Trampská osada Minessota

Na oslavu přicházejícího roku 1994 jsem byl sice s Grepou jediný, kdo na ten večer oblékl maskáče a k dospání do ranních hodin prvního dne zmíněného roku využil čundru, ale krátká tradice silvestrovských večerů byla zahájena. Zatímco tu noc jsme strávili v restauraci v Senohrabech a většina účastníků dospávala v pokojích nad ní nebo mířila k domovu, příchod nového roku 1995 jsme již prožívali v plné vandrovní režii a v kompletním počtu u seníku na Kalamajce blízko Domašína. Ten večer se odehrála akce, která se do naší vandrovní kroniky zapsala jako legendární bitva na Kalamajce. Začátek následujícího roku jsme ve stejných místech zopakovali ještě jednou, opět v hojné sestavě, ale za trochu jiných okolností. Když se blížil konec šestadevadesátého roku, opět padla diskuze, jak a kde oslavit příchod toho následujícího. Kalamajka tou dobou už nefungovala, protože však za posledních několik měsíců byl stále populární sroubek ve Slunečném údolí u Vranic nedaleko Kácova, bylo rozhodnuto, že Silvestr prožijeme tam. Služba vlasti však tou dobou vybrala v našich řadách svou daň a k plánovanému čundru jsme měli vyrážet jen ve čtyřech lidech.

Protože byl srub u Vranic relativně hojně využívaný čundráky, trampy, vandráky a tuláky všeho druhu, asi největším jeho problémem bylo skromné množství palivového dřeva v blízkém okolí. Předpovědi počasí nedlouho před koncem roku hlásily značně mrazivé počasí, spolu s Grepou a Jardou jsme proto dohodli na víkend před Silvestrem výpravu, jejímž prvořadým cílem mělo být nanošení velké zásoby palivového dřeva k dlouhému udržení velkého ohně. Zajímavým paradoxem se ale stal fakt, že výprava, jejímž úkolem bylo zajistit tepelný komfort pro vandr další, se sama stala obětí tepelného diskomfortu.

V pátek odpoledne po práci jsem s Grepou mířil autobusem k nádraží v Uhříněvsi, kde už našeho příjezdu vyčkával Jarda. Byli jsme pro ten víkend kompletní. Pantografická souprava nás odvezla do Čerčan, kde následovalo nedlouhé vyčkávání spoje dalšího, mířícího ke Světlé nad Sázavou. Oproti periferii Prahy bylo v Čerčanech znát o něco větší ochlazení, násobené blížícím se soumrakem. Na palubě motoráku jsme se potkali s jedním čundrákem v Mladé Boleslavi, který se k nám v dalším putování přidal. Ochotný průvodčí nám nechal zastavit vlak na železničním přejezdu vedle chatového kempu, čímž nám ušetřil několik stovek metrů chůze od zastávky ve Vranicích. Cesta ke srubu už nebyla dlouhá. Našli jsme jej opuštěný, a podle předpokladů se u ohniště nenacházelo žádné dřevo k zapálení alespoň malého ohýnku. Zalezli jsme do srubu a na lihovém vařiči připravili několik grogů. Ty byly potřeba, neboť sílící mráz nás svíral i v útrobách sroubku, který byl vlastně jen úkrytem před povětrností a účinky mrazu tlumil jen minimálně.

Probouzeli jsme se dost brzy. Staré dekové spacáky nebyly úplně schopné udržet tělesné teplo a naopak okolní chlad ochotně propustily dovnitř. Bylo to poprvé, co jsem fakt mrznul celou noc. Maník z Boleslavi sebou vozil teploměr a po pohledu na něj hlásil v ranních hodinách hodnotu 27 stupňů pod nulou. Zatímco my ostatní se snažili uschovat se před mrazem jak se dalo, Boleslavák se vysvlékl do půli těla a ve sněhu provedl tělesnou očistu, završenou ještě opláchnutím obličeje v potoce poté, co se k tekoucí vodě skrze ledovou krustu musel prokopat. Jeho činnost nám na morálce nepřidala a bylo všemi hlasy jednoznačně rozhodnuto, že pro ten den končíme. Nakonec se nám podařilo trochu dřeva přinést do tábora a rozdělat menší oheň. Ten sice zaplašil nejhorší pocity chladu, ale rozhodnuto už bylo. Nikomu se další stejnou noc prožít nechtělo. V tu chvíli padlo také rozhodnutí, že nadcházející Silvestr nezamíříme sem, ale k "Chrápacímu Éčku", předválečnému bunkru na Kokořínsku, jehož interiér díky instalovaným kamnům sliboval příjemnější prožití vítání nového roku. Nedlouho po snídani jsme vyrazili k vlaku, a zatímco Boleslavák mířil pěšky k Soběšínu, my se vydali k domovu.

Úterý, 31. prosince 1996. Přestože Unkas tou dobou pracoval jako kuchař v restauraci v centru Prahy a bydlel s přítelkyní, nějakým způsobem si dokázal vyjednat volno v práci i povolení k jeho vandrovnímu využití na domácí půdě. Toho rána se objevil na Jižňáku s batohem na zádech s nemalou zásobou jídla, lihoviny a zábavní pyrotechniky. K přepravě na Kokořínsko jsme využili mojí stařičkou zrezlou zelenou Škodovku "stodvacítku", která sice nevykazovala vysokou míru spolehlivosti, ale lepší stroj k dispozici nebyl. Krátce po obědě jsme s Unkasem, Jardou a Grepou zamířili k severu a asi o hodinu a půl později parkovali na plácku uprostřed Nových Osinalic. Zbytek cesty jsme absolvovali pěšky. Bunkr jsme nalezli ve stejném stavu, v jakém jsme jej zanechali při naší poslední návštěvě v říjnu. Protože jsme pečlivě dbali na zanechání zásoby dřeva při odchodu, při příchodu jsme jej měli dostatek pro rychlé zapálení ohně v kamnech. Dokud bylo světlo, z okolí jsme nanosili velké množství dřeva, které od sněhu osychalo ve vstupní chodbičce bunkru. Interiér pevnůstky jsme od té doby po zbytek večera opouštěli jen v případě vykonání tělesné potřeby. Na kamnech se často vařila voda na grog, špekáčky se pekly na pánvi, kytary putovaly z ruky do ruky a náš zpěv byl stále falešnější, tak, jak nastupovaly účinky zmíněných horkých nápojů. S příchodem půlnoci byl rum rozlit do plechových panáků a přípitek na nový rok probíhal vně bunkru. Následovalo využití zábavní pyrotechniky, ovšem její zásoby nebyly oproti minulosti nijak velké. Došlo i k tradiční krátké přestřelce, ovšem slavné bitvě na Kalamajce se vyrovnat nemohla ani zdaleka. Když došla "munice", zalezli jsme opět do útrob pevnůstky a pokračovali v načatém večeru, až do doby, než nás zmohl vlivem hladinky spánek.

Do útrob stále ještě dobře vyhřátého bunkru jsme v dopoledních hodinách nanosili trochu dřeva na příště a někdy kolem oběda se vydali zpět na cestu k autu. Pamatuji se, že mě cestou do Osinalic opanovaly obavy nikoliv o osud auta, ale o jeho start. Nedlouho předtím jsem si totiž vlastní nepochopitelnou chybou málem zničil akumulátor. Zcela vybitý jsem jej demontoval z auta a doma k němu připojil nabíječku. Samozřejmě špatně! Kladnou svorku nabíječky jsem umístil na záporný pól akumulátoru a zápornou na kladný. Obráceně jsem nabíjel baterku více jak den. Po instalaci do auta se samozřejmě nerozsvítila ani žárovička, přestože akumulátor vykazoval proudové hodnoty. Došlo mi to až po změření voltmetrem. Bylo mi jasné že baterka je zničená, přesto jsem jí zkusil pomocí žárovky vybít a opět nabít, tentokrát správně. Neočekával jsem že by se akumulátor mohl opět probudit k životu, o to bylo větší překvapení, když po zapojení do auta jej nastartoval a fungoval normálně dál ještě další dva roky. Skončil až ve chvíli, kdy Grepa z mého auta udělal během vteřiny za Starou Boleslaví šrot. Ale to už je jiný příběh. Každopádně jsem baterce až do jejího konce už nikdy příliš nevěřil a cestou do Osinalic mé obavy sílily. "Škůdka" však chytla na první otočení a naše cesta k domovu mohla proběhnout bez nutnosti tlačení vozidla za účelem jeho nastartování.

Tradice skončila. Odešel Unkas, hlavní tahoun takových akcí. Rozutekli jsme se k rodinným životům a přišly jiné priority. Na čundr jsme na Silvestra již nevyrazili. V poslední době sice proběhly akce, kdy jsme příchod nového roku prožili u řeky na rybách při spaní pod širákem vedle auta, ale klasická vandrovní silvestrovská tradice skončila na počátku devadesátého sedmého roku.