno. Výrobce i určení pro jakou armádu byl vyroben, se mi ani po mnoha pokusech dodnes nepodařilo zjistit. Ani přítel Google mně nedokázal dovést do cíle. Dokonce si myslím, jestli se nejednalo o nějakou malosériovou, nebo dokonce kusovou výrobu.
Oproti mnoha svým "kolegům" byl Obouruč situovaný na výšku. Přibližně 30 cm vysoký, 20 cm široký a 10 cm tlustý. Vyroben byl ze silné, temně hnědé jutoviny (barva stolice člověka s kvalitním zažíváním) a zapínání se dělo pomocí D-kroužků a tkalounu.
A jak přišel ke svému přízvisku? Poměrně jednoduše. Do jeho útrob se na stojáka vešly dvě litrové lahve s lihovinou, a to tak, že jejich hrdla jen nepatrně vyčnívala po obou stranách horního poklopu. Ten tedy v případě "použití" nebylo nutno otvírat. Stačilo otevřít jednu ze zátek, uchopit batoh oběma rukama, zdvihnout jej k ústům, naklopit shora a vzápětí mlsat destilát. Obsah obou lahví se většinou lišil, ovšem zpravidla jen podle výrobce pálenky. Člověk si mohl vybrat, kterou zátku otevře. Zpočátku obsahoval Obouruč Mixelu nebo Peach-vodku, později Peprmintku, která byla rychle nahrazena rumem. Ten byl obsahem nejčastějším.
Ani Obouruč se nám nedochoval. Potkal jej stejný osud jako Unkastrol. Třeba se mi někdy podaří batoh identifikovat, možní i sehnat, a obnovit jeho bývalou slávu. Možná.
Položit past - vykonat velkou potřebu v přírodě. Autorem jsem já (Láva). Vznik: 6.července 1993 na Chudém hrádku (Kokořínsko).
Toho dne mě v brzkých ranních hodinách vyhnal ze spacáku tlak v břiše, charakteristické znamení, že tělo se chce standardní cestou zbavit nadbytečných potravin. Popadl jsem tedy PANAPR (papír na prdel) a vydal se do okolí zříceniny Chudého hrádku. Zamířil jsem východním směrem, tam, kam turistická stezka nevedla. Přeci jen není zrovna příjemné být při oné činnosti překvapen nějakým brzkým ranním turistou. Terén je v těch místech značně členitý, na jedné straně skály do údolí, na druhé pak pole. Mezi nimi jen úzký pás stromoví. Byl jsem hnán stále větším tlakem v útrobách dutiny břišní a nebylo mnoho času na hledání optimálně líbivého místa. Nakonec jsem se zrychleně usadil na jedno z mála rovných místeček. Shodou okolností to byla menší pěšinka vinoucí se od hradu, patrně vyšlapaná lesní zvěří. Jak jsem si užíval značně úlevného pocitu, napadla mě ďábelská myšlenka. Zpravidla takový "produkt" v přírodě charakterizují kousky toaletního papíru, roztroušené v blízkém okolí. Náhodně kolemjdoucí člověk je tedy většinou včas varován a dá si větší pozor, aby jeho dolní končetina nešlápla do toho, do čeho nechce. A já se právě rozhodl ono varování eliminovat. Toaletní papír jsem tedy zamaskoval pod listí. Případný návštěvník od východu měl tedy vyšší šanci, že do toho šlápne. Byl jsem spokojen! Brzy po mém návratu však Píba zamířil se stejnou potřebou tím samým směrem. "Bacha, položil jsem tam past", varoval jsem jej, neboť nebylo v zájmu, aby se s ní potkal právě on.
Výraz "položit past" zlidověl. Nutno dodat že pouze ten výraz, nikoliv samotné "pokládání hromádek na cestičky". Velmi brzy pak zlidověl i výraz "jít na porcelán", znamenající vykonání velké potřeby na klasickém porcelánovém záchodě, zpravidla v putyce. Venku tedy pokládáme pasti a v hospodách sedíme na porcelánu
Nefár - izolace pod beton nebo asfalt. Autor: Karlik, zdroj Medelák. Vznik: Na přelomu let 1992-93.
Zima roku 1992 byla poměrně mrazivá. Výstavba srubu na Benických skalkách v létě toho roku probíhala rychleji, než zvládaly naše logistické možnosti. V okolí srubu již dávno došlo kvalitní stavební dřevo a jeho stěny jsme sbíjeli z čím dál menších kulatinek. Stále tenčí stěny už samy o sobě nezaručovaly přílišnou tepelnou izolaci. Obvyklé pobíjení stěn zevnitř dekami již také dostávalo trhlin, kvalitní deky jsme neměli, byly drahé a nikomu se je kupovat nechtělo. A ty tenké také zimní chlad venku neudržely. Docházelo tak k paradoxní situaci, kdy "topit více" v kamnech znamenalo méně tepelného komfortu kolem. Kamna totiž odsávala vzduch z interiéru a protože nic moc nebránilo jeho průniku zvenčí dovnitř skrze stěny, byly tím vyřazeny průduchy pro čerstvý vzduch pro kamna vedle skály, které jsme pro tento účel vyrobili. Ve srubu byla i přes plný provoz kamen značky Petra zima. Hledali jsme řešení a nabídl nám jej Medelák.
Tou dobou se živil coby noční vrátný na staveništi Malešické spalovny. Stavbaři tam dle jeho slov zanechali na skládce jakési role vatelínu. Mělo to fungovat jako tepelná izolace, buď pod asfalt, pod beton, pod střešní krytinu, nebo pod něco takového. Přesné určení nikdo nevěděl. Když jsme o dva týdny později dvě role na srub po noční akci přinesli, prohlásil Karlik, že jde o nefy-vatu. Okamžitě jsme jí nazvali "nefárem". Ten zateplil srub téměř k dokonalosti a o půl roku později pak sroubek pod Srnčím paloukem k dokonalosti úplné. Protože šlo o vatelín o šíři přes půl centimetru, jeho tepelné vlastnosti byly výtečné.
A ani v tomto případě výraz Nefyvata Google nezná. Od té doby jsem se s nefárem ve srubech nesetkal a vlastně nevím, k čemu ona tepelná izolace měla fungovat a jak se jmenovala.
Co znamenalo "jít Vietnam", vzít na sebe Šajeňák, upadnout v Bé-stav, uvařit asfalt, hodit umakart, překonat nadhajzlovou rychlost, hrábnout do Unkasovky, dát někomu hoprdoks, stát se perkinzem, makat jako hopsnhelfr a položit boa? A jak se vytvářely i další výrazy? To se dočtete v dalším pokračování naší Hantýrky.
627
