Už nějakou dobu klíčil v mojí dutině lebeční plán na vandrovní návštěvu linie bunkrů, která byla na konci třicátých let vystavěna mezi kótami Sušina a Maliník na úbočí horského masivu, kterému vévodí svým vrcholem Kralický Sněžník. Tato kdysi odlehlá místa zůstávala mnoho let stranou mých bunkrologických aktivit především kvůli velkému převýšení, které musí člověk překonat při stoupání od Dolní Moravy. Více jak 700 výškových metrů bylo silným argumentem vůči jinak ukázkovým a fotogenickým bunkrům v tamní oblasti, kterou jsem znal z fotek od mého nejmenovaného kamaráda, který se na rozdíl ode mne onoho stoupání před časem nezalekl. S jistou dávkou nelibosti jsem v loňském září sledoval od Červeného potoka, kde jsme nocovali při našem moto-vandru, výstavbu dlouhého visutého mostu před Kraličákem. Jsem v tomto ohledu velmi rozpolcená osoba. Na jednu stranu mi stavby, které zjednoduší přístupnost oblastí pro širokou masu lidí, dost vadí. Na druhou stranu, pokud už tam jsou, neostýchám se jich využít. Tak se stalo, že služby onoho "horského rezortu", který je mi vlastně trnem v oku, byly zahrnuty do mého plánování někdy na počátku května.
Plán to byl relativně jednoduchý. Vlakem dojet do Králík, přespat někde v okolí dělostřelecké tvrze Hůrka, ráno sejít na nejbližší zastávku autobusu, jím dojet na Horní Moravu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, přes most přejít hluboké údolí na druhý hřeben a po něm dostoupat podél linie bunkrů až na Sušinu a Tetřeví horu. Zpátky pak sejít přes kótu Maliník kolem těžkých pěchotních srubů zpátky k Červenému potoku. Případně se dalo na druhou noc uložit do kempu na okraji Dolní Moravy, který jsme předloni úspěšně vyzkoušeli.
Cíle i provedení plánovaného čundru byly Grepou okamžitě přijaty. Ovšem naše přepravní plány téměř vzápětí významně ovlivnila společnost, která rekonstruuje železniční koridor na Českou Třebovou. Vlaky v tom směru dle dopravců nabíraly zpoždění a o návaznosti spojů dle jejich vyjádření nemohla být spolehlivá řeč. Protože jsem v neděli chtěl být díky plánované návštěvě za dcerkou brzy doma, nechtěl jsem se kodrcat přes půl republiky s nejistým časem návratu a raději jsme svěřili dopravu IAD (rozuměj individuální automobilové dopravě). Tato skutečnost se mi docela i hodila, neboť jsem potřeboval protáhnout svého Fordíka po dálnici. Toho jsem si totiž při přípravě na pravidelnou technickou prohlídku málem musel sám na emisích vyhodit. Prošel, ale jistý zásah potřeboval. Jeho systém úpravy výfukových plynů totiž dostává denně zabrat při krátkých, pouze čtyř kilometrových přejezdech z domova do pracovního procesu. Filtr pevných částic bylo nutné dlouhou jízdou vypálit a rychlostní tah směrem na Hradec Králové je pro to ideální volbou. S tím, že necháme auto v Králíkách na náměstí a zbytek čundru odejdeme pěšky, jsme domluvili odjezd na páteční poledne.
Také ještě jedna skutečnost promluvila do našich plánů, byť se zpočátku nezdálo, že by mohla být významná. Jistý maník ze "sebranky z východu smíšené rasy, co dočasně přijela na věčné časy" se nedlouho před tím v nejmenovaném kempu nad Berounkou pokusil atakovat Grepu. Že v konfliktu bude tahat za kratší provaz mu došlo vzápětí, co s ním Grepa přerazil mladou třešeň a následně jej zasypal stádem splašených pěstí tak, že nějakou dobu bude muset nějakou dobu využívat při koupeli heřmánku. Účko však hned zpočátku nečekaného útoku zasadil Grepovi ránu pěstí do žeber, což měl být z jeho pohledu jediný a likvidační úder. Úplně mu to nevyšlo a se zlou se potázal. Ovšem jisté následky zanechal a my jsme to na čundru měli pocítit.
Pátek, hodinu před polednem. Po předem domluveném předčasném opuštění pracovního procesu jsem vyrazil do Uhříněvsi, kde už doma na mě měl čekat Grepa. Nečekal. Vlivem dopravních kolon visel v kamionu někde na periférii Prahy a do cíle mu v lepším případě zbývala ještě hodinka. Dalších třicet minut mu zabrala vykládka a odstavení kamionu, takže dorazil až po jedné hodině odpolední.
Hned na výjezdu z Prahy nás potkal déšť, který neustal až k Žamberku. Protože oblibou mnohých českých řidičů je v horším počasí obsadit levý pruh, opustit jej až na konci dálnice a udržovat po celou dobu rychlost kamionů v pruhu pravém, žádné vypalování výfuku se nekonalo a my se po docela dlouhé době dohrabali k Hradci, kde proběhla na čerpací stanici povinná občerstvovací přestávka. Po nové dálnici D35 už byla cesta lepší, stejně tak okresky přes Borohrádek, Týniště a Žamberk zely příjemnou prázdnotou. Počasí se umoudřilo, a v době, kdy jsme parkovali na náměstí v Králíkách, dokonce vysvitlo slunce, pozvolna klesající k západu.
Do oblíbené hospody v hotelu Zlatá Labuť to bylo jen dvacet kroků. Že jsme se k těm pár metrům nemuseli vůbec přemáhat asi nemusím podotýkat. Přívětivý hostinský na kladně zodpovězenou otázku ohledně nápoje z chmele před nás v okamžiku postavil po dvou třinácti stupňových produktech Litovelského pivovaru. Tuto činnost zopakoval ještě sedmkrát. O tom, že jejich ležák názvu Gustav nejen velmi dobře chutná, ale že i umí, jsme se přesvědčili v nočních hodinách při chůzi z města k severu. K přesunu k cíli jsme nezvolili deštěm promáčenou polní cestu, ale silnici. Při cestě po asfaltu jsme vzhledem k poměrně hustému provozu a absenci světelných odrazových ploch na našich oděvech zvolili starou dobrou taktiku
vietnamu. Skoky do příkopu před blížícími se automobily byly časté a umocněné Gustavem, ven z něj to kvůli němu bývalo obtížnější. Leč tyto strasti jsme úspěšně překonali a poté stanuli před dělostřeleckým srubem tvrze Hůrka, kde jsme plánovali nocování. Protože však ze stromů kolem něj ještě ani zdaleka neopadala voda, zvolili jsme raději jiné místo ku spánku. Tím měl být pěchotní srub na samém čele tvrze. Cesta k němu však vedla loukou s trávou, která nám sahala až nad kolena. Sice jsme se vyhnuli vodě shora ze stromů, zato spodní nám úspěšně zmáčela nohavice, které neuschly ani do rána. Kolem srubu jsme příhodné místečko na spaní nenalezli, zato na jeho střeše ano. Vydrápat se nahoru byl trochu problém, ovšem podařilo se a v příštích minutách jsme se už oddávali spánku.
Potřeba zbavit se přebytečného Gustava z ledvin mě vytáhla ze spacáku po šesté hodině ráno. Grepu vzápětí. Vycházející sluníčko zaplavovalo krajinu kolem nás a naše večerní strasti byly odměněny krásnými výhledy. Mokré věci jsme dali vysušit na blízký ventilační zvon. Grepovi se po včerejší kombinaci batohu na zádech a vietnamu ozvaly zase žebra, bohužel oproti dnům v týdnu v dvojnásobné intenzitě. Operativně jsme tedy pozměnili plány. Cesta z úbočí Kralického Sněžníku neměla směřovat po vlastní ose do Králík, ale zpět k nejbližší autobusové zastávce. Bylo dohodnuto a vzhledem k dvěma hodinám času před pochodem k autobusové zastávce v Červeném Potoce jsme ulehli. Zatímco Grepa usnul okamžitě, já už se spánkem nepočítal a vypnul jsem proto na svém mobilním telefonu budík. Chyba! Sílící sluneční svit mě odeslal opět do říše snů.
"Ty vole, chčije!"
Grepovo zvolání mě rychle vytáhlo ze spacáku, na který však zabubnovalo jen několik osamělých kapek. Další sloučeniny vody se nacházely v tmavé kupovité oblačnosti za západě. Déšť se sice prozatím naší pozici vyhýbal, ale zvedl se prudký vítr, který nám nejen téměř znemožnil rychlé balení věcí, ale naší krycí plachtu odnesl asi 50 metrů do pole. Ovšem zásadní problém nastal při pohledu na hodinky. Právě tou dobou totiž odjížděl autobus, jímž jsme měli jet ze zastávky, která se nacházela kilometr vzdušnou čarou od nás. Opět tedy došlo na přeplánování cílů. Tím prvním bylo zmizet z otevřeného prostoru do blízkého hájku, kde jsme přečkali krátkou přeháňku. Poté jsme zamířili zpět do Králík. Odtud jsme chtěli na Horní Moravu dojet autem. Sotva za námi zapadly dveře od hospody na náměstí, spustil se venku pořádný slejvák. Kvasný nápoj z logických důvodů již neproběhl a my pojedli předčasný oběd, zapíjený malinovou limonádou.
Jak jsme tak vysedávali a vyčkávali konce deště, proběhla rozprava o tom, jak se nám mění priority. Když jsme tu seděli poprvé, mířili jsme k hvozdům jen s celtou v batohu a spacákem, bez ponča nebo jiné ochrany před drobným celodenním mrholením, zmáčeni jsme byli od hlavy k patě, nachodili přes 30 kilometrů, bez map, předpovědí počasí, bez ohledů na kopce, bolesti nohou ... A přeci jsme nepolevili. Rychle jsem v hlavě udělal krátký výpočet a vyhrkl:
"To bylo ale před šestadvaceti lety!"
"A kurva!"
Sedli jsme do auta a zamířili k Horní Moravě. Ony ranní výhledy však byly pryč a celé pohoří na severu se utápělo v mracích. Mělo to cenu? Asi ne. Plynule jsme tedy z čundru přešli k autovýletu. Kraličák jsme vzdali. Pustili jsme se do průzkumu bunkrů v okolí Červeného potoka. Dva pěchotní sruby u kterých jsem nikdy nebyl a asi 10 řopíků. Občas jsme popojeli autem a většinu nachodili pěšky. Pod vlivem prášků proti bolesti a bez báglu na zádech se Grepovi chodilo mnohem lépe. Analgetika mu však v odpoledních hodinách došla.
Po letech jsem konečně dokončil průzkum tamní oblasti a mezi Červeným Potokem a Dolními Boříkovicemi už není jediný mnou neprozkoumaný objekt předválečného opevnění. V tomto ohledu tak byla naše výprava nadmíru úspěšná.
Od Králík jsme zamířili k Sedloňovu, kde se nachází ikona českého pevnostního muzejnictví, dělostřelecká tvrz Skutina. Kupodivu jsem na ní i přes několik cest v minulosti v okolí nikdy nebyl. Návštěva byla velkým lákadlem. Přes množství uzavírek jsme nakonec před čtvrtou hodinou odpolední, kdy začínala poslední prohlídka, úspěšně k pevnostem na Skutině dorazili. Stálo to za to! Byli jsme jediní na prohlídce, dle slov průvodce návštěvníky ten víkend zapudilo počasí, přestože opět vysvitlo sluníčko. Sílící bolest žeber Grepových nám ale další plány na spaní někde v okolí redukovala, možnost spát pouze na jediném boku na holé zemi kontrastovala se spaním v pohodlné posteli. V podvečerních hodinách jsme to tedy "zatáhli". Dálnice D11 tentokrát byla poměrně prázdná a mému Fordíku tak mohl začít samoregenerační proces katalytického systému, který o pár dní později vykázal při zkušebním měření již opět výtečnou kondici.
Se soumrakem jsme dorazili domů.
Co dodat? Hlavního cíle výpravy jsme nakonec nedosáhli, ale můžeme ho dosáhnout jindy. Počet prozkoumaných bunkrů dole v údolí se rovnal těm nahoře na kopcích, takže čundr a autovýlet dohromady splnily očekávání.
601
