Trampská osada Minessota

Stejně jako holubi, i my se rádi a často vracíme na stará známá místa. Nejinak tomu bylo i v srpnu 2006, kdy jsme se po krátké přípravě rozhodli vypravit jako už mnohokrát před tím do Srbska nedaleko Karlštejna. Je to naše oblíbené místo na čundry, snadno dostupné vlakem z Prahy, v obci samotné je několik "napajedel". A tak jsme se vybaveni vším potřebným v pátek odpoledne sešli na našem dnes již kultovním místě - v restauraci Velká Praha v Uhříněvsi. Tentokrát jsme se tu sešli v tříčlenné sestavě v podobě mě (Láva), Bludiho a Medeláka. Tady proběhla nezbytná a poměrně dlouhá diskuze na téma kam pojedeme, přestože už bylo předem rozhodnuto že jedeme na Berounku. Ale důvod posedět to byl a zvláště když se k diskuzi podávalo pivo. Když jsme vše pořešili, vypravili se na nedaleký vlak, kterým jsme se nechali odvézt na pražské Hlavní nádraží. Nastalou pauzu při čekání na další vlak jsme vyplnili nám osobitým způsobem, tedy lahvovým pivem a šiškou Vysočiny. Takto posíleni jsme pak celkem v pohodě přestáli asi půlhodinovou jízdu vlakem a hned v Srbsku na nádraží se opět ozvala potřeba se pořádně nadlábnout. Tak jsme tedy učinili našim žaludkům zadost a pojedli jsme něco málo z našich zásob. Naše kroky dále nesměřovaly obvyklým způsobem do stánku za vodou, ale vypravili jsme se podél kolejí pro schránku s pokladem, která je součástí hry zvané Geocaching. Této hře jsme v poslední době propadli. Jedná se o vyhledávání ukrytých schránek s pokladem za pomoci družicového navigačního systému GPS. Zapnuli jsme tedy GPSku a vydali se rovnou za šipkou, slibující procházku necelých 300 metrů. Ale jakých 300 metrů! Šipka nás vedla krkolomným a pořádně zarostlým svahem vzhůru do toho nejvyššího kopce a když už jsme byli skoro v půlce, prudce obrátila doleva a vedla nás přímo pod skálu pod námi. Následovala tedy ukázka našeho horolezeckého umění, což se moc neslučovalo s naším předchozím konzumováním lihovin. Nicméně jsme úspěšně zdolali skálu a zbytek svahu "sjeli po prdeli". Schránku jsme nalezli, samozřejmě nemohu prozradit kde. Vysíleni zdoláváním svahu jsme se rychle zapsali jako nálezci pokladu, vrátili ho zpátky na místo a zahájili zrychlený přesun směrem k místu, kde zchladíme žízeň chlazeným Gambáčem. Objevili jsme krásnou cestu po rovině a vyšlapaných pěšinkách až do vesnice! A my se předtím drápali to takového svahu! Za chvíli už jsme seděli u našeho oblíbeného stánku, kde jsme se rozhodli že po předchozím fyzickém výkonu zde zakotvíme na delší dobu. Tak se také stalo, místo jsme opouštěli až jako poslední "se židlemi". Protože na pátek už té chůze bylo dost, praštili jsme sebou do trávy kousek za vesnicí.

Ráno nás vzbudilo pořádně pálící sluníčko. Příliš jsme se zde nezdržovali, zabalili věci a po krátkém, ale nezbytném jídle, jsme se vypravili po starých známých cestách směrem na Beroun. Nezapomněli jsme se stavit v lomu Alcazar, v tuto dobu doslova hemžícím se horolezci. Po krátké pauze jsme se vydali na další cestu a za poledního pařáku jsme se doplazili zcela vyprahlí na kraj Berouna. Tady jsme samozřejmě nemohli minout naší oblíbenou hospodu U štiky, kam jsme bez otálení zapadli. Co následovalo snad ani nemusím popisovat, nutno dodat že nám tu bylo dobře. Dokonale občerstveni jsme se pak vydali dál, došli jsme ale jen na nádraží. Tady jsme zjistili, že další vlak nám jede za chvíli a proto myšlenky na další cestu pěšky byly hned odsunuty stranou. Vlak přijel na čas a my za dalších zhruba 10 minut už seděli u výčepu v Hýskově. Ani dneska restaurace "Kulturní dům" nezklamala a my jsme spořádali zdejší obrovské porce jídla. Blížil se večer, přičemž jsme se nechystali už nikam jinam, ale naopak zcela jednohlasně si odsouhlasili pobyt do zavíračky. Když jsme si to odhlasovali, tak jsme také učinili. Dokonce jsme plán splnili na 130%, neboť nám bylo dovoleno se zdržet chvíli ještě po zavíračce. Ověšeni pet-láhvemi s pivem jsme se vypravili k tunýlku pod tratí, kde jsme jako často v minulosti rozbili svůj dočasný tábor. Po cestě jsme se ještě náramně bavili focením projíždějících aut, ze tmy náhlý svit blesku foťáku přesvědčil řidiče že je fotí radar a zpomalili na předepsanou padesátku. Takhle jsme se bavili asi deset minut. Netrvalo dlouho a pod mostem, kde míváme ležení, jsme vyprázdnili petky s pivem a odebrali se do říše snů.

Ráno se opakoval obvyklý scénář, zabalit věci a pěšky do Berouna. V Berouně na nádraží se nám dostalo od jednoho mašinfíry možnosti si prohlédnout kabinu nového Elephantu - dvoupatráku. Tomu říkám krásné pracoviště! Cesta zpátky do Prahy ubíhala rychle a tak jsme zanedlouho stanuli na prahu našich domovů.