29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl stý - inspirován

Chata v Jezerní kotlině, ilustrační foto

<<< Předchozí dílDíl devadesátý devátý - za hranice

Když jsem před několika lety sedl k počítači a začal psát první řádky příběhů autora, netušil jsem, jakého rozsahu se pokračování dočká a co je přede mnou. Nejodvážnějším odhadem jsem tipoval sepsání čtyřiceti dílů, ale že budu atakovat stovku mě tedy opravdu nenapadlo. Od mého prvního rozhlédnutí po světě už uplynulo dvaačtyřicet let, což sice není nijak mnoho, ale také to není úplně málo na to, abych z rukávu sypal vše z událostí které mne provázely, nebo které jsem přímo zapříčinil, a abych si vybavil některé pohnutky, které mně k některým činnostem přímo navedly. Člověk si zkrátka chce nebo potřebuje na něco vzpomenout, ale letitý odstup už zakryl většinu aspektů. Někdy pomůže dotazování v okolí, jindy už mlha zapomnění definitivně zakryje stopy po dávno uplynulých událostech, někdy ale naopak stačí malá jiskra z nečekaného směru a rázem se vybaví to, co už člověk považoval za ztracené, nebo si to domýšlel zcela jinak. Jedna taková náhodná událost mi nedávno přepsala dvacet devět let staré pohnutky, které jsem předtím v příbězích autora lokalizoval trochu jinak. Respektive jsem se úplně nemýlil, ale důležitý motor celé akce na ně posvítil z trochu jiného úhlu. Stý díl příběhů autora je zrovna nejvhodnějším pro zveřejnění.

Jaroslav Foglar.

Známý spisovatel byl fenoménem svojí doby, časů mého dětství a možná i části současné mladší generace. Jak čas letěl, měnil se můj názor na něj. Někdy jsem jeho tvorbu hltal, jindy jí nerozuměl, nebo jí pohrdal, později jsem autorovi nemohl přijít na jméno, abych nakonec uznal, že je fenoménem po právu.

V rámci zachování autenticity mých dřívějších názorů bych chtěl na tomto místě upozornit skalní příznivce zmiňovaného autora, že některá slova by jim mohla značně zahýbat s hypertenzí. Pokud to nechcete absolvovat, raději dál nečtěte.

Ačkoliv jsem byl už odmala zdatným čtenářem a knih jsem vlastnil od rodičů nespočet, k tvorbě Jaroslava Foglara jsem se dostal až později, někdy kolem dvanáctého roku života. Absence jeho knih u nás doma byla způsobena nejprve přístupem našich rodičů. Táta se vezl na vlně trampingu, mezi jímž a skauty byla jakási nepsaná rivalita. Nic zásadního, cíle měli v podstatě stejné, jen cesta k nim se lišila. Oslovení "skautík" znamenalo zkrátka v jeho podání hanlivý a pohrdavý výraz.

Máma zase neměla ráda temnost jeho příběhů. Má prý raději knížky s veselejším nábojem, odehrávajících se jinde než v kanalizačních stokách a temných zákoutích ulic. A smrt prý nemá být všudypřítomná, je to zakončení života a nikoliv hnacím motorem školou povinných dítek. Bývalo to samozřejmě řečeno v kontextu tehdejší doby. Foglarova nejtemnější tvorba je oproti současným trendům ukázkou míru v ráji a tancováním na růžovém obláčku, neboť moderní filmový příběh, v němž dnes nezahyne minimálně jedna celá generace rozsekána mečem, rozstřílena od kulek po dělostřelecké granáty, rozdrcena koly nebo přinejmenším odstraněna kouzly, nemá u dnešní generace šanci na úspěch.

První knihou, kterou jsem od Foglara četl, byla Záhada hlavolamu. Musím přiznat, že mně příběh ihned vtáhl do děje, ale vzápětí mě nepříjemně rozladil. Důvody byly dva.

Za prvé mě iritovala čítanková dokonalost hlavních hrdinů. Během četby jsem si z toho důvodu vypracoval náklonnost spíše k záporným postavám knihy. Příliš jsem nechápal, o co větší nárok má kladný hrdina oproti tomu zápornému na to, co nepatří ani jednomu z nich. Čtveřice Rychlých šípů mě svým vzorovým a čestným chováním značně dráždila, ostatně jako jsem nikdy k podobným typům nepřilnul ani v normálním životě.

Druhým důvodem mého rozčarování nad knihou byla kolize s mým dosavadním počínáním. Už odmala bývalo mou nejoblíbenější činností rozebírání všeho, co se rozebrat dalo. Samozřejmě jsem procházel určitým vývojem, neboť zpočátku jsem při násilném rozebírání hraček pouze ničil, později pak po ovládnutí šroubováku i rozebíral. Vždy mě zajímal princip fungování hraček. Z toho důvodu jsem se taky stal automechanikem. Při čtení řádků Záhady hlavolamu mi nešlo na rozum, proč autor z většiny účastníků příběhu dělá "úplný kretény". Kovový hlavolam ve svých útrobách měl skrývat plán létajícího kola a mnoho lidí se k němu toužilo dostat. Ovšem ježka z klece nedokázalo vyndat. Problém! Neřešitelná situace! Nikoho nenapadlo upnout jej do svěráku a buď pomocí hrubého násilí, nebo s použitím pilky, se do útrob během několika málo okamžiků dostat. Dnes je mi jasné, že by tím příběh ztratil pointu, ale tenkrát mě to vytáčelo hodně.

Prohlásil jsem, že kniha popisuje bandu primitivních pitomců a víckrát jsem jí nečetl. Knihu Stínadla se bouří jsem odložil pro nezájem zhruba v polovině.

Hochy od Bobří řeky jsem také zařadil do svého čtenářského seznamu, ale nijak mně knížka nezaujala a dodnes si nepamatuju ani řádku.

Chata v Jezerní kotlině na tom byla o poznání lépe. Četl jsem jí vícekrát, zaujaly mě opuštěné skály a liduprázdná místa, což bylo a je mojí osobě blízké. Bohužel dojmy z pozdějších let nad těmi dobrými převážily. Z dlouhé chvíle jsem se totiž do řádků knihy začetl v době, kdy mým tělem zmítala puberta. A rázem bylo vše jinak.

Marně jsem v textu hledal jakoukoliv zmínku o opačném pohlaví. Krom dvou maminek obou hlavních aktérů příběhu bylo město Spálené Mlýny výhradně v rukou mužské populace. Ženy tam zkrátka neexistovaly. Když se k tomu přidaly i opěvné ódy na svalnatá opálená chlapecká těla a v druhé polovině knihy pak přátelský vztah obou mladých kluků přerostl v regulérní lásku, na několik kapitol i zhrzenou, rázem se mi kniha znechutila a o menšinové sexuální orientaci autora jsem neměl již nejmenších pochyb. Velmi nechvalně, ba dokonce značně hanlivě, jsem zmiňoval fakt, že autor opět musel do příběhu zařadit smrt nezletilého chlapce, následné bláznovství druhého, zakončené taktéž jeho dobrovolným odchodem z tohoto světa. Do toho mi dost vadila silná protikuřácká rétorika. Maník si první cigaretu zapálil v říjnu, před vánocemi byl již téměř "na prkně" a v mrazáku neskončil jen díky zázraku a inspiraci od svého zdravého nekuřáckého kamaráda. Pravdou je, že ona přehnanost úsilí autora o odpuzení mladistvým čtenářům nezdravého zlozvyku mi spíše chuť na cigaretu navozovala. Stejně jako ve známém filmu, kdy hláška "neolizujte zmrzlé zábradlí", k němu hned tři maníky přilepila. Nejednou jsme se s bráchou na téma "Foglarovy tyčky", jak jsme někdy cigarety nazývali, náramně bavili, zpravidla ve chvílích, kdy jsme z tabákových výrobků potahovali.

Knihu jsem prohlásil za nepoužitelný brak, autora za sadistického homosexuála a víckrát jsem jeho tvorbu nečetl. A to i přesto, že čas i ustupující puberta moje radikální názorové ostří otupily. Tak nějak mě přešla chuť se k oněm knihám vracet.

Byli jiní autoři, kteří mě zaujali. Miloš Zapletal byl také u skautů a přesto jeho knihy nepostrádaly ženský element. Dokázaly vtáhnout do děje i bez mrtvol a tajemných kanalizačních stok. Soví jeskyně byla od něj asi neúspěšnější kniha, a popravdě, dodnes v mojí hlavě vězí myšlenka si popisovanou trasu osobně vandrovně projít, i přestože jsem většinu míst již navštívil.

Věnoval jsem se Verneovkám, rád jsem četl tvorbu Dicka Francise, hltal knihy Zane Greye, měl jsem rád Máyovky a mnoho dalších autorů i různých knižních žánrů.

Na Foglara jsem zkrátka zapomněl.

Nedávno jsem u mámy doma hledal knížku o bunkrech. Z časů, kdy jsem se naplno věnoval předválečnému opevnění, jich u ní zůstalo víc než dost. Jak jsem se tak prohrabával obsáhlou knihovnou, všiml jsem si útlého svazku ve formátu A4. Chata v Jezerní kotlině. Zalistoval jsem v ní, zahlédl známé obrázky od Marko Čermáka a ještě týž večer se začetl do jejích řádků ...

Tu situaci bych přirovnal ke staré písni, u které znáte melodii, ale dlouhé roky si nemůžete vzpomenout na slova. Pak ale naleznete ve skříni starou kazetu, vložíte jí do přehrávače a písnička zalahodí vašemu uchu v celé své kráse. Najednou jí po letech znáte i se všemi slovy.

Když jsem v příbězích autora popisoval události kolem mého dvanáctého roku života, znal jsem sice většinu faktů, ale často mi unikala motivace, která k nim vedla. Na jednu zcela zásadní jsem si nemohl vzpomenout a mylně si jí doplnil zcela jinou.

Srub na Benických skalkách.

Mnohokrát popisovaná stavba i dění okolo ní, stejně tak období, ve kterém vznikla i zanikla. Nešlo příliš o samotný srub. Nijak zvlášť kvalitně postavený sroubek, na nepříliš trampsky idylickém místě, v nevelké vzdálenosti od města. Důležitým milníkem v mém životě byly události kolem něj.

Vandrovní krev mi kolovala v žilách už od narození. Oba moji rodiče se seznámili na čundru, jezdívali předtím i poté společně, na jednom z vandrů počali i mého staršího bráchu. Zatímco se máma po narození dvou synů usadila, táta s vandrovním životem nepřestal. Oba nás v tom podporovali, táta o něco víc. Ale tu správnou vandrovní jiskru u nás zažehl až sroubek pod Benickou skalkou. Respektive lidé okolo něj.

Na pražském Jižním městě, kde jsem tou dobou bydlel, jsem neměl jediného vrstevníka, který by sdílel nadšení pro víkendové čundry. Pohyboval jsem se sice v nevelké a dobře sladěné partě kamarádů, ale naše aktivity končívaly kousek za hranicí města před příchodem tmy. Dokonce ani Grepa v osmdesátých letech nejevil žádné známky vandrovního způsobu života a velmi pravděpodobně ani já jsem jej nijak zvlášť nevyzařoval. Až poté, co pod benickou skalkou vyrostl naší rukou nevelký sroubek, dorazila tam parta z Uhříněvse, naladěná na stejnou vlnu co my. Kdyby tam nedorazila, naše poměrně mladé vandrovní aktivity by nejspíše brzy vyprchaly. Nebylo s kým jezdit, jen vlastně s tátou, bráchou a jeho kamarádem, pro nějž však vandry byly jen okrajovou záležitostí. Vandry ve třech by s příchodem pubertálního věku téměř jistě skončily, nebo alespoň by ustoupily na okraj jiných aktivit. Ale parta vrstevníků "na stejné vlně" dala do pohybu čundrovní styl života, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Změnilo mi to dosavadní život.

Tehovská Hůra. Výšina, která dosahuje výšky pouhých 490 metrů nad mořskou hladinou, je však dominantou v jinak ploché krajině jižního pražského předměstí. Její dvou vrcholek je nejlépe vidět od Jižního Města, je však dobře zřetelný i od Černého Mostu, ale také od Barrandova. Dokonce z Pražského hradu při dobré viditelnosti je silueta Hůry dobře patrná. Kopec v blízkosti Říčan je zkrátka nepřehlédnutelným z většiny míst s výhledy v Praze. Někdy od svého dvanáctého roku života jsem z okna našeho bytečku kopec se zájmem často sledoval a představoval si, jaká divočina a pustina tam asi bude. Poměrně dlouho jsem do těch míst výpravu ale odkládal. A pak, v roce 1990, jsme se tam vypravili.

Domníval jsem se při pozdějším popisování příběhů autora, že "cestou k Hůře" jsme postavili srub pod Benickou skalkou. Jenže ono to bylo úplně jinak!

Srub na Benických skalkách byl totiž mojí Chatou v Jezerní kotlině!

Nebyl jen pouhou zastávkou, nebo záchytným bodem na cestě ke kopci na horizontu, byl cílovou destinací. Proto ty Benické. Místo jsem znal už od útlého dětství, několikrát jsme tam zavítali s tátou při víkendových procházkách. Nahoře na skále jsem dokonce kdysi testoval svůj první pořádný prak, který jsem ten den od táty dostal. Věděl jsem, že jde o odlehlý kus krajiny, kam dosud výstavba nezavítala. Byla tam skála a opuštěné místo. Dokonalá kombinace pro srub jak v Jezerní kotlině. Jen to jezírko chybělo.

A teď k jádru příběhu.

Brzy na jaře roku 1990 na mě dýchla obvyklá nostalgie počínajícího předjaří více než v jiných letech. Četl jsem totiž zrovna Foglarovu Chatu v Jezerní kotlině, kde hlavní hrdina příběhu míval stejné nostalgické cítění na konci zimního období jako jsem míval já. On v knize sledoval opuštěné vršky za městem, já pozoroval Hůru. On v příběhu vyrazil do hvozdu a objevil Jezerní kotlinu. My zamířili k Hůře také, ale protože nedisponovala opuštěností Jezerní kotliny, zamířili jsme na místa, která byla liduprázdnější. A postavili jsme srub pod Benickou skalkou.

Najednou se mi to všechno spojuje a vše do sebe zapadá. Významně to ale ovlivňuje časovou osu událostí.

Úplné počátky srubu u Benic totiž nesahají do března roku 1990. Na Tehovskou Hůru jsme zamířili krátce po víkendovém výjezdu do Rakouska (tehdy naší první výpravy na Západ) a teprve poté jsem s kamarádem na kolech vyrazil prozkoumat Benické skalky. Onen výjezd na kolech se odehrál na konci dubna a v polovině května jsme s tátou, Unkasem a Píbou započali se stavbou vlastního srubu. Ten jsme dokončili o měsíc později a před koncem června jej objevili Uhříněváci. O dva týdny později, tedy v polovině července, jsme vyrazili na první několikadenní společný čundr. A na něm jsme pak založili Minessotu.

Nic z toho by se neodehrálo tak, jak se nakonec skutečně událo. Nebýt Jezerní kotliny. Přinejmenším určitě ne v takovém rozsahu. Troufám si odhadnout následující scénář, jaký by nastal, kdybych zmiňovanou knihu tehdy odložil jako jiné od stejného autora. Kopec na horizontu jsem sledoval už dávno předtím, takže výprava na něj by nijak ovlivněna nebyla. Ke stavbě srubu pod Benickou skalkou by ale nejspíš nedošlo a naše vandrovní putování by se odehrávalo za účasti pouze našeho táty a bylo by více sporadické. Protože nikdo z nás nedisponoval okruhem stejně smýšlejících přátel, vandry by tak zůstaly jen okrajovou záležitostí. Neznal bych Medeláka, Jardu, Karlika a další lidi z Uhříněvse. Trampská osada Minessota by nevznikla a nebyl by ani tento web. Možná bychom potkali jinou partu a čundry by se staly i tak naším primárním koníčkem ... Možná. Ale to jsou jen spekulace.

Než jsem začal psát tyto řádky, pořídil jsem sobě i elektronickou verzi knihy Záhada hlavolamu ve snaze zjistit, jak se situace má dnes. Pravdou je, ze mne příliš neoslovila ani dnes. To ovšem nic nemění na faktu, že na Foglara dnes hledím jiným pohledem, než v dobách vlastní názorově radikální puberty. Svoje knihy psal v úplně jiné době, jejichž příběhy se v té dnešní hektické mohou zdát trochu naivní. Třeba čest je dnes brána vyloženě jako slabost! A ty jeho knihy jsou na ní postavené. Svojí tvorbou však dalece přesáhl svojí dobu. Stal se fenoménem let minulých, současných a troufám si tvrdit že i mnoha budoucích. Inspiroval tisíce lidí. Jsem mezi nimi, a jsem za to rád!

Díky za to, Jestřábe !!

Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   23.7.2019  |  Přečteno: 231x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 6x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 4

Lahvic   26.9.19 - 22:53:10

Náhrad by se našlo hned několik. Tady je jedna z nich

Honza   22.9.19 - 20:37:43

Tak né vždy je na místě kompletní destrukce ...

Lahvic   20.9.19 - 20:34:02

V dnešní době je prznění soch z východu moderním trendem, takže jsem činem tehdy o mnoho let předběhl dobu Však on se někdo do mého hledáčku dostane, stejně jako bude možná otázkou času, kdy do hledáčku lovců poslů východních ideologií padne ta "našeů socha na Jižňáku

Honza   17.9.19 - 00:57:42

No ty seš teda dárek! Nejdřív zprzníš sochu kosmonauta, pak prohlásíš o ikoně skautů, že je to sadistická pedofilní buzna (né, že by to nebyla pravda), no sem moc zvědavej, kdo bude další na řadě!

Diskuzní forum

18.11.2019 | Tony

Jj, s těma Roverkama souhlas, taky mi přijde, že se tam ... [více]

16.11.2019 | Pegos

Tak jsem se tam byl dnes podívat. Navštívil jsem Dvoják ... [více]

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 727647
Přístupů dnes : 695
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 6

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 19.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 186 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kde nejraději nocujete?

širákGraf 504
srubGraf 190
převisGraf 211
stanGraf 221
škarpaGraf 187
domaGraf 198
jindeGraf 219

Hlasů: 1737

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144