Trampská osada Minessota

Byl čtvrtek, krátce po poledni, na počátku června. Pohled na prosluněnou oblohu spolu s nadcházejícím volným víkendem ve mě vyvolaly snahu zkusit naplánovat nějakou výpravu. Kralicko je mou srdcovou záležitostí, tamní těžké opevnění už z velké části znám jako svoje boty, ale přesto se rád do těch míst opakovaně vracím. A to nejen kvůli prvorepublikovým pevnostem. Pro blížící se dny volna mi přišlo jako vhodná destinace. Abych však k její návštěvě přesvědčil Medeláka, vytáhl jsem na světlo plán, kterému by jen těžko odolal. Spojit průzkum opevnění s jednostopým motorismem, to je pro něj velkým lákadlem. Přes mobilní operátory jsem mu v následujících minutách oznámil co chystám a setkal se s pozitivním přijetím. Příští ráno jsem do práce mířil už se sbalenými potřebnými věcmi, během pracovní doby je různě zavěsil na sedlo i zahrádku kufru mého motocyklu značky Suzuki, pojedl k obědu výtečné jídlo od naší vynikající kuchařky a krátce poté zamířil dokoupit poslední zásoby do marketu na okraji Uhříněvse. Bylo po druhé hodině odpolední, když jsem klepáním na dveře oznámil můj příchod Medelákovi.

Mé výčitky, že jsem přijel o půl hodiny později oproti plánu, se rozplynuly vzápětí poté, co jsem Medeláka doma objevil snídajícího, a ještě ve slipech. Tou dobou jsme měli začít ukrajovat první kilometry z jedenácté dálnice, bylo tedy nadmíru jasné, že se "kapku" zdržíme. O dvě hodinky později, tedy v době, když už k domovu razili i moji kolegové v normální pracovní době, jsme konečně usedali do sedel a vyráželi směrem východním.

Motocykl je výtečná záležitost při pátečním předchatařském šílenství na silnicích na periférii města. Prokličkovat kolonami dvoustopých vozidel bylo dílem několika minut a my si mohli po chvilce dát první kafe na pumpě na dálnici. Druhé pak proběhlo na poslední čerpací stanici na "jedenáctce". Projetí Hradcem bylo překvapivě hladké, na to, že bylo po páté hodině odpolední, bylo na tamních silnicích relativně prázdno a my nemuseli využívat výhod jedné stopy. V sílícím odpoledním sluníčku přišla velmi vhod zmrzlina na čerpačce před Vamberkem. Další zastávka už pak byla na opevnění za Mladkovem. Na pěchotním srubu K-S-32 jsme provozovatele muzea bohužel nezastihli, ale aspoň máme tip na výlet někdy do budoucna. Další cesta poté vedla do restaurace. Osvědčená hospůdka na náměstí v Králíkách nás přivítala prázdnotou, přívětivostí výčepního, naprosto perfektním borščem i klasickým smaženým sýrem. Tato večerní zastávka přišla velmi k duhu. Následovalo zkoumání v mapě s cílem zajistit sobě příhodné místo na spaní. Zvítězila myšlenka zkusit nocování na dělostřelecké pozorovatelně. Na místní pumpě jsme zakoupili několik báječně vychlazených plechovkových piv, cestou k pozorovatelně chvíli zakufrovali, až nakonec před námi vykoukla zpoza terénní vlny. Byli jsme na místě. Krásnější místo na nocování jsme si vybrat nemohli!

Nejdříve bylo třeba se poprat se zásobou teplajících piv, což jsme učinili neprodleně poté, co se nám povedlo příhodně do skrytu stromoví zaparkovat motorky. Večer jsme trávili na lavičce s nádherným výhledem na celý masiv Kralického Sněžníku i okolní kopce, vymlsali u toho litr peprmintového likéru i půl litru rumu a bavili se odhadováním, kam která výprava turistů naproti nám dojde. Bylo jich několik skupin a snadno rozpoznatelní byli dle svitu baterek. Sázeli jsme panáky rumu na svoje "koně", který vyjde výš a který odpadne ještě před vrcholem. Větší štěstí jsem měl já, ovšem také i o trochu vyšší následky z "výhry". Ti nejlepší se dostali až na vrchol hřebene a mezi nimi byli mí dva favorité a jeden Medelákův. Pět dalších "ztroskotalo" někde cestou.

Krajem se přehnal krátký deštík kolem jedenácté večerní, který netrval déle než několik sekund, ale donutil nás rozvinout plachtu, pod kterou jsme dlouho po půlnoci uložili svoje těla ku spánku.

Probudily nás hlasy. To by nebylo nic zásadního, kdyby se o několik minut později nerozezvučely zvuky motorových křovinořezů. Provozovatelé muzea přišli připravit dělostřeleckou pozorovatelnu na nadcházející otvírací den a tlačil je čas. Sekat vysoký travní porost kolem objektu museli. Na prohlídku jsme se nechystali, příliš se nezdržovali s balením a chvíli poté už opět seděli v sedlech na cestě do klidnějších míst. Jedno takové jsme nalezli u tvrze Hůrka. Po krátké snídani nastalo plánování kam dál. Tu přišel s nápadem Medelák. Už od předchozího večera básnil o Stezce v oblacích, jejíž monumentální stavba je viditelná odkudkoli v oblasti. Prý na ní ještě s bývalou přítelkyní byl, bylo to údajně super, chtěl by se tam podívat ještě jednou a toto ráno bylo viditelností pro další návštěvu dle jeho slov ideální. Zhruba o půl hodiny později jsme už vysedali z motorek na parkovišti pod lanovkou, vystáli si frontu na lístky a zanedlouho už seděli na lanovce na Slaměnku. Stezku v oblacích jsme vzhledem k brzké denní době viděli relativně prázdnou, takže ta odbočka od opevnění celkem stála za to.

U slavného pěchotního srubu K-S-14 Cihelna jsme se pouze zastavili, u sousední patnáctky už chvilku setrvali. Leč blížila se bouřka, což potvrzovala nejen kupovitá mračna nad západním horizontem, ale i meteorologický radar. Dle aplikace neměl déšť trvat déle než půl hodiny, vzhledem k jeho předpokládané vydatnosti bylo ale dobré se někam ukrýt. Vhodné přístřeší nám poskytla stará známá restaurace na náměstí, do které jsme zapadli přesně s příchodem vydatného slejváku. Když se frontální systém přehnal krajem, zamířili jsme na cestu k dělostřelecké tvrzi Bouda. Zastavila nás zákazová značka ve vzdálenosti asi tří kilometrů od hlavního objektu tvrze. Šlapat po svých s nejistým výsledkem prohlídky se nám ale příliš nechtělo a proto jsme se vydali na zpáteční cestu, s cílem návštěvy tvrze Hůrka. Tam jsme dorazili pozdě, poslední výprava do podzemí už byla v polovině trasy a postrádalo smyslu je dobíhat, takže nám alespoň ochotný personál uvařil moc dobrou kávu. Následovala cesta do místního obchodu k zakoupení potřebných zásob a poté jsme se vydali hledat místo k nocování. To jsme nalezli u pěchotního srubu K-S-7. Taktéž parádní místo s výhledem na polovinu Kralicka. Zde jsme rozbili ležení na nadcházející noc, poseděli, popili destilát a ke druhé hodině ranní ulehli do spacáků.

Noc jsme si protáhli až do desáté dopolední. Ještě před obědem jsme vyrazili na další cestu, jejíž cílem byl přejezd před Orlické hory k Náchodu s tamní dělostřeleckou tvrzí Dobrošov, do cesty se nám ale u Rokytnice postavilo několik uzavírek a vzhledem k pokročilé denní době jsme další trasu pokrátili na přímý přejezd na Prahu, kam jsme dorazili vpodvečer.