Když jsme před koncem května loňského roku vysedali z lodí v kempu na okraji města Sázava, padlo rozhodnutí, že následující naše tradiční vodácká akce proběhne opět na stejnojmenné řece. Panovala jasná shoda. Sázava nás na vodě přivítala parádní výškou hladiny, všemi sjízdnými jezy, množstvím stánků pod nimi, nevelkými vzdálenostmi a docela svižným proudem. Nebylo divu, tři dny před naším výjezdem byla řeka vylitá z břehů a povodňová vlna o síle ostražitosti dosáhla i základů Kácovského pivovaru. Za nás už hladina klesala, ale nacházela se nad dlouhodobým normálem. Když k tomu vyšlo počasí, nikdo ze zúčastněných už nepochyboval, že se tu za rok sejdeme znovu. To se mělo stát o rok a dva týdny později, v nezměněné trase.
Když mi před měsícem Čundrboy oznámil, že Sázava nemá vodu, zůstal jsem klidný. Hlášení od hydrologů hovořila jasně o normálním stavu hladiny. Nicméně jsem o volném víkendu sedl na svůj jednostopý motorový povoz a vyrazil se na břehy oblíbeného říčního toku podívat. Jezy téměř suché, dlouhá pole kamení pod nimi, sem tam loď drhnoucí daleko pod jezy, jiné plující po pomalu tekoucích hladinách. O několik dní později jsem přes Kácov jel kamionem a sledoval hladinu ještě trochu nižší. Informaci jsem hodil do placu a nechal ji žít vlastním životem. Během krátké doby a po třetí návštěvě Posázaví už probíhaly hovory o změně řeky, přičemž hlavní prim v nich hrála Berounka. Když hladina na Sázavě nestoupala a Jeťák s Žofií mi oznámili, že jedou na Berounku, byla změna odhlasována. Zmíněná řeka sice taky dovede s vodou zazlobit, ale většinou hladinu na rozumné sjíždění má. Změna řeky nebyla nijak složitá, lodě jsme objednány neměli a dohodnout jí chtělo vlastně jen s Grepou a Koudelou.
Protože jsem v neděli potřeboval odjet z vody brzy za dcerkou, chystal jsem odvézt auto do Roztok u Křivoklátu, ponechat jej tam a v neděli využít ke zrychlené přepravě k domovu. Taktéž Grepa hodlal využít svého vozidla k nedělní návštěvě svého potomstva a chtěl auto umístit na stejné místo jako já. Zbytek party měl razit rovnou. Ve čtvrtek večer jsme se měli tradičně sejít v Chrástu a během tří dní splout nad Křivoklát. Lodě tentokrát objednával Grepa. Sestava se měla ustálit na šesti lidech a čtyřech lodích.
Čtvrtek. Podělalo se všechno, co se v tu chvíli podělat mohlo. Hned ráno hlásil Grepa, že obdržel od svého zaměstnavatele ještě jednu kratší jízdu a plánovaný čas odjezdu před polednem nemá nejmenší šanci stihnout. Také můj dřívější odchod z práce byl podmíněn hotovou prací, která se však už od předchozího dne nedařila dle plánu. Z práce jsem zmizel s dvouhodinovým zpožděním. Rychle domů pro věci a telefonát Grepovi. Zatímco já se držel plánu, Grepa byl donucen ho operativně změnit a musel vyrazit do Chrástu až ve večerních hodinách. Zatímco jsem měl smůlu na práci, na dopravní situaci naopak štěstí. Přestože navigace vytrvale hlásila, že plánovaný vlak nemám v Roztokách šanci stihnout, povedlo se mi několikrát "na Pražáka" vykličkovat několika vnikajícím zácpám, abych poté mohl skrze plynový pedál dát Fordíku na poloprázdné Karlovarské dálnici pokyn "naplno vpřed". Zpoždění se dařilo postupně zkracovat, byť jsem vlivem pomalu jedoucích starobních důchodců několikrát propadal na okreskách beznaději. U Požárů jsem měl deset minut do odjezdu vlaku, pak přišly ještě dvě uzavírky řízené semaforem. Samozřejmě červená. U druhé jsem požádal dělníka o projetí prázdné silnice, neboť do odjezdu mi zbývaly tři minuty a kilometr cesty. Do Roztok na nádraží jsem přijel přesně na čas odjezdu.
Lokálkou jsem dojel do Berouna, tam si asi půl hodinky počkal na zpožděný courák do Ejpovic, odkud pak to bylo motorákem jen pár stanic. Chrást jsem znal jako veliké nádraží se spoustou kolejí, zatímco teď tu zůstala pouze jediná. Nádražní budova se dochovala, ale samotnou obec obsluhují defacto dvě malé zastávky. Pojedl jsem romadúr z vlastních zásob, dopil poslední ze čtyřech plechovek plzeňského výrobce a vyrazil na dva kilometry dlouhou cestu k Dolanskému mostu. Kemp byl téměř prázdný, ovšem dle jeho majitelky tomu tak nemělo být. Předpovídané krásné počasí prý mělo vytáhnout na víkend spoustu vodáků a jen jediná půjčovna ze čtyřech v pátek měla dle jejích slov vydávat přes 70 lodí. Chtělo to dřívější odjezd na vodu, dříve než tu bude hodně rušno.
Grepa dorazil vpodvečer a přivezl Žofku s Jeťákem, které vyzvedl na cestě z Chrástu. Koudela měl dorazit v noci, později napsal zprávu, že přijede ráno, na osmou hodinu ranní. Poseděli jsme do zavíračky a poté se přesunuli nocovat do lesa za silnicí. Zatímco Jeťáci kličkovali po lese ve snaze sobě najít co nejlepší místo na spaní, my s Grepou sebou praštili na první volné místo vedle cesty.
Probudilo mě po šesté hodině ranní kolemjedoucí auto. Myslivec mi pokynul a jel dál. Grepa se vynořil z lesa o několik minut později, už dobrou hodinu nemohl spát a coural po okolí. Snídani složenou z masové konzervy na chlebu vystřídala káva s bohatou dávkou cukru i mléka. Poté jsme se přesunuli do kempu, kde bylo ve stánku ještě zavřeno. Jeťáci dorazili vzápětí. Bylo půl osmé ráno. O necelou hodinu později jsme převzali lodě, a byli první, kdo se mohl houpat na hladině. Chyba lávky! Koudela nám přestal reagovat na volání i zprávy. Měli jsme vyfasovanou jeho loď a museli na něj čekat. Bohužel až do jedenácti! Zatímco hlavní "peloton" už odrazil od břehu, my stále vysedávali u stánku a drahocenný čas nám ubíhal. Nakonec jsme loď museli vrátit a vyrazit bez něj.
Jeťák s Žofkou seděli na jedné lodi, my s Grepou měli každý svou. To byla celková sestava naší party. V Telínském jezu jsme si s Grepou dali závody, kdo jej vyjede proti proudu výše. Prohrál jsem
U Valentovského mlýna proběhlo trochu jídla a nějaké pití a jelo se dál. Většina jezů byla sjízdná, výšku hladiny jsme tu zažili už vyšší, ale také nižší. Následovala posilňovací odpolední zastávka v Plané a večerní Na kobylce. Tamní jídlo si zkrátka nemůžeme nechat ujít. U stánku v kempu jsme také potkali Koudelu. Na druhý den si půjčil odtud loď do Skryjí. Jenže my chtěli ještě kousek popojet a oni neměli loď. S tím, že nás možná na druhý den dojedou jsme sedli do lodí a pluli dále. Chyběly nám ale ty dvě ranní hodinky, které by se daly zúročit cestou někam do okolí Rybárny v Rakoluskách, kde měl být původně předpokládaný cíl toho dne. Krásné místo na spaní jsme nalezli u levostranného přítoku Střely. Na bylo Jeťáka příliš travnaté a potencionálně mokré, oba tedy sedli do lodi a ujeli ještě pár metrů dále. My s Grepou popili večerní kávu a se soumrakem se odebrali do říše snů.
Vstával jsem tentokrát první, na svou obvyklou šestou hodinu ranní. Čerstvě uvařená káva vytáhla ze spacáku i Grepu. Před půl osmou už jsme seděli v lodích, houkli o kus dále na probouzející se Jeťáky na protějším břehu a zamířili k rybárně v Rakoluskách. Okolí bylo ještě v ranním oparu, z řeky stoupala pára a my měli vodu jen pro sebe. Náramná paráda! Liblínský jez byl takovou třešinkou na dortu, kdysi obávané provalené říční těleso, vybírající si v našich řadách pravidelnou daň, bylo nyní s optimální hladinou asi nejzábavnějším prvkem celé řeky. Do Rybárny jsme dorazili ještě před otvíračkou. Přestože bylo na obsluze vidět, že předcházející večer byl poměrně náročný, ochotně nám maník natočil po čtyřech kouscích, z nichž dvě jsme dopili ještě předtím, než stačil natočit zbylé. Žízeň byla veliká. Zanedlouho dorazili Jeťáci, polkli jsme další dvojku a vyrazili na cestu. Odtud řeka krásně proudí až pod Krašov. Takže netrvalo dlouho a my vystupovali z lodí v kempu U mloka, kde máme vyzkoušenou výbornou kuchyni. Ani teď nezklamala, gulášek po všech těch konzervách přišel k duhu. Měli jsme krásný čas a ještě před polednem jsme vyrazili na další cestu. Následovala zastávka v restauraci Na prachárně, kde jsme si však na drobný zákusek a dvě pivka museli pěkně dlouho počkat. Před proslulým Zvíkoveckým "volejem" nedávno majitel vybudoval kiosek s názvem
Obžerstvení u kostela. Ani tuto zastávku jsme neminuli a trochu jsme zalitovali i naší svačinky Na prachárně, neboť výběr z chuťovek zde byl vyloženě zajímavý, ovšem nedostávalo se na ně v našich žaludcích místa. Protože nefoukal vítr, stojatá voda nad Zvíkovcem se letos dala celkem slušně upádlovat.
Následovala krátká zastávka na zvíkoveckém jezu u stánku. Jeťáci se tu chvíli zdrželi a my vyrazili napřed, k cíli sobotního dne. Ten jsme orientačně určili k Rozvědčíkovi, ovšem s tím, že pokud bude hodně hodin, nebo únava velká, zakotvíme někde v okolí Týřova. Po jednom menším jezu následovala dlouhá klidná voda, která mi přijde ještě delší než ta zvíkovecká, přestože tomu fyzicky tak není. Na jejím konci se pak nachází jez Čilá. Nad ním kličkoval po řece peloton asi deseti lodí a další desítka už byla přetahována po pravém břehu. Nikomu se do příkré šlajsny s kameny pod ní evidentně nechtělo. Až Grepovi. Přímo "z voleje" do ní ihned po příjezdu vlítnul. Jel jsem chvilku za ním. Když se šlajsna pode mnou otevřela, bylo mi jasné, proč se nikomu do ní nechtělo. Ovšem nebyl čas přemýšlet a v duchu jsem si stále opakoval nelichotivá slova na adresu mého kamaráda. Zvládli jsme to. Bylo to moje první vítězství nad tímto jezem, který jsem nikdy v minulosti nejel.
Na našem obvyklém místě, v kempu Ahoj, jsme se ani nezastavovali. Byl narvaný k prasknutí a na pivo bychom si asi notnou chvíli počkali. Zabrali jsme do pádel a vzhledem k svižně tekoucí Berounce pod Týřovem jsme za hodinku vystupovali u Rozvědčíka. Cíle dne bylo dosaženo. Jeťáci dorazili asi deset minut po nás. Bylo něco po šesté hodině odpoledne. K Rozvědčíkovi jsme zapadli na parádní dlabanec a nějakého toho Bernarda. Se setměním jsme se vydali k lodím a spali vedle nich, pod stromy na břehu řeky. Koudela nás nedojel.
Probudilo mě dopadání kapek do okolí a na celtu. Nebyly to kapky! Do stromů nad námi přistálo hejno vrabců a pustilo se do hodování listoví. Naštěstí je to rychle přešlo, ovšem pár zásahů ptačího trusu jsme schytali všichni. Někdy okolo osmé jsme už opět seděli v lodích a mířili do Roztok. Pod místním jezem se nám povedlo potkat obsluhu půjčovny a na vrácení vybavení jsme nemuseli proto nijak čekat. Zašel jsem na nádraží pro auto, naložil všechny v Roztokách a odvezl Grepu nahoru do Chrástu pro auto. On jel pro Koudelu, já odvezl Jeťáky domů na Vinohrady a pak už jsem zamířil k domovu i já.
Počasí nám vyšlo úplně skvěle. Pršelo pouze ve čtvrtek, ještě z okna vlaku do Chrástu jsem sledoval několik větších přeháněk. Pak se vyčasilo a do neděle nám krásně svítilo sluníčko. Někdy až moc
Chyběl nám páteční ranní odjezd, kvůli pozdnímu jsme ujeli jen menší porci kilometrů než jsme plánovali a ta větší, 35km, nám zůstala na druhý den.
Takže díky Berounko, že jsi nám zase po letech ukázala svou přívětivou tvář!
530
