Trampská osada Minessota

Pravidelnou tradicí naší osady bylo trávit silvestry na čundrech. Tuto tradici jsme dodržovali až do tohoto posledního silvestra, dále nám odchod Unkase a rodinné důvody všech ostatních zabránily v dalších těchto akcích pokračovat. Protože v tomto období jsme neměli nikde stálou osadu, první naší starostí bylo kam vyrazit. Naplánovali jsme tedy výpravu na sroubek Slunečné údolí u Vranic nedaleko Kácova. Protože jsme místo dobře znali, a věděli, že v okolí srubu není mnoho dřeva, vyrazili jsme tedy ve složení já (Láva), Jarda a Grepa poslední víkend před novým rokem do Vranic, abychom tam udělali na nastávající silvestr dostatečné zásoby paliva. Vzhledem k prudkému mrazu jsme jeli pořádně nabaleni a vybaveni řádnou zásobou rumu. Po cestě jsme se potkali s jedním trampíkem z Mladé Boleslavi, bohužel si už nepamatuji jméno. Vyrazil dál s námi. Na srub jsme dorazili v pátek pozdě večer a opravdu jsme zjistili že kolem ohně není ani kousek dřeva. Srub nebyl vytápěný, ve stěnách díry, uvnitř pořádná zima. Na lihváři jsme uvařili několik grogů, pokecali jsme a šli spát. Na kytaru nebylo ani pomyšlení ...

Vzhledem k nedostatečnému zimnímu nočnímu vybavení nás brzo ráno probudila pořádná zima. Chlapík z Boleslavi vytáhl teploměr, chvíli ho nechal venku a ohlásil -27 stupňů. Ve srubu! Tak tady trávit silvestra nebudeme. Rozlámali jsme zkřehlé klouby a pomalu jsme vylezli ze spacáků. Boleslavák na tom byl podstatně líp, svlékl se do půli těla, vyběhl ven a provedl "ranní hygienu" ve sněhu. Zůstali jsme na ten výjev čumět jak péra z gauče. No nic, tady jsme to vzdali a vyrazili zpátky na vlak s myšlenkami, kam tedy koncem prosince vyrazíme.

Padlo rozhodnutí, že vyrazíme na Mělnicko, kde známe u vesničky Nové Osinalice předválečný bunkr vybavený uvnitř kamny, postelí a vybavením potřebným k přezimování. Jelikož stěny takového bunkru jsou z metr širokého betonu, byl předpoklad, že se nám interiér podaří dostatečně vyhřát k pohodlnému pobytu. Bunkr jsme nazvali Chrápací Éčko. Protože do těchto míst je problém s dopravou a zvláště pak o svátcích, naskákali jsme do auta a dopravili se na místo po vlastní ose. Tentokrát se k naší trojici přidal i Unkas. Moje zrezivělá Škodovka nás dopravila až do Nových Osinalic, kde jsme jí zaparkovali na malém náměstíčku a vyrazili dál pěšky. Zhruba po kilometru chůze praskajícím zmrzlým sněhem jsme konečně zahlédli tmavé stěny bunkru ve svahu pod námi. První pohled do interiéru nás uspokojil, všechno bylo tak, jak jsme to tu naposledy opustili. Dokonce i suchého dřeva jsme měli dostatek. První naší starostí bylo rozdělat oheň v kamnech, což se během několika minut stalo. Do ruda rozpálená kamna sálala teplo a brzy jsme se uvnitř mohli pohybovat docela v lehkém oblečení. Vybalili jsme zásoby proviantu a alkoholu, čehož v přítomnosti Unkase býval vždycky dostatek. Celý večer nám skvěle ubíhal, odehráli jsme snad všechny písničky ze zpěvníků které jsme sebou měli, břicha napěchované jídlem, pivem a grogem. Bylo nám prostě fajn. Když se přiblížila půlnoc, vytáhli jsme naše zásoby střeliva, které nebyly nijak malé, vylezli ven a zahájili kanonádu. Samozřejmě proběhla i nějaká přestřelka mezi sebou, rachejtle jsme v rozporu s doporučením na návodu odpalovali zásadně z ruky. Po půlhodině ostrých paleb se naše zásoby munice ztenčily, zalezli jsme proto dovnitř a pokračovali tam, kde jsme skončili - v kytaře. Hladina alkoholu povážlivě stoupala a nad ránem stoupala i únava.

Ani nevím jak jsem usnul, ráno jsme se probudili do ještě krásně vyhřátého bunkru. Rozehřáté metrové stěny bunkru nepustily dovnitř z venkovního prudkého mrazu ani molekulu. Sbalili jsme se a vyrazili zpátky k autu. Hlavně aby autíčko nastartovalo! Škodovka přes svoje pokročilé stáří a pokračující značnou korozi prokázala vyšší spolehlivost než jsme čekali - chytla na první otočení. Naší cestě do Prahy už kromě málo sjízdných silnic nic nebránilo.

Toto byl náš poslední silvestr v přírodě, o tři měsíce později nás opustil Unkas a nadále jsme další takové akce neprovozovali. Ale kdoví, třeba někdy ...