Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Bez sněhuGermany France United Kingdom

Nepopsané vandry, část druhá

Unkas s hamburgrem ve Vlašimi
V druhém díle nepopsaných vandrů zalovíme ve starých známých vodách Domašína. Nedávno jsem mnoho čundrů z té doby popsal v Domašínské sérii, ve které se mi povedlo z útržkovitých vzpomínek a logických posloupností sestavit mozaiku několika téměř zapomenutých výprav z té doby. V seznamu nepopsaných vandrů se však stále nachází několik záznamů, které připomínají jen úplné fragmenty jinak zcela z paměti vymazaných událostí. Čas je neúprosný, což je známé a často používané klišé. Proto se každým rokem zmenšuje šance, že by se z oněch zlomků daly sestavit události celých vandrů. Je tedy nejvyšší čas definitivně vypustit do článku oněch několik útržků, než se nad nimi definitivně uzavřou hladiny zapomnění. Když jsem nedávno do rubriky Nezařazené psal poslední článek Střípků z Domašína s názvem Konec, mělo to být takové malé rozloučení s jednou životní etapou. Nyní je třeba udělat definitivní tečku v popisu událostí oněch dob a k tomu právě drobné vzpomínky poslouží dokonale. Dlužno ještě na úvod doplnit, že informace o jedné z událostí pocházejí z Grepovo dutiny lebeční, neboť v mojí hlavě se již vzpomínky na ní nenacházejí. Takže díky Grepo!

Hned první zapomenutý čundr k Domašínu má logicky odůvodněný přesný termín konání. O prvním víkendu v červenci 1995 jsem k Domašínu vyrazil jen s Jardou. Sami jsme tam ale být neměli. Na seníku jsme vyčkávali v sobotu příjezdu dvou dívek. Jmenovaly se Renata a Radka, obě pocházely z Benešova, a s tou první už jsem to nějaký týden táhnul. Poznali jsme se na čundru, jezdili za nimi do zmiňovaného města na motorce, jindy s nimi vyráželi autem na Živohošť, nyní jsme je lákali na čundr k Domašínu. Jarda vyspával na seníku, já vyčkával v okolí. Byl krásný letní den. Holky nedorazily. Trochu mě to tenkrát sebralo, ale naštěstí o několik dní později mi to Unkas na týdenním čundru rozmluvil. To on zkrátka uměl.

Při jedné jedné víkendové výpravě jsme v pátek k Domašínu ani nedorazili. Stihly nás hned dvě nehody najednou. Při vyčkávání na následující vlakový spoj v Benešově jsme v nádražní restauraci jeden nechali cíleně odjet a další nám frnkl z první odjezdové koleje poté, co jsme se ve stejném zařízení trochu pozapomněli. Shodou okolností to byl také poslední spoj toho dne. Nedali jsme se vyvést z míry a zamířili jsme kousek za náměstí do hospody, co měla otevřeno non stop. V ní jsme setrvali až do ranních hodin a prvním sobotním vlakem pak konečně do Domašína dorazili. Tato zkušenost ve mě posílila odhodlání vyhnout se vojenské službě, neboť ve zmiňované restauraci s námi popíjeli i vojáci z místní posádky, kteří se před druhou hodinou ranní náhle zvedli a poklusem zamířili do kasáren. Byť byli ve stavu podobném tomu našemu. Takto jsem opravdu skončit nechtěl. O dva roky později se mi také obdržet modrou knížku podařilo.

Na jeden z prodloužených víkendů se mi nepovedlo dostat v práci potřebný den volna a proto jsem za svými kamarády mířil až klasicky v pátek po šichtě. Zatímco oni v pětičlenné sestavě dleli tou dobou v oblíbené Radošovické restauraci, já sedl v odpoledních hodinách do elektrické drážní pantografické soupravy v Uhříněvsi a o dvě hodiny později pak vysedal z motorové jednotky od stejného dopravce v Domašíně na nádraží. Vzhledem k pokročilé roční době už byla úplná tma. Vydal jsem se na cestu do temného hvozdu. Kráčel jsem bez baterky, byť jsem jí vlastnil a držel v pohotovosti v ruce. Naivně jsem totiž očekával přepad od mých kamarádů. Že však oni neměli na nějakou noční bojovku náladu jsem zjistil poté, co jsem na kempu na nikoho nenarazil a ohniště bylo zcela vyhaslé. Bylo mi jasné kde jsou. Jen o pár desítek metrů dál pak náhle z mlází po pravé straně cesty vyskočil stín. Srnka. Vyděšená mnohem víc jak já do mě málem nabourala. Člověk se takové situace pořádně lekne a od té doby jsem temným lesem kráčel nikoliv tiše jako dosud, ale naopak jsem začal pečlivě dbát na to, aby o mě věděla polovina fauny z polesí. Bez dalších nehod jsem pak dorazil do Radošovic a kamarády tam nalezl.

Z dalšího čundru k Domašínu mi krom skladby účastníků není známo vůbec nic. Připomíná jej pouze jediná fotografie. Z nějakého důvodu jsme tehdy s Jardou a Unkasem vyrazili do Vlašimi. Důvod, proč jsme zamířili navštívit městskou aglomeraci mi uniká. Na fotografii je zvěčněn Unkas nesoucí za nádražím ve zmíněném městě hamburger. Protože to tehdy nebyl v našich končinách nebyl ještě běžný pokrm, jeden z nás dvou proto zhotovil fotografii. S velkou pravděpodobností jej Unkas nechal kolovat a na té drobotině jsme si smlsli všichni. Podle oblečení se dá soudit, že se tak odehrálo někdy mezi březnem a dubnem roku 1995.

Také další výprava z jiného vandru směřovala do Vlašimi. Tentokrát jsem se onoho výletu neúčastnil já, byť na čundru jsem přítomen byl. Do města zamířil pouze Unkas s Jardou. Jestli jsem zůstal na seníku, nebo se přesunul do oblíbené hospůdky v Radošovicích a zda-li jsem na ně čekal sám nebo s někým dalším, mi už paměť nevydává. S jistotou jsem se však do známé restaurace přesunul ještě před jejich příchodem, neboť mi o svém zážitku vyprávěli právě tam. Nemám tušení, proč do Vlašimi jeli, ale hospodu u nádraží, o které bude ještě řeč, tentokrát vynechali. Osvěžit se zašli do restaurace nějakého hotelu v centru, kde si k obědu dali "zapečený steak s broskví". Na tehdejší dobu hotový extrém! Unkas, coby patriotický kuchař, tohle prostě musel vidět i ochutnat. Už jen z důvodu, že sám v hotelu v centru hlavního města musel připravovat jídla na přání především turistům od našich západních sousedů a často vyprávěl historky, co všechno germáni dokážou namíchat a zkonzumovat. Údajně si na steaku s broskví pochutnali, ale aby také ne, když za něj poté vydali stejný obnos, jaký já mezitím dal za mou obvyklou 30dkg porci tlačenky s cibulí, zalitou k tomu pěti půllitrovými produkty benešovského pivovaru. Tak zatímco oni ten večer byli ověnčeni nevšedním gurmánským zážitkem, já ten svůj měl poměrně standardní, ovšem podle tehdejších našich měřítek mnohem lepší. Neboť večerní cestu k seníku si s udržovaným pivním náskokem už logicky nemohu pamatovat.

Na jiném vandru opět proběhla výprava do stejného města jako v předchozích dvou případech. Tentokrát jsme tam vyrazili ve složení mě, Karlika, Medeláka a Jardy. Důvod ani cíl opět znám není, stejně tak přibližná doba, kdy se to mohlo odehrát. Zapamatovanou událostí je posezení v restauraci hned za nádražím, jejíž majitel se jmenoval František Lacina. Jarda tou dobou sbíral razítka všech navštívených hospod a z něj jsme jméno majitele vyčetli. Franta se také brzy objevil. Naše maskáče v jeho lokálu zřejmě nebyly úplně všední záležitostí, dal s námi tedy přátelskou řeč. Ovšem oproti nám měl mnohem větší promile v krvi a jeho monology začaly být po nějaké chvíli trochu zdlouhavé. Vyřešil to Karlik. Když se vracel ze záchodu, jen tak na půl huby pronesl větu "Franto, nevolal tě někdo? Ne, to jsi asi nebyl ty!" Stačilo to. Majitel se odpotácel kamsi do kuchyně a po zbytek našeho pobytu jsme jej již nezahlédli.

Také další výprava směřovala do Vlašimi ....

A tady je právě ta chvíle, kdy je třeba vstoupit do vyprávění a ukázat na to, proč někdy tak lpím na detailech. Úplné banality nebo naprosté maličkosti někdy totiž mohou rozsvítit nad tmou zapomnění. A to je právě tento případ. Náš další víkendový pobyt na Domašíně zcela zmizel z mé paměti a jen zlomek z něj uvízl Grepovi v hlavě. Vybavoval si jízdu s kanystrem benzínu vlakem, a to, že jsme za ní o týden později inkasovali menší "zjebání" od průvodčí. Jak jsem se snažil dopídit důvodů proč a kdy jsme do Vlašimi jeli, náhle se mi vybavily zapomenuté události a onen čundr mi z paměti vyvstal téměř celý. Mám nejen průběh celého sobotního dne, ale i přesné datování čundru. Toto je zkrátka důkaz, že i nejmenší detaily mohou vést k celým příběhům. Opusťme tedy tuto vsuvku a pojďme se podívat na to, co se v sobotu 23.března 1996 odehrávalo.

Na ten víkend jsme vyrazili ve dvoučlenné sestavě v pátek dříve než obvykle, neboť plán toho dne byl jasný. Radošovice. Grepa se chopil funkce aktivní zálohy, neboť já do zmiňované vesnice mířil za jistou slečnou. Ten vztah se však nevyvíjel úplně podle mých představ, neboť ona na můj vkus trochu více četla v romantických poučných knihách a do té doby dle rad v nich celkem důsledně dbala rčení "do dvou měsíců nic". To samozřejmě kolidovalo s mým pohledem i potřebami tehdy čerstvě devatenáctiletého floutka. Pro případ dalšího neúspěchu se tedy kamarád v hospodě náramně hodil. Grepa roli zálohy přijal se zodpovědností sobě vlastní a zapadl do tamní oblíbené putyky. Jenže krátce poté jsem tam za ním zapadl i já a zatloukl tak první hřebíček do rakve z mého pohledu nepříliš příznivě se vyvíjejícího vztahu.

Usnout jsme se odpotáceli k seníku na Kalamajce, kde jsme pak několik dalších hodin vstřebávali to, co jsme do sebe v hospodě nasázeli. Grepu o sobotním ránu probudily hlasy dvou mužů před seníkem. Vyslechl si proto rozmluvu o tom, jak náš seník bude lesní správa likvidovat. Oba chlapíci se vzdálili aniž by nakoukli dovnitř a Grepa mi to poté, co jsem rozlepil postupně obě oči, celé odvyprávěl. Samozřejmě jsem mu nevěřil a jeho historku jsem odkázal do říše alkoholických halucinací.

Ještě během dopoledne jsme zamířili opět do vsi, kde se nám podařilo se dobře skamarádit s otcem oné dívčiny, a to především díky dokonalému pojítku v podobě rumu. Onu pochutinu nám na zahrádce lil do kafí, přičemž sám sebe samozřejmě neochuzoval. Poté, co padla litrová flaška, přišla řeč na motorky. V době nedávné jsme absolvovali naší motocyklovou anabázi a plni zážitků jsme jí neopomněli zmínit. Tatík se pak blýskl nabídkou, jestli si nechceme projet mašinu jeho. A z garáže vytlačil mohutnou terénní motorku. Byla plně funkční, pouze postrádala benzín. Slovo dalo slovo a my krátce poté zamířili s pětilitrovým kanystrem k nádraží. Zajet pro benzín autem, které nám pro ten účel tatík taktéž nabízel, postrádalo smyslu, neboť pro náš stav by případná městská policejní hlídka neměla pochopení. Proto byla cesta vlakem jediným řešením. Naše známá paní průvodčí, mimochodem ta samá, kterou jsme již jednou v minulosti překvapili romadúrem nacpaným v topení, nás oslovila s otázkou, proč jedeme s kanystrem. Odvětili jsme po pravdě že pro benzín, načež se usmála a dále to nekomentovala. Pohonnou látku jsme na čerpací stanici ve Vlašimi do kanystru natankovali a sedli na zpáteční vlak. Průvodčí nám zamávala z předního vozu, ale do Domašína se k nám nedostala.

Přesně o dva týdny později nám však při páteční jízdě na Domašín vyčinila. Ve vagónu prý čpěly benzínové výpary i přes usilovné větrání ještě několik dní poté. Údajně si myslela, že si z ní děláme legraci a benzín v kanystru převážet nebudeme. Je to prý zakázané.

Ale zpět k oné sobotě.

Od Radošovic k nádraží v Domašíně je to několik kilometrů, během jejichž zdolávání jsme úspěšně spálili destilát kolující v žilách a tak Grepa jako první dostal odvahu se na onen jednostopý terénní stroj posadit. Šlápl na startovací páku, dvoudobý nízkoobsahový motor se rozeřval na půlku vesnice a Grepa pomalu vyrazil na první jízdu po silničce ke hřišti. Tu úspěšně absolvoval. Na tamní otočce jsme jej neviděli, ale zřetelně bylo slyšet, jak mu motor zhasl a až na několikátý pokus opět naskočil. Pak se Grepa opět objevil, projel okolo nás a chystal se brzdit před levotočivou zatáčkou. V tom okamžiku však zřel místní dvě dívčiny, které jej obdivně sledovaly z rohu boční ulice. Instinkt mu zavelel se ještě trochu předvést. Pootočil plynovou rukojetí více než dosud a motor pod ním se probudil do svého maximálního výkonu, který byl mnohem větší, než na jaký byl kdy zvyklý.

Zmiňovanou zatáčku při oné nenadálé akceleraci samozřejmě nedokázal vytočit a zamířil rovně do travnatého klesajícího svahu. V tu chvíli nám zmizel z očí. Objevil se v příští vteřině, ovšem ve zcela nepřirozeném pohybu, připomínajícím piruetu. Stejný elegantní oblouk opsal i motocykl, který se zjevil našim zrakům o půl sekundy později. Pak oba zmizeli pod svahem, ale ještě nějakou chvíli byli slyšet. Pak utichly i rány, zhasl motor a bylo ticho. Když jsme doběhli na místo nehody, Grepa se zrovna sbíral z travnatého svahu.

"Prdele!", prohlásil. "Nejsi první", odvětil mu tatík a společnými silami jsme motocykl ležící o kus dál zvedli. Grepovi ani motorce se krom šrámů nic nestalo, ale ten den bylo po ježdění. Šli jsme to k nim zapít, večer zapadli do hospody a se zavíračkou se vydali na starou známou cestu k seníku.

O týden později jsme k Domašínu nemířili, neboť jsme se vypravili na jistou pracovní akci. Jardův kamarád potřeboval připravit na blížící se velikonoce svůj chatový kemp v Samopších na Sázavě, kam měl na onu akci sezvanou velkou sešlost. Nabídl proto ubytování a pivo zdarma, výměnou za přípravu palivového dřeva a pracích na celkovém vzkříšení kempu před sezónou. Krom Unkase jsme tam jeli dvěma auty celá parta. Stavil jsem se pro onu slečnu v Radošovicích a měl přislíbenou chatku jen pro nás. Ještě v pátek jsme si dost mákli a zvládli většinu prací. Vydal jsem se dvěma pivy spláchnout prach z vyschlé dutiny ústní za kamarády do místního lokálu a vrátil se až za svítání. Druhý hřebíček do rakve byl zatlučen. Přes den jsme ještě trochu mákli, pozdě večer jsem pak odvezl přítelkyni do Radošovic. Po návratu jsem nenašel nikoho vzhůru a proto jsem se taktéž vydal napravit spánkový deficit.

Hned následující víkend byly Velikonoce. Už jsem to zmiňoval v sérii střípků z Domašína, tak jen ve stručnosti. Chystali jsme se spát s Grepou opět na seníku. Místo po něm bylo prázdné! Během těch dvou předchozích týdnů jej lesáci rozebrali a odvezli. Bylo po našem oblíbeném místě! Na místním hřišti jsem pak do sebe sklopil flašku broskvové vodky na odvahu, ta však zafungovala více než kdy jindy a poslala mě do kolen. Zatloukl jsem třetí a poslední hřebík.

Zmizel seník a skončil můj vztah. Potkaly se tři události najednou. Už od podzimu dostával Domašín na frak stále populárnějším zájmem o předválečné opevnění. Ztrácel pomalu na popularitě. Když rozebrali seník a já si do těch krajů pomyslně přivřel dveře nevydařeným vztahem, bylo vymalováno. Téměř dvouleté období skončilo. Kouzlo oněch časů se rozplynulo. Domašín se stal minulostí.
Zapomenuté čundry  |  Autor: Jan Vála   17.5.2020  |  Přečteno: 266x  | Mail Printer
1 souřadnice ke stažení.

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 6x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

12.11.2020 | Lahvic

Ahoj Korbo, strašně rád bych ti napsal, že vaše vlajka ... [více]

19.10.2020 | Korba

Ahoj, uplynul rok a letos jsme vandry zrušili, protože ... [více]

2.8.2020 | MRPrepper

Ahoj všichni nadšenci přírody a vandrů! Prosím o radu ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 928647
Přístupů dnes : 101
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 24.11.2020

<<11 / 2020>>
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kdy jezdíte do přírody ?

JaroGraf 444
LétoGraf 261
PodzimGraf 256
ZimaGraf 216
CeloročněGraf 356
Když se mi zachceGraf 291
MálokdyGraf 253

Hlasů: 2081

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2020 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144