Trampská osada Minessota

Pátek, krátce po jedné hodině odpolední. V práci jsem právě dodělal svou páteční zakázku a do další se vzhledem k pokročilé pracovní hodině už raději nepouštěl. Upřel jsem zrak na displej mobilního telefonu a našel tam zmeškaný hovor od Grepy. Už od středy panoval jakýsi nepotvrzený plán zkráceného čundru od pátku do soboty do večera, neboť v neděli jsem potřeboval být dopoledne doma. Následný hovor s kamarádem nepřinesl do našich plánů žádné další vyjasnění. Grepa právě dorazil z Německa, měl sbaleno a čekal, jak se k plánu postavím já. Vyjádřil jsem se celkem neurčitě a odvolal se na pozdější hovor po vyjasnění mé činnosti po zbytek pracovní doby. Když mi můj šéf oznámil, že mohu vyrazit k domovu bez nutnosti čekání na konec směny, bylo rozhodnuto. Pohled do útrob zavazadlového prostoru mého auta mi přidal ještě jeden významný bonus. V kufru jsem od poslední výpravy na ryby měl ještě kompletní vandrovní výbavu. Stačilo jí jen sbalit do batohu a mohl jsem vyrazit. Zmíněný hovor jsem ale neuskutečnil a rozhodl se k menšímu překvapení. Auto jsem odvezl k nádraží v Uhříněvsi, vzal bágl na záda a vyrazil k hospodě U Velké Prahy. Zasedl jsem na zahrádce k tankové Plzničce a konečně vytočil číslo na Grepu.

"Kde jsi? Čekám u Velký! Jedem na Baštírnu!"

Grepa byl překvapen, ovšem nedlouho poté i já, neboť se s batohem ve dveřích objevil za necelých pět minut. A tak se stalo, že jsme dvanáctistupňových produktů Plzeňského pivovaru polkli každý po sedmi kouscích, než jsme vyrazili na další cestu. Ta spočívala k pochodu k místnímu nádraží. Vzhledem k blížícímu se vlaku od západu jsme se nezdržovali cestou k druhému nástupišti podchodem, ale vzali to přímo přes koleje, což po třech a půl litrech "chmele" v trávicím traktu není úplně nejšťastnější řešení. Ovšem vlak jsme stihli a teprve po jeho příjezdu zjistili, že končí ve Strančicích. Protože jsme na něj ale měli zakoupený elektronický lístek, přičemž ani při jeho nákupu jsme si nutnosti přestupu nevšimli, obsadili jsme dveřní prostor Elefantu a za několik málo minut vystupovali v Říčanech. Dalšího vlaku jsme vyčkávali na peróně, dali řeč s obsluhou vedle stojícího kropícího vlaku a nedbali jejich rad k návštěvě místní putyky, neboť nás táhla vidina lepší nálevny v Senohrabech na nádraží. Na palubě dalšího Elefantu jsme jí asi o půl hodinky později úspěšně dosáhli.

Tamní restaurace byla téměř prázdná, pár lidí sedělo na zahrádce, kam jsme se uvelebili i my. Asi hodinku a čtyři pivka trvalo, než jsme se vydali na další cestu. Na Baštírnu ze Senohrab vedou dvě cesty, jedna kolem bývalého hotelu Hrušov a poté podél potoka Mnichovky, druhá, méně atraktivní, vede horem podél kolejí. Šli jsme tou druhou a trochu si jí pokrátili seběhnutím jednoho prudšího svahu. Dole v potoce pak dal Grepa menší plánovanou koupel, přičemž já se stejné aktivity nezúčastnil. Baštírnu jsme nalezli téměř prázdnou, vlastně pouze u jednoho stolu sedělo pár lidí. Dotaz na jídlo, které jsme při rychlosti odjezdu samozřejmě nenabrali v potřebném množství, vyzněl naprázdno. Kuchyň byla již zavřená. Grepa to vyřešil po svém. Tak jak byl, přebrodil přes řeku naproti do Kormoránu, kde zakoupil po dvou pečených vepřových kolenech. Večeři jsme proto měli vynikající. Leč na kraj se snesla tma a na hospodu zavírací doba. Dotočili posledních pár piv a zavřeli okénka. A my se vydali nahoru k hradu. V turistickém přístřešku před hradní branou jsme si ustlali na noc.

Krátce před třetí hodinou ranní jsme měli návštěvu. Nějaký pár zde zřejmě chtěl také trávit zbytek noci, leč naše spící postavy jej pravděpodobně od této činnosti odradily a oba se i se psem vydali vstříc spánku nahoru na hradní zříceninu.

Probudili jsme se do zamračeného rána. Z šedých mraků na obloze se k zemi spouštělo drobné mrholení, které přerostlo v regulérní déšť v době, kdy jsme dosáhli nádraží. Tam jsme dorazili asi za hodinu poté, tou samou cestou, kudy jsme předchozí večer k Baštírně šli. Následovala už jen cesta vlakem k domovu.