Trampská osada Minessota

Jedním z částečně zapomenutých vandrů je ten, který jsme s Medelákem směřovali ke Stvořidlům na Sázavě. Ta se na jaře téměř každým rokem stávají výchozím bodem putování především vodáků, kteří odtud splouvají romantickou řeku do Ledče a dále z Zruče. Stvořidla vodácky ožívají hlavně v měsících, kdy na horním toku Sázavy je dostatek vody, a to v létě příliš často nebývá. Poprvé jsem do těch míst vyrazil čundrem pravděpodobně v roce 1997 a krom jedné malé události se mi z něj nevybavuje vůbec nic. Rok pouze odhaduji, neznám ani měsíc, dokonce ani kdo se jej zúčastnil moje paměť nevydává. Vím jen o Kóžovi a Jardovi, čtvrtý účastník pro mě zůstává neznámým. Ani druhou výpravu na Stvořidla neumím přesně datovat, rok se ale naštěstí dá odhadnout mnohem lépe díky vylučovací metodě. V roce 2004 jsem již pravidelně umisťoval popis čundrů na první projekt stránek Minessoty a o dva roky dříve proběhly s jistotou jen vandry tři. Rok 2003 zůstává v mojí paměti vzhledem k hektickým událostem v mém "civilním" životě téměř zaniklým. Podle počasí bych to tipoval na začátek září.

Z železniční zastávky ve Stvořidlech je cesta k místnímu známému stánku v kempu jen velmi krátká, vedoucí přes most pro pěší nad řekou Sázavou. Účet u stánku jsme otevřeli v odpoledních hodinách a uzavřeli jej v hodinách nočních, když už židle kolem nás byly takzvaně "na ježka". Následoval krátký přesun zpět na pravý břeh řeky a spánek u kolejí.

Velmi dobře si pamatuju ráno. Sílící zvuk přijíždějícího vlaku nabíral na takové intenzitě, že mě to okamžitě tahalo ze spacáku. Leželi jsme těsně vedle železničního náspu, sotva tři čtyři metry od kolejí. V noci se nám úplně vzdálenost nepodařilo odhadnout, a přestože byla bezpečná, probuzení hlukem vlaku nebylo vůbec příjemné. Už jsme zůstali vzhůru, přestože teprve svítalo. Večerní posezení u stánku na nás zanechalo jisté následky a jejich zvládnutí jsme svěřili pěšímu pochodu. Vydali jsme se po kolejích do Ledče, kam jsme dorazili po osmé hodině ranní, v době, kdy otvírali v jednom malém krámku na náměstí. Snídaně v podobě třech kusů bílého pečiva pro každého, romadúru a lahvového piva nám udělala dobře. Seděli jsme na lavičce, pojídali pochutinu, slunce stoupalo nad obzor a zahánělo ranní chlad, a konečně nám bylo dobře. Plánovaný další pochod po kolejích jsme vzdali a přesunuli se na nádraží, odkud další naši přepravu zajistil vlak.

Odtud se zase ztrácím. Nevím jestli jsme jeli do Českého Šternberku, nebo do Rataj nad Sázavou. Ta první varianta je pravděpodobnější, následovaná pochodem po kolejích přes Malovidy do Iváně.

"Ty vole, von venčí kazeťák!"

Slova Medeláka mě tahala ze spacáku a já si regulérně myslel, že mému kamarádovi už definitivně jeblo. Že se tak nestalo, jsem uviděl vzápětí. Spaní jsme rozložili přímo za zastávkou v Ratajích nad Sázavou Iváni a naproti za železnicí jsme měli jak na dlani sanatorium pro duševně choré. Po místní zahradě se procházel jeden z dlouhodobě ubytovaných a na provázku za sebou tahal po zemi kazetový magnetofon. Když obsluhující personál usoudil, že byl kazeťák dostatečně "vyvenčen", odvedl chovance do útrob budovy. Když nám došlo že se nám celá situace nezdála, raději jsme sbalili věci a rychle vypadli do Rataj, odkud jsme pak na palubě motoráku a následně pantografické soupravy dojeli k domovu.