"Je to v prdeli!" Toto slovní spojení bylo nebylo pouhým klišé, ale týden před naším odjezdem na další tradiční vodní výpravu se stalo výstižným vyjádřením blížících se událostí. Ale začněme hezky od začátku ...
Když jsem na počátku června roku 2008 odkládal v Roztokách u Křivoklátu po třídenním putování po hladině řeky Berounky pádlo z ruky se slovy, že již nikdy více, a blahořečil přitom spodní končetiny krom spalovacího motoru jako nejlepší prostředek pro přepravu tělesné schránky z místa na místo, předpokládal jsem, že první moje vodácká výprava bude zároveň také tou poslední. Leč mozoly splaskly a čas zhojil i ty nepříliš příjemné vzpomínky. O šest let později jsem proto organizoval další výpravu na stejnojmennou řeku. Berounka se stala mou srdeční záležitostí a putování po jejím toku se postupně stalo červnovou tradicí. Loni jsme poprvé opustili klidné vody zmiňované řeky a zamířili na Ohři. Ta sice může krásou okolní krajiny směle konkurovat Berounce a pestrostí svého toku jí hravě strčí do kapsy, ale na můj vkus je to řeka trochu přelidněná. Na letošní rok jsem chystal vymyslet nějakou výpravu po dosud neznámé řece, když však Grepa někdy okolo přelomu roku prohlásil, že plánuje na vodu vzít svoje dva syny a rád by proto raději vyrazil do známých míst, s povděkem jsem nabídku přijal a začal plánovat Berounku 2020.
Jako nejvhodnější se mi vždy jevil začátek června a letos tomu nemělo být jinak. Jenže sotva jsme začali projednávat první termíny, hodila nám do toho vidle Čína tím, že rozeslala "dárek" do celého světa. Postupně se zavíraly hranice, obchody, poté hospody, byly zakazovány hromadné akce. Sice se naštěstí celkem brzy ukázalo, že co je z Číny, opravdu dlouho nevydrží, ale uzávěra se uvolňovala postupně a zasáhla i do našeho termínu. Reálně hrozilo, že budou zavřené kempy, hospody i stánky. Copak bez těch kempů bychom se obešli, ale bez hospod jsme si položili logickou otázku. Co tam budeme dělat?
Přesto jsem počátek června plánoval stále jako jistý termín. Ono by se nějaké to výdejní okénko našlo a nějaký obchodní řetězec by nás na cestu pitivem také vybavil, ale stále nebylo jisté, jestli budou vůbec fungovat půjčovny. Protože se očekával nápor domovské krajiny od těch, kteří nemohli vycestovat na svou pravidelnou dovolenou do zahraničí, bylo lepší vsadit na jistotu a zamluvit si lodě dlouho dopředu na pozdější termín. Slovo dalo slovo a oslovil jsem půjčovnu na třetí víkend v červnu. Bylo to jen tak tak, zamluvili jsme si poslední volné lodě.
Oproti předchozím letům měl letošní ročník Berounky jeden unikát. Nebyli žádní "odpadlíci". Ti, co řekli už v únoru, že jedou, také nakonec jeli. Všichni. Celkem 14 lidí se mělo vměstnat do osmi lodí.
Byl pátek, týden před odjezdem. Poprvé jsem zahlédl předpověď počasí na dobu naší akce. A tehdy jsem také poprvé pronesl větu z úvodu článku. Rozhodně ne naposledy. Téměř současně můj mobilní telefon zaplavily ze všech směrů textové zprávy s de facto totožným textem. "Viděl jsi počasí?"
Ač to vypadalo fakt hrozně, panice jsem prozatím nepropadal. Je známo, že kdejaká stará bába z té nejzapadlejší končiny naší republiky dokáže předpovědět počasí pouhým pohledem na oblohu lépe, než celý aparát meteorologů. Pak se však postupně horšily i předpovědi ze zahraničí a situace začínala být vážná. Zatímco dosud kotlinu českou smáčely jen občasné vydatné srážky a po většinu dne bývala jediná hvězda naší vesmírné soustavy na obloze dobře viditelná, na náš víkend se valilo souvislé mračno. Předpovědi byly každou hodinou horší. Zatímco jsem z práce každý večer pozoroval krásné západy slunce a z domova pak stejně nádherná rána, na displeji telefonu jsem pak mohl sledovat to, co jsem uložil do přiloženého obrázku.
Pro představu uvedu, že odjezd byl naplánován na čtvrteční odpoledne a lodě jsme měli vracet v neděli o druhé hodině odpolední.
Tou dobou jsem si téměř jistý, že jsem definitivně chytil tzv. "Štíchův syndrom".
Štíchův syndrom je vědecky nepodložená, ale četnými svědky a mnoha událostmi potvrzená diagnóza. Nazvaná je podle mého bývalého kolegy z práce. Majitel onoho jména je asi nejhodnějším člověkem jakého jsem kdy poznal. Chlapík mnoha neobvyklých kvalit byl však od přírody vybaven naprosto neuvěřitelnou smůlou. V jeho případě se dalo mluvit o tom, že svou štěstěnu zkrátka nasral, a i když ho nechtěla zlikvidovat, dávala mu to pořádně sežrat. Příkladů bylo mnoho, uvedu jen výběr těch nejdůležitějších.
Ve třech mechanicích jsme od šesté hodiny ranní dělali zespodu na motoru Karosy, zdvižené sloupovými hevery do dvoumetrové výšky. Štícha přišel od doktora krátce před polednem. Sotva přišel pod autobus, aniž by se ho kdokoliv dotkl, urval se těžký zadní motorový kryt a padl mu přímo na hlavu. K doktorovi se ten den opět vrátil a skončil na několikadenní neschopence. Nikdy předtím, ani nikdy potom jsme nikdo z nás už kryt motoru upadnout neviděl. Stejně tak hromada vyskládaných vzduchových filtrů v papírových krabicích se náhle bez příčiny na něj sesypala právě ve chvíli, kdy kolem procházel. Taktéž kryt zářivky se náhle uvolnil a padl na hlavu právě jemu, přestože kolem byla asi desítka lidí. Když si jednou vypůjčil autobus na zkušební jízdu bez potřebných povolení, utrhlo se trolejové tramvajové trakční vedení přesně ve chvíli, kdy pod ním projížděl. Samozřejmě z toho byl průser.
V příkladech Štíchova syndromu by se dalo pokračovat a vydalo by na celý článek, nás ale zajímá jeho doprovodný jev. Podle jeho dovolených jsme si je totiž plánovali my. Bylo totiž téměř jisté, že po dobu, kdy on míří na nějakou dovolenou, bude pršet. Měl dar si zkrátka vybrat termín, na kterém bylo krásného počasí jen poskrovnu. Znělo to opakovaně přibližně vždycky takhle: "Jiřiku, jedeš o víkendu někam? Ne! Tak bude hezky!"
Nebudu zapírat. Ačkoliv nade mnou držel Štícha vždy ochrannou ruku a měl jsem od něj první i poslední, ve svých pubertálních letech byly jeho smůly terčem mého posměchu. "Počkej, vono tě to taky potká", prorokoval mi tehdy.
A nyní jsem byl přesvědčen, že onen průvodní jev Štíchova syndromu mne konečně dostihl.
Ale vážně. Opravdu to vypadalo špatně. Na Čechy se blížil frontální systém, který nevěstil dobrého počasí. Berounka je navíc v jednom směru velmi nepříznivá řeka. Nedá se z ní odjet. Chrást u Plzně je posledním místem, kdy se k řece přiblíží vlak. Další je po 62 kilometrech. Autobusy do vsí v okolí jezdí jen ve všední dny a pouze minimálně. Pokud člověk nemá "někoho na břehu" a potká jej v našem případě špatné počasí, musí to zkrátka dojet až do Roztok. Což je na vodě poměrně nepříjemná věc.
Protože se předpovědi vůbec nelepšily, zkusili jsme najít náhradní řešení. Přeci jen s námi jely děti a oněch dvaašedesát kilometrů je vláčet vodou zdola i shora nemělo valných šancí na dobré vyhlídky. Grepa proto obvolal půjčovny u Sázavy. To je řeka, ze které se dá kdykoliv pohodlně odjet, když to člověka přestane bavit, nebo když jej to začne dokonce štvát. Jenže Sázava byla beznadějně vypůjčená. Zbývala tedy Berounka. Vymysleli jsme proto rychle jakési ústupové řešení, spočívající v zavezení osobních aut na důležitá místa podél toku řeky a tím vytvoření záchytných bodů, ze kterých se dá splouvání řeky ukončit. Plány se tedy neměnily s tím, že se přeci jen třeba meteorologové mýlí a počasí nebude nakonec takové, jaké hlásili.
Středa. Musel jsem si v práci vyměnit službu, abych měl odpoledne volné. Na palubě svého vozu jsem totiž mířil do Liblína. Tam už na mne čekal Koudela, který tam zanechal svoje auto poté, co vyzvedl Grepu a odvezl jej i s dětmi do Chrástu. Grepa parkoval o několik kilometrů dále ve Zvíkovci. Odvezl jsem Koudelu do Chrástu i s většinou našich věcí a odebral se k domovu. Krom mě všichni zmiňovaní Chrástu zůstávali.
Ve čtvrtek jsem kolem poledne opět sedl do svého Fordíka a zamířil k Berounce znovu. Cíl mojí cesty byl v Roztokách. Kupodivu jsem nevjel do žádné kolony a k nádraží v Roztokách jsem přijel s tak velkým předstihem, že jsem stihl před odjezdem vlaku polknout všechny tři pivka, která jsem si vezl sebou do vlaku. Auto zůstalo za nádražím a měli jsme tedy vozy rozestavěné po celém toku Berounky. Vlakem jsem se dopravil do Berouna. Jak bývá u národního dopravce poměrně častým zvykem, následující spoj ku Praze měl tak velké zpoždění, že jsem stihl zajít ještě na další dva produkty plzeňského pivovaru. Z drážní soupravy jsem vystoupil na Smíchovském nádraží, kde jsme měli nejen sraz se zbytkem party, ale odkud jel rychlík do Plzně, jehož paluby jsme k vlastní přepravě hodlali využít. Dle plánu jsme se všichni sešli a o zhruba hodinku později pak přestupovali v Plzni do motorového vozu směrem na Chrást. Zatímco Prahu smáčel déšť, tady zatím krom několika louží na silnicích nebylo po kapkách shora ani památky. Vydali jsme se známou cestou ke kempu.
Maso putovalo nad plamen ohně, pivo do kelímků a následně do našich hrdel, zkrátka ničím neobvyklý večer. Před setměním dorazil ještě Čundrboy, poslední z účastníků výpravy. Spát jsme šli někdy kolem půlnoci.
Počasí v noci i ráno dávalo naději. Zatím se z nebe žádné sloučeniny vody nevalily, dokonce i na chvíli vysvitlo sluníčko. Ranní zchlazení žízně proběhlo u stánku, snídaně u ohně. Než jsme se vydali na cestu, chvíli to trvalo. Byl tu větší nával než obvykle, na nalodění jsme si museli nějakou chvíli dokonce počkat ve frontě.
První "cvaknutí" na sebe nenechalo dlouho čekat a účastníkem jsem byl já. Jen asi dva metry od břehu. On vůbec tento ročník byl bohatý na převrácené lodě. Kromě Žofie s Jeťákem se vykoupali úplně všichni, včetně takových vodáckých matadorů jakými jsou Grepa nebo Čundrboy. Vody bylo oproti jiným rokům habaděj, teklo to parádně, dokonce i na pověstných jindy stojatých vodách. Poměrně brzy jsme kotvili u prvního stánku nad Valentovským mlýnem. Jezy se pak střídaly jeden za druhým, vzhledem k výšce hladiny byly všechny sjízdné, ale postupně si vybíraly daň na svršcích většiny z nás. Stánek u jezu Darová byl zavřený, což byla škoda, neb na něj jsem se těšil. Potřebná osvěžovací zastávka však proběhla o kousek dál, u stánku v Plané.
To už se od západu začala kupit temnější mračna, která sice nevěstila vytrvalý déšť, zato vydatnější sprcha se očekávat dala. Ta nás také dostihla nad Žikovským mlýnem. Trvala sice jen okolo deseti minut, koruny stromů na břehu, kde jsme se před ní v lodích schovávaly však promáčet dokázala a my tak byli podrobeni větší "závlaze" shora. Tu prozatím uchránily voděodolné prostředky a protože se obloha opět trochu prozářila modrou barvou, svitla nám naděje, že se přeci jen ty nejhorší scénáře předpovědi počasí nenaplní.
Dopluli jsme až do tradičního Liblína, kde u místního stánku proběhla večeře. Zde byl i jeden bod návratu. Tady se daly zanechat lodě a dojít se dalo asi kilometr pěšky pro auto. Kdo chtěl, mohl to tu vzdát. Nechtěl nikdo, přestože se obloha začala opět zatahovat. Sedli jsme tedy opět do lodí a spluli ještě dva kilometry řeky k dalšímu z liblínských kempů. Na Střelnici, našemu oblíbenému nocovišti bylo dost plno. Teprve nedávno se sem přestěhovala jedna významná půjčovna a Střelnice tak funguje jako výchozí bod pro vodní putování. Je to znát. Louka kdysi zející prázdnotou byla nyní pestrobarevná od velkého množství stanů na ní se nacházejících. Rozdělali jsme ležení a stany a část z nás se přesunula do útrob přilehlého občerstvení. Na kraj se snesla tma a krátce poté i drobný deštík. Pár kousků zrzavého moku a šlo se spát.
K nocování jsem si samozřejmě vybral to nejhorší místo v okolí a přímo pod mými ledvinami se nacházel významný hrb, který mi příliš kvalitního spánku nedopřával. Proto jsem při častých nočních probuzeních mohl slýchávat, jak do stanového plátna nad mou hlavou bubnuje stále sílící déšť. Neustal do rozbřesku. Paradox bylo, když jsem po ránu na displeji mobilního telefonu sledoval v oficiální aplikaci naší meteorologické stanice aktuální situaci v naší oblasti. Polojasno, bez přeháněk, po celý den. Bubnování do plátna stále sílilo a pohled na temnou oblohu nevěstil zlepšení. V rychlosti jsme dopoledne sbalili věci a do sudů nacpali stany, ze kterých crčela voda, trochu se zotavili u stánku a vyrazili vstříc další vodě.
Nálada však s neustávajícím deštěm vytrvale klesala. Zcela jsme minuli oblíbenou restauraci Na rybárně, což jsme učinili za naší sérii putování po Berounce vůbec poprvé. Pohřbil to pak Podkrašovský jez. Zatímco nápor vody shora se posledním jedincům z naší party ještě dařilo zvládat, na zmíněném jezu už tomu tak nebylo. Vysoká hladina vody tvořila pod jezem veliký skok, který lodě zaléval značným množstvím vody. Nikdo se sice nepřevrátil, ale koupáním si prošli všichni krom mě. Já seděl na lodi sám a s lehkou přídí jsem vlnou proplul bez újmy. Poslední suché oblečení mnohým vzalo za své. Byli jsme v krizi a nálada byla pod bodem mrazu.
Kousek pod Krašovem, v restauraci U mloka, jsem navrhl řešení. Sedneme s Grepou do jedné lodě a poplujeme dál do Zvíkovce, ostatní zůstanou v příjemně vyhřáté restauraci. Dojedeme do Zvíkovce, zde má Grepa auto, ponecháme tam v půjčovně loď a autem sjedeme pro mého Fordíka, který parkuje v Roztokách. Obě auta přivezeme, odevzdáme lodě u Mloka a buď přespíme do zítřka, nebo celou akci ukončíme. Stačil jeden pohled a bylo jasné, že první varianta schválena nebude.
S Grepou jsme se tedy opřeli do pádel a během necelé hodinky pak vystupovali ve Zvíkovci. To byl náš rychlostní rekord
Na místním sběrném místě jsme ponechali loď, Grepa mě odvezl do Roztok a oběma povozy jsme zamířili k Mlokovi. Tam pak naše putování po Berounce v roce 2020 skončilo. Pršet nepřestalo.
Čundrboyovci to dotáhli do konce, déšť je sice značně pochroumal, ale morálky je úplně nezbavil. Proto pluli dále. Ale teprve v neděli dopoledne je opustil frontální systém. Ve stejný den odpoledne se obloha protrhala a večer už bylo nebe bez mráčků. A několik dalších dní pak dešťové kapky kotlinu českou nesmáčely.
489
