Na konci srpna proběhl scénář téměř totožný jako o tři měsíce dříve. Blížil se volný víkend, který jsem si tentokrát chtěl jedním dnem dovolené ještě prodloužit. Ani jsem příliš nedoufal že se mi povede přesvědčit kamaráda k nějaké víkendové akci, přesto jsem zašel k Medelákovi na odpolední kafe, a oznámil mu, že chce vyrazit na motorce do starých známých Králík, s prodloužením cesty někam do Jeseníků. Zcela bez váhání s mým plánem souhlasil. Následující den jsem pak v práci vybavil svůj motocykl japonského výrobce vším potřebným a s předstihem zakoupil nutné zásoby potravin. Ve čtvrtek se mi po obědě povedlo z práce zmizet před koncem pracovní doby, v obchodě ještě zakoupit bochník čerstvého chleba a nedlouho poté jsem jak velká voda vpadl k Medelákovi do bytu. Nepředpokládal jsem že bude připraven na cestu a hned na první pohled mi došlo, že můj odhad byl správný. Asi hodinku trvalo, než jsme se vydali na cestu. Vlivem jen slabého provozu netrvalo dlouho a my mohli zastavit k vajgl-pauze na čerpací stanici u Bříství. Druhá proběhla v Osicích, na pumpě na tehdejším konci dálnice D11.
Jak byl provoz v okolí Prahy na čtvrteční odpoledne slabý, tak v okolí Hradce podle navigace nastalo hotové peklo. Průjezd zmíněným městem nás měl stát půl hodiny zdržení navíc a vlivem několika prací na silnici mezi Třebechovicemi a Vamberkem měl přidat skoro další hodinku. Sice jsem znal zkratku cestou na Vysoké Mýto, kam pravidelně jezdívám od práce na školení, ale i její zdolání nás stálo spoustu drahocenného času. Toho nebylo nazbyt, na konci srpna se dny již povážlivě zkracují. Cestou přes Sezemice, Holice, Choceň a České Libchavy jsme dorazili do Žamberku, kde Medelák musel nalézt čerpačku. Stálo nás to dalších pár kilometrů zajížďku. Sluníčko mizelo za horizontem, když jsme vyjížděli na další cestu, známé červenovodské zatáčky již mizely pomalu v soumraku a města Králíky jsme dosáhli už za úplné tmy. Na známé pumpě jsme zakoupili po několika plechovkách zrzavého moku a posledních pět kilometrů jízdy po silnici zvládli za pár minut. Horší už to bylo s polní cestou k pěchotnímu srubu K-S-7. Vlivem nedávných dešťů byla polňačka značně rozmáčená a na trávě ve vodě to na silničních gumách pořádně klouzalo. Teprve až ráno jsme objevili používanou krásnou cestu asi deset metrů vpravo, která ve svitu potkávacích světel zkrátka nebyla vidět. Zakempili jsme na stejném místě co v červnu, postavili přístřešky a chystali se spořádat něco ze zásob jídla, chmelu i lihovin.
Ještě večer jsme měli nečekanou návštěvu. Od Dolní Moravy k nám mířila světla automobilu. Terénní auto zaparkovalo kousek od nás a k nám zamířily dvě postavy v zeleném. Myslivci. Oznámili nám, že kousek odtud budou číhat na divočáka a ať se tedy nelekáme případné rány. Příjemně jsme pokecali, popřáli jsme jim šťastný lov a oni nám dobrou noc. Výstřel padl v době, kdy už jsme leželi ve spacácích, krátce na to bouchly dveře od auta, zahučel motor a myslivci odjeli. Malá skvrna od krve na asfaltu vedle místa kde stálo v noci auto znamenala, že lovci byli úspěšní. Což jim v případě divokých prasat velice přeju
Desátá dopolední, čas kdy se často dostáváme ze spánku k bdění. Následoval hodinový monolog přes mobilní operátory od Medelákovy ex, symbolická snídaně a balení. Na cestu jsme vyrazili před polednem a vzhledem k tomuto času si to namířili rovnou do Králík na náměstí, kde nás přivítala restaurace hotelu Zlatá labuť. Oběd byl vydatný, boršč snad nejlepší jaký jsem kdy jedl. Směr další cesty jsme pro ten den měli vyjasněný. Volba padla na Staré Město pod Sněžníkem. Dorazit tam nebyl problém, jako oříšek se ale ukázalo najít tam cestu k opevnění. Hned na prvním výjezdu z města jsem zakufroval. Když jsme se u bytovek otáčeli, přišel k nám jeden chlapík s dotazem kam míříme. Ochotně nám ukázal kudy máme k bunkrům vyjet a na dotaz, zda-li se do těch míst na motorkách vůbec může odvětil, že tam vede cesta pro auta a běžně se tam jezdí. Zamířili jsme tedy po dlážděné cestě nahoru k vrškům. Na jednom rozcestí jsem musel zastavit a porovnat následující postup s mapou v mobilním telefonu, načež jsem mávl na Medeláka, postavil se do stupaček a vyjel asi dvousetmetrový ostrý výjezd nahoru k těžkému pěchotnímu srubu. Zaparkoval jsem u něj, a zjistil vzápětí, že nemám kamaráda. "Asi se zakecal s tou starou babkou, co jsme potkali cestou", pomyslel jsem si. Dal jsem si cigárko a Medelák stále nikde. Šel jsem mu naproti. Asi v půlce stoupání jsem ho potkal, jedoucího proti mě. Pravá strana jeho motorky od bahna byla jasným znamením, že z ní nedobrovolně vystoupil. Položil to do jedné z louží. Škody nebyly velké, spíše kosmetického rázu.
U pěchotního srubu Stm-S-33 jsme strávili asi hodinku. Nemohli jsme se od něj odtrhnout, výhledy na východní masiv Kralického Sněžníku jsou odtud opravdu impozantní. Navíc jsme čekali majitele, neboť nad srubem visela vlajka, neklamné znamení, že provozovatelé nebudou daleko. Potkali jsme je teprve na zpáteční cestě, to už se nám ale vracet nechtělo. Odpolední čas se totiž pomalu chýlil k večernímu a my se proto vydali opět do Králík. Následovala cesta do obchodu pro potraviny, na pumpu pro chlazené pivo a poté přejezd na místo nocování z předchozího dne. Večer byl vymalovaný krásným západem slunce a na kraj se snesla chladná pozdně letní noc. Společnost nám chvíli dělal na nedalekém posedu myslivec, tentokrát zastoupený něžným pohlavím. Byla to asi první ženská v loveckém mundůru co jsem kdy v životě potkal. Nezdržela se dlouho, poté co zjistila že noc před tím byli její kolegové v místě úspěšnější, sedla do auta a odjela zkusit štěstí jinam.
Sobota. Vstával jsem do prosluněného rána poměrně brzy, než se stihl probudit Medelák, dal jsem po dvou kafích i dvou snídaních a prošel si asi hodinovou kochací procházku po okolí. Do sedel jsme se usadili ale upět až kolem oběda. Tentokrát jsme nemířili na náměstí za žvancem, ale na prohlídku tvrze Hůrka. Zakoupili jsme pouze krátký vlez do podzemí, velký okruh se měl jít až za dlouho a času nebylo nazbyt. Následovala pauza s kávou na místní pumpě, kde se nám redukovaly následující plány. Od cesty do Jeseníků nás odradilo neuvěřitelné množství motorkářů. Protože jsme zástupci pomalých kochačů, onen "závodní okruh" do Červenohorského sedla nás v tom provoze ani nějak nelákal. A proto jsme zamířili opačným směrem. Po prohlídce trosek pěchotního srubu s číslem 17, u kterého jsem nebyl 26 let, jsme zamířili k osmnáctce, u níž jsem nebyl nikdy. A tady se zrodil následující plán. Pojedeme na Požáry! Oběma se nám to hodilo, já se chystal v neděli odpoledne za dcerkou, Medelák musel být doma také brzy. A tak jsme vyrazili směrem západním.
Předpokládaný tříhodinový přejezd se notně protáhl. Za Vamberkem jsme zabředli do mohutných dopravních zácp vzniklých množstvím uzavírek spolu s nekvalitním objízdným značením, ve kterých mnoho řidičů celkem oprávněně zmatkovalo. Smůla byla dovršena na dálnici od Hradce ku Praze, kdy jsme na chvíli uvízli v několika kilometrové koloně za velkou dopravní nehodou. Povedlo se nám vykličkovat k nejbližšímu sjezdu a zamířili jsme na Kolínskou. V Pečkách jsem ztratil Medeláka. V jednu chvíli jsem se podíval do zpětného zrcátka a Medelák, který se do té doby držel spolehlivě za mnou, najednou nikde. Chvíli jsem vyčkal u krajnice a když se neobjevoval, obrátil jsem motorku ke zpáteční cestě. Obavy se rozplynuly u čerpací stanice na okraji zmíněného města. Medeláka postihla náhlá střevní příhoda a benzínka se záchodem byla pro něj darem z nebes. Další cesta pak probíhala bez příhod i uzavírek. V Říčanech proběhl rychlý nákup v supermarketu a po Pražském okruhu jsme pokračovali dále, vstříc rychle zapadajícímu sluníčku. Požárů jsme dosáhli se začínajícím soumrakem. Povedlo se mi zajít do lesa pro jednu várku dřeva a na kraj už se snesla tma. Plameny ohně olízly špekáčky s deklarovanými 98% masa a celé jedno jejich balení rychle skončilo v našich útrobách. Pivko z pumpy u Kladna završilo trávicí proces. Někdy kolem půlnoci na nás padla únava, které jsme velmi rychle podlehli.
Nedělní dopoledne se neslo ve znamení neochotného vstávání, postupného balení a odjezdu na Prahu.
571
