Trampská osada Minessota

Už více než rok jsem se ve všední dny za dobré viditelnosti kochal z práce výhledy na České Středohoří. Tou dobou jsem se živil jako mechanik v servisu nákladních aut nedaleko Roudnice nad Labem. Reliéf zmíněného pohoří odtud přitahoval moje zraky a byl mi inspirací pro několik jednodenních turistických víkendových výprav. Netrvalo dlouho a pokusil jsem se přemluvit kamarády pro vandr do těch míst o dnech pracovního volna. Vzhledem k velkému pracovnímu vytížení ostatních se kladně k plánované akci postavil jen Olin. Byl konec května a na první víkend v následujícím měsíci začínal mít plán jasnější obrysy. Zatímco Olin měl z Prahy vyrazit v pátek v pozdně odpoledních hodinách, moje cesta ku hlavnímu městu postrádala smyslu, neboť vlivem pátečních kolon bych na plánované místo srazu na Masarykově nádraží jen obtížně včas dorazil. Značně výhodnější varianta mého vandrovního počátku tedy spočívala v přímé cestě ke Středohoří buď vlakem ze zastávky Nové Ouholice, nebo autem některého z mých kolegů. Jeden z nich bydlel nedaleko Lovosic a ochotně se nabídl k odvozu mojí osoby někam na výchozí místo mého putování. V pátek dopoledne Olin ještě ohlásil přes zprávu přes mobilního operátora že spolu s ním vyrazí jeho starší syn i s kamarádem, takže naše účast se měla navýšit na čtyři "kousky".

Po třetí hodině odpolední jsem se posadil na sedadlo spolujezdce automobilu kolegy z práce a o půl hodinky později z něj vysedal na okraji vsi Velemín. Cílem toho dne byla stanovena zřícenina hradu Ostrý, do příjezdu Olina však zbývalo několik hodin, které jsem hodlal vyplnit kratším putováním za účelem nalezení nějaké osvěžovny. Dle informací od kamaráda se ve Velemíně žádné otevřené restaurační zařízení nenacházelo, zamířil jsem tedy polní cestou do Opárenského údolí, kde jsem nějakou hospůdku očekával. Nemýlil jsem se. U křižovatky místních cest na mě vykoukl Černodolský mlýn a hned v ústrety mě uvítala otevřená letní zahrádka. Z původních předpokládaných dvou piv na cestu jich bylo nakonec regulérních sedm. Pak se však nachýlil čas a já zamířil zpět k Velemínu. Olinovci dorazili něco po sedmé hodině večerní. Místní motorest byl tou dobou zavřený, žízeň muselo zaplašit několik lahváčů u malého krámku. Po polních cestách i mimo nich po pastvinách jsme pak zamířili západním směrem ke kopci, na kterém se nacházela zřícenina hradu Ostrý. Stoupání po jeho úbočí už probíhalo za ubývajícího denního světla a vrcholu kopce jsme dosáhli se soumrakem. Na bývalém hradním nádvoří jsme rozložili dočasný tábor, po zbytek večera se na vyhlídce kochali dokonalým výhledem a my starší si u toho pochutnávali na přeslazeném grogu. Do spacáku jsem uléhal jako první, a poněkud předčasně, neboť posezení u Černodolského mlýna si na mě přeci jen vybralo určitou daň.

Postupně jsme se probouzeli do sluncem zalitého rána. Na nebi nebylo ani obláčku a rodil se krásný, téměř letní den. Zatímco se na lihovém vařiči ohřívala voda na první ranní grog, zadívali jsme se směrem severním a po krátké dohodě stanovili cíl následující cesty na vrchol hory Milešovka. Tohoto rozhodnutí jsme v následujících hodinách ve stoupání po úbočí Milešovky asi tak stokrát litovali, ale výsledek nakonec stál za to. Leč nepředbíhejme. Ještě před odchodem z Ostrého jsme nalezli jednu krabičku hry geocaching a ve zbytku dne ještě další tři. Z Ostrého jsme se vydali na další cestu nejprve klesáním po turistické značce, putování si zkrátili pšeničným polem a po silnici dorazili do Milešova. Prvotním cílem se stalo nalezení nějaké osvěžovny, ovšem pro poměrně brzkou hodinu žádná místní otevřená nebyla a my se museli spokojit lahvovým pivem u malého krámku s potravinami. Dva nevychlazené produkty plzeňského pivovaru zalily pozdní snídani v podobě kvalitně uzrálého romadúru a bílého pečiva k němu. K letohrádku v Milešově nás zavedl geocaching a pak už jsme se vydali vstříc nejvyšší hoře Českého Středohoří. Ten den probíhal na Milešovce memoriál Sváti Pulce, takže úbočí hory bylo zalidněno více než obvykle. Množství lidí na cestě by mi ani tolik nevadilo, ale pohled na lidi popobíhající ve stoupání a hovořící o tom, že ten den to jdou již potřetí a ještě čtyřikrát je výstup čeká, mělo pro mou morálku téměř devastační účinek. Ani Olin na tom nebyl lépe. Proto jsme na jednom odpočívadle přivedli k varu v kotlíku trochu vody, zalili jí půllitrem rumu a vzniklou směs během chvíle vpravili do našich útrob. Cesta kopcem vzhůru pak byla o něco lehčí a morálka stoupla ze stavu nulového na mírně podprůměrný. Ovšem vrchol Milešovky nám útrapy vynahradil. Tamní výhledy za krásného bezmračného počasí a delší posezení v hospůdce byly výtečnou odměnou za hodinu útrap v kopci s batohem na zádech. Asi bychom tam seděli ještě dlouho, ale čas byl neúprosný a cíle toho dne, úbočí hory Lovoš, jsme dosáhnout chtěli. K Velemínu jsme se vydali po modré turistické značce po severní straně Milešovky a zhruba do hodinky dosáhli jeho centra. Následovala krátká zastávka v místním motorestu a pak už naše kroky vedly přes pole a rozestavěnou dálnici D8 k jednomu z nejhezčích kopců Českého Středohoří. Tedy alespoň pro mě. Stoupání na Lovoš je podstatně mírnější než na Milešovku, přesto jsme však jejího vrcholu toho večera nedosáhli. Ten jsme si nechali až na druhý den. Kousek od Panenských kamenů na úbočí Lovoše jsme se soumrakem rozložili spaní.

Počasí nám přálo i v neděli a my se opět probudili do prosluněného rána. Brzy jsme byli na další cestě a zanedlouho dosáhli téměř liduprázdného vrcholu kopce. Zřícenina hradu Opárno byla dalším cílem našeho putování. Z místní železniční zastávky jsme vlakem chtěli dojet do Lovosic, ovšem drážního prostředku jsme se v čas uvedený na jízdním řádu nedočkali. Předpoklad zpoždění spoje se ukázal jako mylný ve chvíli, kdy si někdo z nás všiml oznámení o výluce na trati a nahrazení spojů autobusem. Asi další hodinku jsme si v Opárně na náměstí počkali na autobus soukromého dopravce, na jehož palubě jsme konečně Lovosic dosáhli. Rychlík na Prahu už jel na čas a my do hlavního města dojeli v nedělních odpoledních hodinách.