10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl devadesátý devátý - za hranice

V Itálii v roce 1990. Sbírám oblázky na pláži

<<< Předchozí dílDíl devadesátý osmý - konec na dvojce Následující díl >>>Díl stý - inspirován

Fronty na kubánské banány a značně ztížená možnost vycestovat za západní hranice naší republiky. To jsou dvě nejčastější hlášky používané při zmiňování o životě běžných lidí uprostřed kotliny české za minulého režimu. Nedávno se mě dvanáctiletá holka zeptala, jak jsme v té době vlastně mohli žít, když jsme nemohli vyrazit na dovolenou kdykoliv a kamkoliv se nám zachtělo. Museli jsme být prý strašně nešťastní. No, neřekl bych, že jsem celé dětství trpěl nedostatkem cestování. Myslím, že je to obyčejným mezigeneračním nepochopením, kdy starší generace pravidelně tvrdívá, že ta mladší nastupující je o poznání horší oproti nim a oni naopak oplácejí opačnou argumentací, vyplývající z nemožnosti požívat výhod a výdobytků stále se vyvíjejících technologií i doby. Mladí asi nepochopí, jak jsme mohli vyrůstat bez mobilů v ruce, internetu, televizí v každém pokoji i pravidelných dovolených u jižních moří, my zase nechápali, jak naši rodiče mohli nemít televizi vůbec a oni se zase divili minulým generacím, kterak mohli bydlet v jednom pokoji s rodiči svými i slepicemi zároveň. Je to zkrátka vývoj. Móda dálkového cestování se tenkrát příliš nenosila a proto nám příliš nechyběla. Jen sporadicky někdo z okolí mířil o prázdninách k Severnímu moři, zpravidla na Rujánu. Mezi tyto cestovatele jsme se s bráchou neřadili. Byli jsme typickými dítky, poplatnými době.

Moje úplně první zkušenost se "zahraničím" proběhla na konci prvního stupně základní školy, nebo na počátku toho druhého. Uvozovky byly uvedeny zcela záměrně, neboť o území zcela cizího státu úplně nešlo. V rámci týdenního pobytu na škole v přírodě jsme zamířili na sousední Slovensko, konkrétně na Zemplínskou Šíravu. Z celé té výpravy mi krom jedné události v paměti nezůstalo vůbec nic. Vyvrcholil tam spor mezi mnou a Hecánem, jedním z trojice mých nejlepších kamarádů, vedený o přízeň dvou nejhezčích děvčat z ročníku. Ani jejich jména si už nepamatuji, tváře dosud ano. Dvojčata z áčka byla od sebe k nerozeznání, nám se nikdy nepodařilo stoprocentně identifikovat, která je která. Asi nejlepší strategií by pro nás dva byla spolupráce, nebo přinejmenším nelezení si do zelí. Tuto taktiku jsme však nedokázali pochopit a oba jsme chtěli sólově zapůsobit na slečny obě najednou a po výběru pak "odpadlici" milostivě ponechat svému sokovi. Spor mezi námi pak vygradoval na jedné z výprav kolem jezera, než však došlo na fyzickou výměnu názorů, rázně jej utnuly členky učitelského sboru. Před jejich bedlivým zrakem z dalšího konfliktu prozatím sešlo, oba jsme však věděli, že nejlepší forma vyřešení sporu je cesta násilí. Dohodli jsme tedy výměnu facek na nejbližší večerku, ale když pak došlo po deváté hodině večerní ke zhasnutí na pokojích, k žádnému souboji nakonec nedošlo.

Získat přízeň některého z děvčat se nám nepodařilo. To se u jedné z nich povedlo o několik týdnů později jistému maníkovi z béčka, který následně poté ode mne za to o velké přestávce ve škole inkasoval trochu lynčování a veřejné dehonestace. Jenže spolu s týpkem o den později přišli trestat pro změnu mě i jeho dva kamarádi a já neobdržel facky jen díky tomu, že mi přispěchal na pomoc Hecán s Grepou. V následné potyčce sice béčkaři tahali za kratší konec, ale ani tímto lokálním vítězstvím se nám cíle v podobě lásky od dvojčat dosáhnout nepodařilo a ve výsledku jsme tedy spor prohráli na plné čáře.

Byla to má druhá neúspěšná akce u opačného pohlaví na základní škole. Ta první se odehrála jen o několik měsíců dříve. Po pokusu dostat se vyvolené pod sukni dříve než na prvním rande mi prošpikovala nůžkami stehenní sval, načež jsem jí prohodil skříní a skončil v ředitelně. Průser vyřešil můj táta, ale u mé první potencionální dívky mi od té doby pšenka nekvetla. Vybaven nemalou měrou sebevědomí jsem pak dlouho ignoroval zájem jiné členky opačného pohlaví, neboť ona v mých očích nedisponovala dostatečným vzhledem pro to, abych byl coby "majitel" obdivován minimálně celou mužskou populací z ročníku. Odmítajíce tak dívku, která se nezařadila mezi "TOP 5" a dvěma neúspěchy na kontě jsem pak po zbytek základní školy dalších snah o náklonnost druhého pohlaví zanechal.

Ale zpět k tématu.

Moje druhá výprava za hranice tentokrát mířila na území skutečného cizího státu, do té "hodné" části Německa. Bylo to tuším v létě roku 1989. V rámci dovolené v Lužických horách jsme vyjeli do nepříliš vzdálené Žitavy (Zittau). O výpravě vím jen že proběhla, jakékoliv další podrobnosti už zmizely za mlhou zapomnění.

Na konci osmdesátého devátého proběhla revoluce, starý režim ustoupil do pozadí a přišla doba jiných možností i potřeb. Asi téměř každý se tenkrát zahleděl na západ ...

Bylo jaro roku 1990 a měsíc duben byl přibližně v polovině. S osazenstvem tehdy ještě státního podniku Spoje, což byla společnost zajišťující do té doby jako jediná telefonní spojení a jehož zaměstnancem byla i naše máma, zamířili na jeden den do Vídně. Z celé výpravy si pamatuji jen málo. Poměrně dlouhá cesta autobusem byla korunována úplně jiným prostředím než na jaké jsme byli zvyklí. Na množství obchodů i cvrkot rakouského velkoměsta jsme pravděpodobně koukali jak zjara. Více se v mé paměti nedochovalo, tedy až na následné dojmy, které opět byly v režii opačného pohlaví. V tomto případě ale velmi nepřímo a zcela náhodně. Při pořizování fotodokumentace se bráchovi neplánovaně podařilo na jeden snímek (viz fotopříloha) zachytit procházející místní slečnu nebo mladou paní. Samozřejmě se mi značně líbila a já dlouho doufal, že dívku z fotky ještě někde potkám. Jí a nebo Jennifer Greyovou z Hříšného tance. Ta druhá však pravděpodobně ani neměla tušení, kde se nachází tehdejší Československo, ta první to možná věděla, ale jen těžko by zavadila o mnohem mladšího, před-pubertálního výrostka, kterému z kapesného po koupi pravidelného časopisu ABC zbývalo tak sotva na limonádu ve skle.

Z Vídně jsme si také přivezli walkmanna. Takové přístroje tehdy byly v módě a u nás stály nekřesťanské peníze, z Rakouska jsme si však jeden přivezli za pár "šlupek". Přístroj nevalné kvality byl pro nás darem z nebes. Týden si pak poslech hudby ze sluchátek užíval brácha a mě ho předal na nadcházející víkend. Paradoxně to byl právě ten víkend, kdy jsme s tátou zamířili poprvé na Tehovskou Hůru, kopec, který jsem několik let pozoroval z oken našeho bytu, kam jsem se toužil vypravit a který byl doslova ikonou mého východního mladického putování, v jehož polovině na jaře roku 1990 vyrostl pod našima rukama srub na Benických skalkách. Když jsme se tedy poprvé po letech konečně vypravili na Tehovskou Hůru, šlapal jsem k ní od vlaku ve Světicích se sluchátky na uších s poslechem alba od Pavla Dobeše a příliš jsem okolní svět nevnímal.

Také jsme za Rakouska přivezli pár svítících nástavců na rybářské splávky, neboť rybolov byl tou dobou u nás populární a takové věci ještě u nás nebyly ani novinkou. Se svítícím splávkem jsme s Unkasem vyrazili v noci na pytlačku na jeden z Miličovských rybníků a protože jsme nebyli korunováni úlovkem "na první dobrou", nočních rybolovů jsme zanechali a věnovali se denním, na kterých byly doslovné žně.

V srpnu stejného roku jsme pak v rámci pravidelné čtrnáctidenní dovolené na Šumavě zamířili na jednu z výprav do německého Haidmühle. Vlakem jsme tehdy jeli do Volar a odtud pak nedávno zprovozněnou lokálkou do Nového Údolí. Zbytek cesty jsme absolvovali pěšky. Zřejmě ještě v rámci porevoluční euforie bylo německé příhraničí samozřejmě mnohem krásnější než to naše, tráva zelenější, nebe modřejší, stromy voňavější, místní holky hezčí, cesty upravenější a asfalt asfaltovější. Návrat do "šedi" tehdejšího Československa proběhl v odpoledních hodinách.

V říjnu roku 1990 se nám naskytla možnost zamířit na krátkou dobu k moři. Mámy kamarádky manžel vlastnil autobusovou dopravu a od léta pravidelně odvážel zájezdy do Itálie a odtud přivážel jiné. Mezi autobusovou hantýrkou se takovým jízdám říká "cuky". V pátek v noci se jedna skupina turistů veze tam a v sobotu navečer jiná zpátky. Na palubě autobusu někdy zůstane několik volných míst. Nyní byla volná místa v obou směrech, neboť šlo o jeden z posledních zájezdů sezóny. A tak jsme i s rodinou máminy kamarádky zamířili na palubě autobusu značky Karosa do Itálie, konkrétně k městu Ancona.

Jadranské moře na mě přes přehnaná očekávání moc dobrý dojem neudělalo. Dokonalé počasí jeho hladinu příliš nerozčeřilo a očekávané obrovské vlny byly menší než ty, které pravidelně bičovaly pobřeží Slapské přehrady u přístaviště Hrdlička při průjezdu velké výletní lodi, kam jsme svého času jezdívali se koupat. Do toho mámu něco ve vodě spálilo a během hodiny měla nohu úplně modrou. Byla to ale moje úplně první návštěva moře a proto se mi tam líbilo. Koneckonců, byla to Itálie. A to byl západ!! Navíc koupání v teplém moři bylo zkrátka parádní.

Zapůsobil na mě ovšem cestou zpátky šofér autobusu. Jednoho ze dvou řidičů skolila během odpoledne nějaká chřipka a na zpáteční cestu zůstal jen druhý. Do Prahy dojel sám téměř na jeden zátah, vlastně jen s jedním zastavením na hranici. V dnešní době nemožný výkon byl v mých očích tehdy heroický a opět jsem byl o stupínek blíže k budoucímu povolání autobusáka.

V létě o rok později jsme se stejnou výpravou zamířili na den do Norimberku. Sotva jsme vytáhli paty od autobusu, už si "nás dával" místní starý dědek, zjevně pamětník i podporovatel třetí říše, a nadával mám cosi o českých psech. Dojem ze západu to na nás ještě trochu víc pokazilo.

Na dlouhou dobu to pak byla moje poslední výprava za hranice. Možností bylo habaděj, ale nějak nebyla chuť. Porevoluční kouzlo se záhadným způsobem vytrácelo a já i moje okolí postupně zjišťovalo, že na pořekadle "všude dobře doma nejlíp" něco bude. Zkrátka nebyla potřeba nějakého většího cestování.

Unkas na tom byl trochu jinak, s přítelkyní jel v devadesátém pátém na dva týdny do Španělska a po návratu pak nadšeně popisoval tamní poměry. Bohužel mu osud další možnosti cestování nedopřál.

Teprve o mnoho let později jsem zamířil k jižním sousedům. To už jsem nějakou dobu vlastnil řidičský průkaz na autobus a zachtělo se mi nějak zpestřit mou řidičskou kariéru o nějakou zahraniční zkušenost. Přes kamaráda jsem se tedy přihlásil na odvozy turistů z Itálie, tedy stejné "cuky" jako tehdy z devadesátého roku. Dvakrát jsme turisty vezli do italského Bibione a zpátky. Jenže tenhle typ výdělku mě nijak neuchvátil. Vyráželo se v pátek večer a přes Alpy se jelo v noci. Takže toho člověk moc neviděl. Nad ránem jsme v Bibione vykládali, pak si ustlali na hotelu a když se probudili, už jsme nakládali druhou výpravu na cestu nazpátek, která opět přes nejkrásnější horské scenérie probíhala pod rouškou tmy. Další zájezdy jsem už neabsolvoval a držel se raději městských, příměstských i meziměstských linek u osvědčených dopravců.

Psal se osmý rok nového tisíciletí a právě gradovalo moje rozčarování nad tím, kam se situace kolem předválečných pevností během několika let dostala. Tzv. "bunkrologie" byla tehdy na svém kulminačním bodu. Opevnění bylo všude. Mluvilo se o něm v rádiích i v televizích, téma pevností plnilo stránky časopisů, byl jich plný internet i tisk. Muzea rostla jak houby po dešti a jejich vybavení se stalo natolik nedostatkovým zbožím, že se jeho ceny šroubovaly do závratných výšin. Proto se hodně kradlo. Z malých, téměř komorních historických akcí, se stávaly akce monstrózní, které už dávno ztratily punc kamarádského setkávání. Zkrátka, jak to bývá všude a ve všech oborech, když se do něčeho namíchá větší množství lidí, komornější typy jako jsem například já to znechutí. Můj zrak se začal poohlížet po méně exponovaných oblastech. Ty jsme objevili v pevnostech zahraničních. Na rozdíl od těch našich si však zabojovaly, dopadly často neslavně a nevybudovaly si proto kult nedobytnosti, jakým bývá někdy opředeno opevnění naše. Nebylo to jen tak náhlé vzplanutí, už nějakou dobu jsem se souběžně s bunkrologií zajímal i o válečnou historii, se zaměřením na první tři roky druhé světové války. Téma belgických, holandských i francouzských opevnění a potažmo i německých, z pozdějšího válečného období, s tím zcela přirozeně souviselo.

S Medelákem a Čundrboyem jsme domluvili krátkou výpravu, která měla za cíl některé z oněch pevností navštívit. Byla to výprava ušitá trochu horkou jehlou. Za hranice jsme mířili "na divoko", spaní neřešili, předpokládali jsme spaní v autě po cestě na odstavných parkovištích u čerpacích stanic. Z nás tří jsem jazykově byl nejlépe vybaven já, ovšem i na tehdejší dobu to byla bída. Německy jsem pouze uměl říci, že nerozumím německy. O několik let dříve jsem v rámci samostudia zkusil asi půl roku učit se anglicky a byl jsem vybaven zásobou asi padesáti slov. Z toho ani jedno se nedalo použít, neboť důležitá slova u mne mizela okamžitě v zapomnění. Takže jsem věděl jak se řekne křeslo, že jsem nemocný nebo zaneprázdněný, ale na cestu jsem se zeptat neuměl. Asi nejlépe jsem komunikoval rusky, neboť několik let výuky na základní škole se v mojí znalosti východní řeči přeci jen podepsalo, ale používat ruštinu na západ od našich hranic mi rozhodně nepřišlo jako dobrý nápad. Takže jsme nad mapou zaměřili jen několik pevností a muzeí, zakoupili trochu zásob potravin a v polovině června roku 2008 zamířili na západ.

Pomalu jako znamení jsme považovali hned začátek naší výpravy. Jen jsme vyjížděli z ulice na Jižním městě, už nás stavěla policejní hlídka. To se mi za mou řidičskou kariéru dosud nestalo, policejními hlídkami jsem vždy projížděl bez povšimnutí, dokonce i při akcích typu "Kryštof" si mě ani stacionární hlídky momentálně bez "zákazníka" nevšímaly. Dlužno dodat, že do dnešních dní to bylo jediné zastavení od policistů. Kontrola proběhla v pořádku a my mířili dále.

Protože jsme byli po noční směně, nedojeli jsme daleko. Jen někam k Frankfurtu. Únava si vybírala svou daň. Sotva jsme před půlnocí zastavili na jednom odstavném parkovišti za zmiňovaným městem, jen jsem zatáhl ruční brzdu, vypnul motor a usnul. V noci mě probudil déšť, který se na mé levé rameno valil skrze nezavřené okénko.

Déšť vydržel, zesílil a Německo nás tak nepřivítalo příliš dobře. Lijákem jsme jeli až do Holandska, kde konečně déšť ustal. Prolezli jsme si významnou dělostřeleckou tvrz a pak zamířili dále západním směrem. U Bruselu jsme zabředli do monumentální dopravní zácpy, proti které jsou ty pražské procházkou.

Pak už se to začalo všechno lepšit. Když jsme dosáhli kanálu La Manche, vysvitlo sluníčko a udělalo se nádherně. Bílé útesy Doverské zářily na horizontu, pobřeží severní Francie nám učarovalo. Položili jsme základ několika dalším výpravám do těchto míst. Zahraničí nám ukázalo svou přívětivou tvář.
Slečna nebo mladá paní z Vídně. Moje tehdy toužebně očekávaná Stojím ve Vídni uprostřed snímku a mám typicky pubertálně naštvaný výraz. Rok 1990 Ve městě Ancona v Itálii 1990 Belgická tvrz Míříme k bunkrům na pobřeží Bunkr Atlantického valu
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   18.5.2019  |  Přečteno: 216x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 2

Lahvic   24.5.19 - 10:12:43

Dík za info. Chyba byla na mém přijímači. Tak nějak jsem se předeběhl v dílech A zrovna se to hodí, mám rozepsaný jubilejní díl, který jsem marně přemýšlel, jak ho dát jako stý, ale nevycházelo mi to. Tak teď to budu mít ideální

Honza   23.5.19 - 16:00:15

Ano, ano! Jednodenní nákupní zájezdy do Rakouska si taky pamatuju. To byly nezapomenutelné akce: https://www.youtube.com/watch?v=EAZi1c083gw


Jo a děláš mi v tom teda pěknej bordel, nedávno tu byl Díl devadesátý osmý - konec na dvojce, kterej se skoro vypařil a najednou je tu Díl devadesátý osmý - za hranice.

Diskuzní forum

29.7.2019 | Bobo

Ahoj, no jak začít.... jelikož skoro každý týden jezdím ... [více]

4.7.2019 | Lahvic

Jistá havárie v tomto duchu dle vyprávění ostatních úča ... [více]

1.7.2019 | Petisan

Jeddo, Ty si opálený, jak kdyby si spadl hubou do ohniš ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 664548
Přístupů dnes : 354
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 17

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 18.8.2019

<<08 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 279 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

K Cmundě(bramborák) se jako nápoj absolutně nehodí

voda (čistá bez příchuti)Graf 342
minerálkaGraf 166
limonádaGraf 175
pivoGraf 180
kořalkaGraf 156
mlékoGraf 220
asfalt, bo teče moc pomaluGraf 222
kdo je ta cmunda???Graf 158

Hlasů: 1619

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144