"Příště jedeme na Sázavu!" Tuto větu jsem vyřknul krátce poté, co jsme se v červnu loňského roku vrátili z Berounky, kterou jsme chtěli sjíždět od Chrástu po Roztoky, tedy naší obvyklé oblíbené trase, ale kterou jsme vlivem značné nepřízně počasí předčasně ukončili. Berounka je nádherná řeka, moje srdcovka. Ovšem bídná dopravní dostupnost po 62 říčních kilometrů z ní dělá řeku poměrně náročnou. Déšť na vodě není úplně příjemná záležitost. Oproti klasickému vandru se nejde příliš schovat pod stromy, člověk sedí na jednom místě bez možnosti většího pohybu, voda zdola i shora a když má člověk ještě vidinu toho, že mnoho kilometrů musí takto dojet do cíle, na morálce to rozhodně nepřidá. Loni se nám podařilo alespoň rozestavět naše dopravní prostředky podél řeky, neboť předpovědi počasí se vzácně všechny shodovaly na deštivých scénářích. A také na deštivé počasí došlo, taktéž na předčasné použití našich plechových miláčků. Berounka nám zkrátka ukázala loni své velké mínus v plné velikosti a my rádi zamířili zraky k další řece naší kotliny české.
Tou byla Sázava. Její okolí znám ze břehu mezi Kácovem a Čerčany myslím velmi dobře. Jen velmi málo restaurací uniklo během mnoha našich vandrovních výprav naší pozornosti, zastávky místní drážní lokálky umím vyjmenovat i po probuzení kolem třetí hodiny ranní, na mnoha místech znají zase nás a známe spoustu míst kde se dá pohodlně spát v absolutním klidu, což je v tamní chatařské oblasti někdy dost zásadní znalostí. Sázava byla zkrátka naší čundráckou domovinou po mnoho let. Leč pohled přímo z hladiny řeky je úplně jiný a pro nás zcela neznámý.
O termín naší tradiční vodácké akce se tentokrát postaral Grepa. Měnil totiž zaměstnání ke konci měsíce května a tudíž by potřebné volno v červnu nedostal. Zato v květnu ho měl habaděj. Už od počátku jsme tedy počítali s posledním květnovým víkendem.
Zatímco konec výpravy byl znám už od počátků plánování, tedy kemp na konci městské aglomerace stejného jména jako řeka, její začátek doznal několika změn. Původní myšlenka byla vyrazit z Kácova. Kemp naproti pivovaru měl být proto jako stvořený. Díky nadbytku pracovní dovolené jsem trochu koketoval s myšlenkou, že vyrazím na sólíčko od úterka ze Zruče a do Kácova ke čtvrtečnímu odpoledni dopluji. K plánu se přidal Grepa a nakonec i většina ostatních. Jenže plán dlouho nevydržel, protože tolik dovolené po přepočítání zbývajících dní některým zkrátka nezbývalo. A tak se vrátil zpátky do hry plán klasický, se čtvrtečním příjezdem na místo a pátečním vyplutím. Nakonec se přeci jen ale nějakým způsobem jeden den k dobru do plánu vloudil, jakýsi odpočinkový, trochu alkoholický...
Oproti předchozím létům jsem zvolil zcela jinou strategii plánování. Už žádná "cestovní kancelář". Vyhlásil jsem odkud jedu, kdy jedu, kam chci dorazit a jakou půjčovnu lodí využívám. Na základě zkušeností z předloňské Ohře, kde jsem zacvakal za odpadlíky několik lodí ze svého, jsem se letos takové situaci chtěl vyhnout. Každý si mohl objednat loď sám na sebe, na stejný termín i místo, a nebýt s rozhodováním kde spát, kdy skončit, nebo naopak jestli pokračovat dále, závislý na mě. Tuto možnost nevyužil nikdo a já raději proto zvolil zaplacení příslušného obnosu peněz až na místě, což je významně vyšší částka oproti online zaplacení okamžitému po objednání, ale je stále nižší, než platit nevyužité lodi. Tato strategie se nakonec dokonale vyplatila!
Ještě asi týden před odjezdem se na plánu nic neměnilo. Pak jsem si ale všiml na mapě několik kilometrů proti proudu od Kácova jakéhosi malého kempu, který dokonale lahodil mému oku. Zapadlé místečko spíše trampského stylu bylo pro mne neodolatelné. Navíc ten název byl prostě skvělý. Kemp Omaha. Protože sem půjčovna zavážela lodě, bylo jasné, že jedeme sem!
Šest lodí jsem objednával tři dny před odjezdem.
Středa, krátce po obědě. Známá melodie z reproduktoru mého mobilního telefonu mi oznámila příchozí hovor. Grepa. Tou dobou jsem měl před sebou ještě asi dvě hodinky pracovního procesu, načež jsem chtěl vyrazit domů a teprve si zabalit věci. Času jsem měl mít dost, neboť Grepa byl na čtvrtou hodinu odpolední teprve objednán k lékaři. Jak to u doktorů chodí, očekával jsem, že před šestou hodinou odpolední ordinaci neopustí, načež jej bude čekat ještě cesta z Kladna na východní předměstí Prahy. Kamarád mi oznámil, že návštěva lékaře toho dne mu padla a že vyráží z Kladna. Předčasně jsem tedy ukončil svou pracovní směnu, skočil do auta a vyrazil k domovu, kde mě Grepa zastihl ještě s polovinou sbaleného batohu. Jeho autem jsme odjeli k nádraží v Uhříněvsi, kde jsme jej zanechali a zamířili k našemu oblíbenému místu začátků mnoha sázavských výprav.
V restauraci Velká Praha jsme polkli po pěti dvanáctistupňových produktech plzeňského pivovaru a jednom v oleji naloženém sýru, načež se přesunuli k nádraží, pouze s malou zastávkou v samoobsluze k doplnění chybějících zásob. Přehnal se krátký deštík, jinak počasí oproti předpovědím vypadalo zatím velmi dobře. Vlak přijel načas a odvezl nás do Čerčan, kde jsme přesedli na lokálku. Potěšila mě přítomnost ještě staré klasické osm set desítky, tedy typického starého motoráku, kterých už na tratích každým rokem výrazně ubývá. Pro mne, jako milovníka starých neklimatizovaných, v zimě špatně vytápěných, rozvrzaných, smradlavých, hlučných a po všech stránkách nepohodlných vozů, je takové cestování vítaným zpříjemněním.
V Sázavě přistoupil do našeho vlaku Tomáš s Eliškou a Walim. Zanechali auto u tamního nádraží, neboť cestování z Neratovic hromadnou dopravou je značně zdlouhavé. Ušetřené asi tři hodinky cestování jim umožnily chytit náš vlak a dojet do cíle v pohodě za světla.
Kemp Omaha nezklamal. Malebné místo pod jezem, zavřený stánek, prázdný kemp a pivní samoobsluha. Kohoutek ze stěny a vedle toho kasička. Majitel zrovna narazil a popřál nám dobrou chuť. Nemusel jí přát, neboť ta přišla sama. Rozdělali jsme ležení a poctivě se starali, aby soudek byl druhý den prázdný. Povedlo se
Leč nepředbíhejme. Z poměrně vzdáleného lesa jsme natahali trochu dříví a zapálili ohníček, nad jehož plameny jsme tepelně opracovali několik kusů vepřové krkovice, kterou Grepa před dvěma dny naložil. Špekáčky, pivo, zelená. To vše jsme střídali a ne nutně v tomto pořadí. Spát jsme šli až dlouho po první hodině ranní.
Čtvrtek byl klidovým dnem. Nic v plánu nebylo. Lodě jsme měli půjčeny až od pátku, navečer měl dorazit zbytek naší party. Odpoledne přijel Koudy autem, zanechal zde svoje věci a odvezl povoz do Šternberka, protože zde jej potřeboval, aby v pátek večer mohl dojet pro svou přítelkyni. Byla to trochu čára přes rozpočet, neboť se mi v místním kempu nechtělo trávit noc a raději bych zakotvil v pátek večer pod místní zastávkou, na parádním rybářském místě, s vyhlídkou na hrad a nedalekou hospodou. Ale i v kempu "točej", tak proč ne
Koudy odjel a vrátil se o dvě hodinky později. My mezitím dorazili zbytek sudu. Nebyli jsme jediní, kdo se o něj "postaral", ale pomohli jsme tomu významnou měrou. Večerním vlakem ještě přijela jedna menší parta vodáků, zbytek té naší to odpískal.
Když se na kraj snesla tma, zapálili jsme znovu oheň a museli trochu šetřit dřevem, kterého bylo pomálu. Koudy se pustil do peprmintového souboje se mnou, ovšem to se se zlou potázal. Když jsme byli chudší o litr zelené lihoviny, odpotácel se z místa dění a to, co následovalo nebudu popisovat. Pak zmizel do útrob svého stanu a nedlouho poté jsme se rozutekli po náročném dni i my. Tu noc jsem si rozdělal spaní pod střechou, ovšem na betonové podlaze, což jsem do rána významně pocítil.
Pátek.
Vstávali jsme poměrně brzy. Vyplatilo se to. Maníkovi z půjčovny jsem vysvětlil, že bereme o dvě lodi méně, což nevím jestli s ohledem na počasí pochopil, nebo to jen alespoň přijal. Nic hrozného se na obloze zatím nerýsovalo a chladnější dopolední teploty drásaly nervy spíše lidem u předpovědních aplikací mobilních telefonů, než několika skupinkám vodáků, co jsme za cestu potkali. Vyfasovali jsme tedy lodě a hned jsem si svou vytáhl nad tamní jez, který patří k nejhezčím z celého úseku který jsme jeli. Grepa, já a Wali jsme si jej sjeli a bylo to příjemné vzrušení hned na začátku plavby. Do lodí jsme pak nastupovali právě včas, abychom ujeli velké skupině vodáků, co se přihrnula od vlaku. Já obsadil loď jednu, Tomáš s Eliškou druhou, Grepa s Walim třetí a Koudy se posadil do čtvrté.
Pět kilometrů do Kácova probíhalo příjemně, voda krásně tekla. Sázava měla vody o trochu více nad normálem a tak těch několik "vlnek" hezky tlačilo lodě dopředu. V Kácově jsme neopomněli navštívit místní pivovar, kde jsme nejen pojedli naprosto excelentní gáblík, ale napravili si zde i trochu pochroumanou pověst místního piva z několika nedávno navštívených hospod. Místní jez Grepa s Walim přejeli po koruně, já ho vzal propustí. Ostatní přetahovali. Následovala další cesta k jezu ve Vranicích a našemu oblíbenému stánku. Spustil se krátký silnější déšť, který byl ovšem posledním z celé výpravy a vzhledem k tomu, že jsme na něj byli připraveni, větších komplikací nenapáchal. Stánek u jezu byl opět formou samoobsluhy, takže jsme pojedli a popili co se nabízelo a penízky vložili do připravené kasičky.
Jez jsme přejeli po koruně už všichni. Musím uznat, že Tomášovi šlo řízení lodi velmi dobře a trochu očekávané cvaknutí se nekonalo. Od té doby jsme sjížděli už všechny jezy, se všemi loděmi. Jen ne ten šternberský. Ten je označovaný jako nebezpečný za vyšší vody a protože hladina tou dobou zela trochu nad normálem, v souladu s doporučením jsme lodi raději přetáhli po pravém břehu. Kousek pod jezem už byl kemp.
Koudy odjel pro přítelkyni a vrátil se s ní asi za dvě hodinky. Trochu jsme navečer pojedli a popili. Mezi prvními odpadlíky ku spánku jsem byl tentokrát já. Někdy kolem půlnoci jsem byl probuzen neuvěřitelně falešným zpěvem, kterým nějaká starší ženská doprovázela naopak moc hezky hrajícího kytaristu. Kombinace "dvojky v žíle", absence hudebního sluchu a neuvěřitelně agresivního nakřáplého hlasu byla moc i na otrlé jedince z řad neposluchačské základny. Nejhorší bylo, že kytarista už zjevně několikrát kytaru odkládal, byl ale opakovaně do hry vrácen onou neodbytnou paní. Už jsem myslel, že jí půjdeme vypnout rumem, naštěstí však uvadla dřív než jsme k tomuto kroku museli přistoupit. Stálo nás to ale všechny dvě hodinky spánku.
Dopoledne jsme se vydali na další cestu. Sázava opět krásně proudila až do Rataj, kde jsme zakotvili u místního stánku. Dali jsme však pouze po jednom pivku, protože byl hlad a docházely cigára. Ani jedno nedokázali v Ratajích uspokojit a proto jsme se vydali na další cestu. Bohužel zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, abychom na jezu o dvě stovky metrů dále narazili na velkou skupinu amatérských vodáků. Kroužili jsme za "dopravní" zácpou, kterou nešlo objet, ale ani předjet. Asi osmá loď v řadě se převrátila a do vody putoval nedobrovolně i pes, cestující s nebohou posádkou. Ten si to v panice namířil rovnou do malého válce pod jezem, Grepa tedy neváhal, skočil do proudu a v plném oblečení pro něj doplaval. Ostatní pak najeli z kdovíjakého důvodu přímo do podjezí, čímž se prohloubil už tak velký zmatek v okolí nevelké vodní překážky. Jedním slovem bizár. Na dalším jezu se nám skupinu podařilo předjet a ten následující, Ledečkovský, jsme měli už opět jen pro sebe. Bylo to potřeba, protože to byl nejtěžší jez z celé trasy. Rychlá voda šla do lodi z obou stran a proud hnal lodě na kameny a levý břeh. Grepa s Walim ho objeli náhonem, Koudy měl hodně starostí a málem ho boční vlna poslala dnem vzhůru, já to měl sám v lodi trochu lehčí. Tomáš to zvládnul taky, takže jsme všichni mohli kousek za jezem vystupovat suchou nohou přímo k místní hospodě.
Pojedli jsme, popili a radili se co dál. Před námi se rýsoval velký frontální systém a u řeky stálo auto naší půjčovny. Dalo se to tu zatáhnout a přečkat do zítřka. V neděli to buď dojet do Sázavy, nebo se dalo končit tady. Upřímně jsem měl chuť v mnoha výpravami prověřené restauraci trochu "zapivnit", leč touha dojet do Sázavy nakonec tyto chutě potlačila. Také frontální systém uhnul někam úplně pryč, vysvitlo slunce a my měli celou cestu až do Sázavy nádherně prosvícenou sluníčkem, klonícím se pomalu k západu. Cestou jsme dali ještě zastávku v jednom kempu, sjeli si dva parádní jezy a vpodvečer jsme dorazili do téměř prázdného kempu na okraji města Sázavy. Vytáhli jsme lodě na břeh a rozbili ležení u místního jezírka. Pivko na večer, několik limonád, Koudy zašel zakoupit do města špekáčky, které jsme pak opekli nad ohněm.
V neděli jsme pak umyli lodě i výbavu, čímž jsme si vysloužili údiv chlapíka od půjčovny. Prý už to dneska téměř nikdo nedělá a nezřídka se stává, že mu lodě nechají ve vodě, ať si je vytáhne sám. No, i tací lidé se dnes pouštějí do vodáctví ...
Naskládali jsme se do Waliho auta, Koudy se nechal zaměstnancem půjčovny vyvézt pro auto do Šternberka, nás Wali odvezl do Uhříněvse a Grepa mě pak domů.
Tolik osmá, tradiční naše jarní vodácká akce.
560
