10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl devadesátý sedmý - souboj s východem

Zdroj http://prahamhd.vhd.cz

<<< Předchozí dílDíl devadesátý šestý - na trase ...

Sobotní ranní směny bývají na autobuse nejklidnějšími šichtami. Sice začínají obvykle před čtvrtou hodinou ranní, a to se nikomu nechce vstávat, ale dopoledne většinou celkem rychle uteče a po obědě jde už člověk domů. Parádní práce za sobotní příplatek. Když se stavěly Nové Pitkovice, bývalo před osmou hodinou ranní před zastávkou u metra na Hájích rušno. Spoj naší linky jezdil pouze jednou za hodinu a byl jediným, který oblast obsluhoval. Pro místní to asi stačilo, ale na nápor stavebníků byla jedna Karosa jedoucí po hodině zkrátka málo. Na chodníku se tísnil obrovský dav, čítající rozhodně přes sto hlav. Byla to kombinace archeologů a stavebních dělníků, přičemž zástupci těch zednických profesí byli většinou lidé z východních států. Několik z nich jsem i poměrně dobře znal, neb tudy jezdívali ještě před zmiňovanou výstavbou, pracujíce přitom na jiných místech východní periférie Prahy. Zastavoval jsem jim mimo zastávky, čímž jsem jim ušetřil mnoho kroků a obdržel za to mnoho lahvových dvanáctistupňových piv od plzeňského výrobce. Teď jich bylo mnohonásobně více a na první pohled bylo jasné, že se všichni do útrob autobusu nevejdou. Teď bylo na mě, jak moc nechám interiér Karosy zaplnit.

Zhruba osm lidí pak stálo i před přední žlutou čárou, tedy v místech, které jsou určena pro výhled vpravo. Pro cestující je zde za jízdy zákaz stání. Mě se dva z nich dokonce vmáčkli na přední palubku. Mnoho chlapů stálo mezi sedačkami, sedávali si i na klíně. Karosérie vozu se prohýbala a zlověstně praskala, ale zhruba po minutě přeskládávání lidských postav uvnitř nakonec nezůstal nikdo na nástupním ostrůvku. Zmáčkl jsem ovládací tlačítka dveří a ta se se sykotem začala zavírat. Leč ani na několikátý pokus se žádné z křídel obou zadních dveří nedovřelo a nezajistilo. Co teď? Skrze dav u předních dveří jsem se vymotal ven a u těch zadních jsem odpojil omezovače tlaku. Tím dveře ztratily bezpečnostní funkci, která je při vyšším odporu opětovně automaticky otevře.

Křídla obou zadních dveří se tedy nedovírala úplně, ale aspoň ovládací vzduch tlačil na dav uvnitř. Mechanické zámky však stále ne a ne zapadnout. Stál jsem před rozhodnutím. Buď alespoň deset lidí opět vysadit, nebo s rizikem vyrazit. Dveře sice přivíraly, ale hmotnost a setrvačnost v podstatě kompaktního davu uvnitř by je v levotočivé zatáčce lehce rozrazila.

"Tak se tam vzadu hlavně pořádně držte, jo?" Houkl jsem dozadu, zařadil jedničku a vyrazil.

Hned po sto metrech přišel malý kruhový objezd. To znamenalo, že při ostré zatáčce bude na lidi působit významná odstředivá síla. Na jeho hranici jsem tedy úplně zastavil, znovu zařadil první rychlostní stupeň a na volnoběžné otáčky motoru začal do kruhového objezdu najíždět, poté, co mě na něj pustil chlapík ve stařičké Felícii. To se ovšem pranic nelíbilo ještě staršímu koncernovému vozu, jehož příjezd charakterizovala vysoká rychlost a temné dunění z útrob interiéru. Svým krokem čtyřčlennou posádku Golfu vytočil šofér Felície do otáček, neb pustit před sebe pomalý autobus je významné zdržení v jejich nabitých plánech. Takže krom nepřetržitého klaksonu využívali k nebohému řidiči i hlasových projevů. Načež jsem já rukou z otevřeného okénka i slovně naznačil, ať drží hubu. A tím jsem vztek obrátil na sebe. Najednou maníci v Golfu nespěchali v přímém směru, ale naopak si celý kulaťák obkroužili za mnou a na výjezdu z něj pak mě pak předjeli, zajeli vozem přímo před předek autobusu. Načež řidič zašlápl brzdu. Klasický příklad tehdy ještě nepříliš známé disciplíny zvané vybrzďování.

Při intenzivnějším brzdění se celý dav v autobuse nahrnul dopředu. Nejvíce to odskákali ti u přední palubky. Málem tím tlakem vymáčkli přední sklo z těsnící gumy. Pak nastalo hrobové ticho, přerušené jen pokřikujícími hlasy maníků z Golfu, kteří mezitím vyskákali z vozu a bojovně poskakovali před autobusem.

"Otevři to", zaznělo lámanou češtinou zprava. Jen jsem zaregistroval, že to v davu uvnitř autobusu začíná zuřit. Zatáhl jsem za oba ovladače dveří a vzápětí se spustila mela.

Během následujících několika vteřin čelili Golfaři mnohonásobné přesile, posilněné davovou sebedůvěrou. Ihned se dali na ústup, ale nebyli natolik rychlí, aby dva z nich neschytali pořádné bití. Ti, co naskakovali na pravá sedadla Golfu, inkasovali několik ran. Neuvěřitelné bomby! Pěsti, kopačky! Dostali by víc, ale na sedadla se jim podařilo dostat a řidič prudce akceleroval. V panice nestihl stočit volant do rovného směru a bočně narazil do obrubníku. Ti nejaktivnější se je snažili ještě doběhnout, tentokrát se opakovaný pokus o rozjezd řidiči povedl a Golf vyrazil jak střela pryč.

Krve by se ve mě nedořezal. "To bude průser!", honilo se mi hlavou. "Co teď?" Nevěděl jsem co dělat. Zato moji pomocníci to věděli. Prostě se opět natlačili do autobusu a slovem "jeď" mě jeden z nich vytrhl z překvapeného nicnedělání. Přivřel jsem tedy opět dveře a vyrazil na další cestu. Po Golfu se slehla zem. Bez dalších příhod jsme dojeli do Pitkovic, kde celý dav vystupoval.

"Díky, kucí!", houkl jsem do autobusu.
"Mlátit autobusáka nikdo nebude", dostalo se mi odpovědi.

Dohru to nemělo. Partičku z Golfu už jsem nikdy nikde neviděl. Mnohokrát jsem pak ještě stovku ukrajinských dělníků převážel na stavbu Pitkovic i z ní. Když pak stavba skončila, ranní "dvojka" se opět vyprázdnila.

Ovšem ne vždy byly zkušenosti s návštěvníky z východu úplně dobré.

Asi nejhoršími okamžiky v životě řidiče městské hromadné přepravy jsou setkání s opilci. Hlavně ta nejistota, koho má člověk před sebou. Sice v naprosté většině případů jsou alkoholem zmožení spoluobčané zcela v pohodě, ale najdou se i výjimky. Zpravidla situace kolem značně navátých opilců vypadá následovně. Maník nastoupí, usadí se a usne. Samozřejmě přejede svou stanici a chrní i na konečné. Probudí jej vypnutí motoru, nebo řidič. Nechápe kde se nachází a co se s ním stalo. Pokud je v pohodě, optám se jej kde chce vystupovat, nechám ho spát a na zadané zastávce jej při cestě zpátky probudím. Protože jsem na svých vandrech mnoho podobných stavů zažil, mám pro ně pochopení a svůj díl solidarity.

Někdy je ovšem ono setkání nepříjemné. Snažím se jim pak vyhnout všemi dostupnými prostředky.

Měla to být pohodová lednová nedělní šichta. Od desáté večer jsem mezi Jižním Městem a Uhříněvsí převážel jen vzduch. A tak trochu jsem doufal, že tomu tak zůstane až do konce směny, tedy do jedné hodiny ranní dne následujícího. Blížil jsem se ke stanici metra Háje, když se od staničního sloupku odlepila zjevně těžce podnapilá postava. Na první pohled Ukrajinec a typ člověka, jakého v tuto hodinu zkrátka nechcete potkat. "Seru na tebe", pomyslel jsem si a chystal se u zastávky ani nezpomalit. Ke vší smůle však nebyl na zastávce sám, z budky se vynořila další postava. Tentokrát střízlivě vypadající. Nezastavit už jsem si nemohl dovolit. "Dobře, naložím ho, nesmí usnout, vystoupí, řešit ho nebudu!" Ihned jsem tedy vypnul vytápění prostoru pro cestující a přední ventilátor přepnul na maximální výkon ve studeném režimu. Ve snaze maximálně ztížit podmínky pro spánek jsem pak nechal k tomu ještě dlouho otevřené všechny dveře, čímž teplo interiéru rychle prchalo ven.

Sotva se maník usadil, okamžitě položil hlavu na sklo a usnul. K dovršení smůly ten střízlivý vystoupil na poslední zastávce na Jižním Městě a já s opilcem ve voze osiřel.

Nesmí usnout tvrdě !!!! Ale jak na něj?

Tu jsem si povšiml, že v zatáčce vlivem setrvačnosti se mu bezvládná hlava oddělila od skla a při zpětném pohybu pak do něj opětovně levým temenem narazila. To byla příležitost. Byť na rovině, mírně jsem volantem zatáhl doleva a vzápětí doprava. Opět narazil hlavou do skla. Na silnici jsem tedy započal kličkovat v pravidelných intervalech ...

Rusáka jsem tímto způsobem mlátil do hlavy pět kilometrů! Samozřejmě jsem postupně přidával na intenzitě, když se strategie stále jevila jako neúčinná. Před Pitkovicemi jsem už regulérně zuřil. Málem jsem spadl do příkopu, jak jsem s autobusem kličkoval. Údery jeho hlavy o sklo zřetelně doléhaly k mým uším, ale rusáka ne a ne probrat.

Pitkovice byly šance. Samá zatáčka. Obvykle jimi člověk projížděl pomalu, jsou poměrně úzké a dvanáct metrů oceli tudy protáhnout vyžadovalo jistou opatrnost. Tentokrát jsem tudy letěl co motorový výkon vydal, maník se ale jen podvědomě chytil sedačky a spal dál. Zkrátka nebyl k probuzení.

Pitkovický kruhový objezd už nedal.

Na něm jsem zúročil mnoho závodů, které jsme na zkušebních jízdách v rozlehlých prostorech i odstavných plochách vršovických garáží pořádali a často při nich zašli až na samou hranici možností, co autobusy značky Karosa dokázaly zvládnout.

Hnala mě zlost. Na kruhový objezd jsem vjel ve vysoké rychlosti. Prudce jsem zatočil volantem doleva a současně zatáhl za páku ruční brzdy. Zadní kola se okamžitě zablokovala a "prdel" šla do smyku. Ihned volantem na druhou stranu, povolit ručku, prudce pustit spojku na předpřipravený o dva stupně nižší kvalt a plyn na podlahu. Dnes se tomuto manévru říká drift a je povinným jej zvládnout pro každého, komu v 18-ti letech zasychá řidičský průkaz a chce být u vrstevníků v kurzu. Na výjezdu z kulaťáku se zadní kola již přestaly smýkat a s autobusem to prudce trhlo. A vzápětí jsem zaslechl charakteristický dunivý zvuk podlahových desek, neklamné znamení toho, že na ně dopadlo cosi těžkého. Měl jsem však plné ruce práce a oči silnice. Hned za kruhovým objezdem je záliv zastávky. Do něj jsem opět vlétl ve vysoké rychlosti a začal prudce brzdit.

Ještě než jsem dobrzdil, zahlédl jsem ve voze známou postavu sbírající se z podlahy v blízkosti prostředních dveří. Zatáhl jsem za ovladač dveří a ty se se sykotem ještě před zastavením otevřely.

Rusák byl evidentně otřesen spádem událostí a jeho prvotní reakcí bylo vylézt ven. Nějakým záhadným způsobem se sesunul ze schodů a dole na chodníku pak vrávoravě napřímil postavu. Kupodivu téměř vzápětí si i přes svůj pokročilý stav uvědomil, že se nenachází tam, kde chtěl být, a pokusil se znovu nastoupit. Ovšem ani já jsem neváhal a s ještě otevřenými dveřmi jsem s využitím maximálního výkonu motoru akceleroval pryč. Ještě jsem v chabém místním pouličním osvětlení skrze pravé zpětné zrcátko zahlédl jeho jakousi gestikulaci, ale ta mě již nezajímala. Byl jsem rád, že jsem se ho zbavil, a to hlavně proto, že tento nenadálý způsob jeho výstupu jsem vlastně neplánoval a vyplynul jen jako důsledek mojí nervozity.

Ani jeho už jsem nikdy neviděl. Jeho problematičtějšího kolegu jsem ale potkal vícekrát.

I ten mi usnul na poslední jízdě k Uhříněvsi, tentokrát však v sobotu. To býval autobus poměrně plný, posledním spojem se vracívalo větší množství místních z pražských náleven. Tenhle ruskojazyčný týpek usnul na zadním "bidýlku". Jel jsem pomalu, noční jízdní řád se shodoval s denním a nezohledňoval dopravu. Takže když člověk odpoledne uháněl čas, tak teď v noci se ho snažil všemožně ucourat.

V Pitkovičkách je zastávka na znamení. Zmáčkl jsem ovladač odhlášení zastávky, přibrzdil, podíval se do vozu a když nikdo nevstával, zase jsem přidal plyn. Nějakých 300 metrů za zastávkou, už na hranici Uhříněvse, mě však z rutinní jízdy vytrhl hlas.

"Si mi nezastavil!"
"Zastávka na znamení! Máš to zmáčknout!", houkl jsem do autobusu, zabrzdil a otevřel zadní dveře. "Si vystup!"

Jenže maník se k výstupu neměl a naopak začal dělat dusno. Mlel cosi o tom, že to mám otočit a dovézt ho tam, jinak že si pro mě dojde.

Na to jsem ovšem nečekal a šel jsem si pro něj já. Sotva jsem však u prostředních dveří nahodil pravou rukou teleskopický obušek, za mými zády se ze čtysedačky zvedli čtyři chlapi. "Dem ti pomoct!" Jestli ještě před okamžikem rusák uvažoval o nějakém odporu, tak proti pětičlenné převaze to okamžitě vzdal. Vyskočil ze zadních dveří jako srnka a zmizel ve tmě.

Maníka jsem ještě párkrát později potkal, ale neměl chuť se k onomu večeru vracet a ani já jsem se o to nepokoušel. Některé z oněch čtyřech pomocníků jsem ještě mnohokrát vezl a stali se z nás přátelé na potkání. Potkávám je ostatně dodnes, byť na jiných linkách.

Takové a podobné historky samozřejmě neprobíhaly pouze od ruskojazyčných cestujících, byť procentuálně pravděpodobně převažovaly. S odstupem času to bylo vlastně takové zpestření jinak rutinní práce. "Dvojka" tak stále byla mou oblíbenou linkou, na kterou jsem se od jiných dopravců rád vracíval. I tyto časy však měly jednou skončit.

Ale o tom příště.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   10.2.2019  |  Přečteno: 195x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 6x | Průměrná známka: 0.8

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

7.4.2019 | Lahvic

Tož dobré toto. Pěkná a dobře popsaná premiérová akce. ... [více]

25.3.2019 | Lahvic

Po mnoha peripetiích zprovozněn kalendář a hned do něj ... [více]

12.3.2019 | Lahvic

Nebude, měl jsem na mysli litrovku :-) Už nepodceňuju n ... [více]

Bezbolestná :-)
Bezbolestná :-)

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 592489
Přístupů dnes : 542
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 6

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 22.4.2019

<<04 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 397 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kde nejraději nocujete?

širákGraf 480
srubGraf 178
převisGraf 198
stanGraf 206
škarpaGraf 176
domaGraf 183
jindeGraf 210

Hlasů: 1638

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144